Lidstvo se zrodilo z vody, a přesto na její zvuk zapomnělo, říká katalánský sochař Jaume Plensa

Vaší největší sochou, větší než často citovaná Crown Fountain v Chicagu, je obří čtyřiadvacetimetrová busta v New Jersey...

Ta v New Jersey je oproti té chicagské sice o něco vyšší, jde ale o zcela odlišný koncept. V Chicagu jsem vytvářel prostor, místo pro setkávání. Na renovovaném pieru v New Jersey šlo o něco jiného: ukazováček přiložený ke rtům symbolicky žádá o ticho. O klid, abychom se zastavili a pokusili se naslouchat vodě. Zaposlouchat se do něčeho, co na řece Hudson už dávno zmizelo. Mě vždycky fascinoval zvuk vody, protože je to možná ten nejarchaičtější zvuk, který v sobě nosíme. Lidstvo se přece zrodilo z vody, a přesto na její zvuk úplně zapomnělo. Jsme tak zaujatí realitou a městským kontextem, že nás voda už téměř nezajímá, přitom k nám může promlouvat velmi hlubokým jazykem. Proto jsem tamní sochu pojmenoval Water’s Soul.

Vaše pražská socha NEST je – i v poměru k okolním budovám – výrazně menší. Ptám se i v kontextu vašich loni instalovaných objektů v Salcburku.

Musím říct, že opět jde o jiný koncept. V New Yorku se všechno zdá malé. Boj s tamní monumentalitou umělec nikdy nemůže vyhrát – i v kontextu sochy Svobody. V New Jersey jsem reagoval na rekonstrukci pieru směrem k řece Hudson, který byl přeměněn na park. A mně se líbí hledat vztah mých objektů k lidem. A také k místům. Takže čtyřiadvacet metrů se v Evropě může zdát hodně, ale tam to není nic mimořádného. Jde tedy spíš o vztah k lidskému měřítku než k měřítku města. O to mi šlo. Na Residenzplatz v Salcburku jsem pracoval s pěti portréty žen se zavřenýma očima, pocházejících z nejrůznějších částí světa. Každá má jedenáct metrů. Jsou z litiny, což vytvářelo velmi těžký a tmavý obraz v kontrastu s historickou pamětí města, s jeho archívy i barokním dědictvím, které považuji za úžasné. Chtěl jsem tam vystavit ženy před muži, protože v Salcburku jsou všechny ostatní sochy ve veřejném prostoru mužské.

Proč modelujete ženy se zavřenýma očima?

Snažím se vyprávět o jejich vnitřním světě, o jejich duchovním životě. Proto jsem v Salc­burku zvolil název Secret Garden. Ženy jsou množství krásy, o níž se s ostatními nikdy nedělíme, necháváme si ji v sobě. Protože kultura nebo vzdělání nás často nutí o sobě nemluvit. To je ta tajná zahrada, kterou si každý z nás nosí někde uvnitř sebe.