Otakar Foltýn: Na to, aby Ukrajina vyhrála, stačí, aby si každý Evropan odepřel dvě kávy měsíčně
Otakar Foltýn před volbami odešel z postu vládního koordinátora pro strategickou komunikaci a dnes pracuje jako zástupce náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky. V rozhovoru pro Reflex komentuje rizika šíření ruské propagandy a proč je nezbytné pomáhat Ukrajině.
Působil jste jako vládní koordinátor pro strategickou komunikaci. Proč je obrana proti dezinformacím a cizím vlivovým operacím tak důležitá?
Současný náčelník generálního štábu Karel Řehka před několika lety řekl, že příští válku poznáme podle toho, že nepoznáme, že začala. Jedním z příznaků takového nepoznání, že válka začala, je právě to, čemu říkáme hybridní konflikt. Ten termín my vojáci nemáme moc rádi, ale fakticky znamená, že mocnost, která vůči vám působí, a to je, řekněme si na rovinu, Rusko, používá všechny představitelné metody typu zpravodajských, ekonomických, diplomatických, ale i kriminálních, aby v ideálním případě k prosazení svých zájmů nemusela vůbec použít vojenskou sílu.
Jak Rusko tento vliv uplatňuje?
Rusko se u nás pokouší projektovat svůj vliv za použití mnoha nástrojů, včetně zneužívání moderního informačního prostředí, jež je výrazně formováno nástupem virtuálních (sociálních) sítí. Jakkoli u nás máme svobodu projevu, nemohou ji mít ruští trollové z trollích farem v Petrohradě anebo softwarové nástroje typu umělých botů a podobně. To deformuje veřejnou debatu. Ruské zpravodajské služby nemohou mít v České republice svobodu projevu ani samy pro sebe, ani pro své nástroje. Zneužívání algoritmizace informačního prostředí je jedním z příznaků a nových znaků hybridních konfliktů.
Jejich vliv dnes stoupá…
Ve výsledku čelíme útoku na naše vnímání reality a na naši schopnost realitu posoudit na základě nejdůležitějších hodnot, na nichž stojí náš stát. Hrubě se nám nevyplácí, že jsme dlouhodobě definování a učení těmto hodnotám podcenili až na úroveň ignorace. Pokud si neřekneme, že tento stát stejně jako evropská kultura stojí na svobodě, důstojnosti, spravedlnosti a soucitu, a nebudeme tyto hodnoty dostatečně bránit, pak to Rusům velmi usnadňujeme.
Jak vypadá tento přístup v jiných západních zemích? Měli bychom si odněkud vzít příklad?
Dokonalým příkladem jsou všechny severské země. Na prvním místě Finsko, jež dokázalo zkombinovat dlouhodobý důraz na extrémně kvalitní vzdělávání, vysoce motivované a dobře ohodnocené učitele a velmi kvalitní strategickou komunikaci. Finové mají podstatně větší počet státníků mezi politiky, než máme třeba my. Dokonalým příkladem je současný finský prezident Alexander Stubb, ale totéž platí třeba pro bývalou estonskou premiérku Kaju Kallasovou, která je dnes jednou z hlavních tváří EU, či dánskou předsedkyni vlády Mette Frederiksenovou.
Mají v těchto zemích speciální instituce pro boj s těmito hrozbami?
Tyto instituce jsou v severských zemích podstatně etablovanější, efektivnější a také odbornější, než jsme měli a máme u nás. Budovaly je dlouhodobě a velmi odpovědně bez ohledu na to, jaká vláda byla u moci. Masaryk řekl, že státy stojí na ideálech, na jejichž základě vznikly, a to si právě severské země uvědomují velmi dobře. Finská ústava, stejně jako většina evropských, není v základních hodnotách příliš odlišná od české. Odlišné je povědomí, že tyto hodnoty mají skutečně smysl, a jejich fungování ve společnosti. Je to komplexní proces, který se musíte naučit, dostat ho do krve a také ho bránit i z pozic společenských „elit“. To pak činí takové státy ohromně odolnými vůči ruským informačním operacím.
Jak fungují ruské hybridní operace a jak se vyvíjejí v čase?
Můžeme začít starou sovětskou propagandou, jež tvrdila, že sovětský příběh je lepší. Pak se ukazovalo, že to je nesmysl, dokonale ilustrovaný, když v socialistickém ráji nakonec lidé v Československu nemohli sehnat ani toaletní papír. Potom můžete stokrát říkat, že socialistický příběh je lepší, když všichni vidí, že není. Ten systém se pomalu ekonomicky hroutil. Krásně se ukázalo, že sovětský příběh je nefunkční, ale propagandisté v sovětském bloku až do konce tvrdili, že je lepší. Lhali, ale stále to byl alespoň nějaký konkrétní příběh.
A dnes?
Něco jiného dělá dnešní ruská propaganda, výrazně intenzívněji od nástupu Vladimira Putina k moci. Rusové postupně přišli na to, že nemusí bojovat svým vlastním příběhem, ale bohatě stačí tvrdit, že nic není pravda, ničemu nevěřte, nic není důležité. Fakticky to hrají na šíření nihilismu a pasivity. Dokonale je to ukázáno v jedné scéně filmu Čaroděj z Kremlu. Jeho protagonista Surkov, stejně jako jeho „kolega“ Bannon, přišli nezávisle na sobě na strategii zavalení prostoru informačním hnojem, který nakonec znechutí a apatizuje celé populace.
Západ končí, je v rozkladu, to je třeba jejich rétorika…
To je negativní příběh, že Západ končí, ale za tím vším naleznete společný jmenovatel, jímž je ve výsledku pasivita. Využívají zadní vrátka lidské mysli a využívají poznatky sociální psychologie. Mozek je produktem evoluce k přežití v divočině, ne v digitálním informačním oceánu. Upřednostňuje rychlé reakce před pečlivou analýzou, přičemž vůlí neumíme kontrolovat percepční dráhy mozku, vypnout příjem informací ani bránit bezprostředním reakcím na ně. Algoritmizace virtuálních sítí navíc v zájmu udržení pozornosti zvyšují frustraci zejména tím, že posilují negativní emoce, jako je strach, nenávist nebo znechucení. Posilováním těchto emocí vytváříte obrovské množství frustrace a negace, která se vám překlápí z virtuálních sítí do reality. Jestliže někdo šíří nenávist, velmi pravděpodobně je to člověk, jenž to s naší zemí nemyslí dobře.
Negativní emoce se lépe „prodávají“…
Pak už stačí jenom nenápadnými „řezy“ posilovat přesvědčení, že nemá smysl se o něco snažit, dobrat se objektivní reality, pravda neexistuje, každý má právo na svůj názor. Nikdo nikdy přitom nezpochybnil, že každý má právo na svůj názor. Na spoustu věcí mohu mít názor, který se někomu nelíbí, ale pořád je to názor, na nějž mám právo. Skutečnost, že každý má právo na vlastní názor, ale neznamená, že každý má právo na vlastní fakta. U spousty věcí jsme schopni dosáhnout povědomí o tom, co se blíží realitě, co je pravda. Takže gravitační konstanta je 9,81, černá je černá, bílá je bílá. Rozbřednout fakta představou, že názor je relevantnější než fakt, je zájmem ruské propagandy, ale rozhodně to není v zájmu svobody a demokracie.
Co říkáte narativům, že u nás byla totalita a cenzura jako za komunismu?
„Ti, kdo vás dokážou přimět věřit absurditám, vás také dokážou přimět páchat zvěrstva,“ řekl Voltaire. V reálném životě to nemusí být tak drsné, může to být plíživé. Přimět lidi, aby věřili absurdním věcem, je otázkou víry. Mluvit o cenzuře v České republice, jež je v první desítce zemí s největší svobodou tisku, je absurdní nesmysl. Pokud takové hovadině někdo věří, není to o argumentech a faktech, je to o víře.
Je to také součást politického boje.
Pokud někoho zmanipulujete, aby věřil zjevnému nesmyslu, v ten okamžik z něj tato víra v nesmysl dělá někoho, kdo tomu bude velmi pravděpodobně nejen pasívně věřit, ale bude se za to i aktivně stavět. Pak vám ovšem končí jakákoli smysluplná debata, protože ta vyžaduje, aby obě strany argumentovaly. Pokud se budete pohybovat jen na poli víry, nikoli důkazů, argumentace racionální strany nefunguje. Věřit tomu, že tu je totalita, je totéž jako věřit tomu, že tady před námi stojí létající talíř, který sice nevidíte, ale vy si myslíte, že tam je. Přiznání, že jste uvěřili nesmyslu, je pro mozek zpravidla tak bolestivé, že se raději propadá do nesmyslnějších vysvětlení.
Podobné narativy často používají šiřitelé ruské propagandy, kteří většinou říkají, že nejsou proruští.
Úplně jednoduše, tyto lidi poznáte podle toho, že řeknou přesně tohle: „Nejsem proruský, ale…“ Zásadní je slovo „ale“. Jestliže tvrdíte, že nejste proruští, nemůžete vzápětí šířit ruskou propagandu. Pokud to děláte, jednáte v ruském zájmu. Šiřitelé ruské propagandy jsou v drtivé většině v roli užitečného idiota nebo užitečného či vychytralého kolaboranta. Část z nich pochopila, že šíření strachu je něco, co pomůže jim osobně.
Sem patří SPD…
Ruský modus operandi je velmi jednoduchý. Potřebují co největší rozkol ve společnosti. Brutálně jim v tom za účelem šíření propagandy pomáhají právě algoritmy virtuálních sítí. Rozdělují lidi co nejdál od sebe, aby frustrací a naštváním udržely „spotřebitele“ na sítích co nejdéle. Nakonec vám pomocí algoritmů zobrazují hlavně ty názory, jež chcete slyšet, a vzájemně se utvrzujete, že pravdu máte jedině vy, odvážně ji říkáte a ostatní vámi chtějí jen manipulovat a zakazovat vás.
Lidé se uzavírají do svých názorových bublin.
Přesně tak, a pokud se ruské propagandě povede vytvořit u sice malé, ale hlasité části populace představu, že tu je třeba cenzura, ačkoli objektivně je to úplná hloupost, tak automaticky vytvářejí dokonalý spor. Jedna část lidí tvrdí něco, co neexistuje, a druhá oponuje, ať se vzpamatují. Stojíte na Václavském náměstí, křičíte, že tu je strašná cenzura. Nikdo z okolostojících policistů vás nezatkne a vy v tom pokračujete. Veřejně lžete a nic se vám nestane. Jste tak sami nejlepším důkazem, že tu žádná cenzura není, ale přesto věříte, že jste statečnými disidenty tvrdě umlčovanými státem.
Mnozí zlehčují, že Rusko pro nás není hrozbou v rozporu s názory řady evropských vlád i NATO. Zjednodušeně tvrdí, že k nám nepřijedou ruské tanky. Je pro nás Rusko hrozbou?
Tvrdit, že Rusko pro nás není hrozbou v zemi, která má ještě v nedávné historické paměti invazi v roce 1968? Řekněme si na rovinu, že Sovětský svaz byl jen bolševický název pro ruské impérium. Nic víc. Takže ruské tanky už tu byly. Červené hvězdy, jež užíval SSSR v roce 1968, jsou tytéž, které tam mají teď. Takže jestli to ani z tohoto pohledu někomu nedochází, je jen hrubý neználek toho, jak se Rusko chová. S touto historickou zkušeností tvrdit, že nám něco takového nehrozí, je nejenom naivní, ale i velmi krátkozraké. Rusové tu svůj vliv reálně nikdy od konce studené války neopustili. Výrazně oslabili, když se jim v devadesátých letech prakticky zhroutila armáda a ekonomika, ale dvě oblasti se jim nezhroutily: raketové síly a zpravodajské služby. Kontinuita v KGB a v současných zpravodajských službách, ať už kádrů, nebo metod, je naprosto zřejmá.
Jak se to projevuje?
Od té doby cizelovali metody, protože to bylo velmi levné, na rozdíl od udržování obří armády Sovětského svazu. Podle odhadu na tzv. hybridní metody využívají méně než dvě procenta svých vojenských výdajů. Mohli to dělat i v devadesátých letech a daleko intenzívněji to dělají po nástupu Vladimira Putina k moci. Velmi dobře pochopili, na jaká zranitelná místa mají cílit, a my jsme jim to bohužel příliš neztížili.
Jak nás dnes vidí Kreml?
Rusko zcela nepokrytě označuje Českou republiku za nepřítele. Tvrdí, že má právo tu mít vliv. Zcela nepokrytě se snaží ovlivňovat naše směřování. Netají se tím a my jsme byli velmi hloupí, že jsme to dlouho podceňovali. Zejména po mnichovském projevu Vladimira Putina v roce 2007 vrcholní ruští funkcionáři velmi jednoznačně říkali, co si myslí. Putin označil kolaps Sovětského svazu za největší geopolitickou tragédii. A my jsme byli ve sféře kremelského impéria a chtějí nás tam znovu. Takových vyjádření by se našly stovky.
Nemusí jít jen o tanky, stačí posilování vlivu podporou nakloněných vlád, což vidíme u Orbána a Fica.
Jistě by jim stačil i ekonomický vliv. Pokud o nákupu ruských surovin vyjednává s Evropskou unií Rusko, svým nominálním výkonem ekonomiky srovnatelné s Itálií, není proti EU žádný silný hráč. V momentě, kdyby Rusko vyjednávalo napřímo s Českou republikou, aniž by za námi stála ekonomicky silná EU, mohou nám diktovat ceny. Minimalistická varianta je, že by se jakýkoli budoucí obchod odehrával za ruských podmínek.
To je příklad Maďarska.
To není v zájmu českých občanů, ale rozhodně to je nejméně škodlivá varianta. Horší varianta je přímý politický vliv ve formě ovlivňování politické soutěže, nebo dokonce dosazování vlastních kandidátů do vrcholných pozic. Ta úplně nejhorší je přímý vojenský vliv, který aktuálně Rusko nepotřebuje. Není ho ani schopno díky tomu, že ho zastavila Ukrajina. To rozhodně neznamená, že to Rusové nikdy nezkusí. Jediné, co je zastaví, je odstrašení. Vědomí toho, že mezi ruskou chutí na nás útočit a našimi hranicemi je naše naprosté odhodlání jim to neumožnit.
Co tedy reálně hrozí?
Ruská federace má už velmi dlouho doktrínu tzv. permanentního konfliktu. Moc nerozlišuje mezi pojmy mír a válka, ale mezi různou intenzitou konfliktu podle toho, co je pro ni výhodné. Pokud dojde k tomu, že je pro ni příhodná přímá agrese, nemá s tím nejmenší problém. Jestliže toho Rusové aktuálně nejsou schopni, používají všechny ostatní metody. Doktrína permanentního konfliktu znamená, že jsme v permanentním ohrožení.
V jakém stavu se dnes nachází Putinův režim?
Ruský stát je ovládaný Putinovou mafií. To není standardní vláda, to je mafiánský systém založený na násilí, korupci a vydírání. Mnozí pořád nechtějí pochopit, že způsob uvažování tohoto režimu není založený na prosazování zájmů ruského lidu. To je jim úplně jedno. Putinův režim prosazuje zájmy Putinova režimu. Na prvním místě Putina a hlavní zájem je v tomto okamžiku jeho přežití. Obrovská chyba, již Rusové udělali v roce 2022, byla způsobena tím, že v autokraciích fungují zpravodajské služby jen tak dlouho, dokud v nich necháte pracovat profesionály. To bylo například v roce 2014.
Co se tehdy stalo?
Od té doby, zejména v FSB, prorůstali nahoru loajální důstojníci, kteří měli svou kariéru postavenou na tom, že Putinovi říkali jen to, co chtěl slyšet. To se brutálně nevyplatilo v roce 2022, kdy FSB tvrdila, že se Ukrajina rychle složí a Ukrajinci budou ruské tanky a okupanty vítat. To byla jedna z nejfatálnějších chyb v dějinách zpravodajských služeb s výsledkem, že třídenní operace trvá už pátý rok.
V jakém stavu se nachází ruská armáda?
Přes čtyřicet procent státních výdajů jde dnes do oblastí souvisejících s armádou, vnitřní bezpečností a tajnými službami. To je v jakémkoli normálním státě nepředstavitelné a dlouhodobě neudržitelné. Základní poučka geopolitiky zní, že Rusko není nikdy tak silné, jak předstírá, a nikdy tak slabé, jak si myslíme. Nebylo tak silné v roce 2022, kdy se ukázalo, že údajně druhá nejsilnější armáda světa je druhá nejsilnější na Ukrajině. Populačně a rozlohou daleko menší Ukrajina dokázala ruskou armádu zastavit a neumožnit dosažení jejích operačních cílů. Nicméně taky se ukázalo, že díky čínské podpoře dokáže ruská ekonomika roky fungovat na hranici zhroucení a hroutí se relativně pomalu. Všechny parametry nyní naznačují, že v důsledku nízkých cen ropy a plynu ruská ekonomika skutečně mele z posledního. Přechodné zvýšení cen v důsledku války v Íránu to příliš nezmění.
Částečně i vlivem sankcí.
Sankce fungují přinejmenším v oblasti sofistikovaných nástrojů a Rusové mají zásadní problémy s produkcí sofistikovaných zbraní. Už dávno závisí na čínské podpoře stejně jako Ukrajina na západní. Bez čínské podpory by Rusko dávno nebylo schopno bojovat tak intenzívně. Díky Číně se Rusko udrželo ekonomicky ve vojenské průmyslové produkci daleko déle, než se čekalo, za cenu obrovských nákladů na životní úrovni Rusů. Infrastruktura, nemocnice, školství, sociální péče, to jsou všechno věci, jež byly totálně upozaděny, a ekonomika se fakticky stala válečnou.
Jak dlouho to může stačit?
Podle všeho už příliš mnoho času nemají a totéž se dá pozorovat na bojišti, kdy Rusko sice za cenu obrovských ztrát ještě pořád dosahovalo velmi malých, ale na mapě pozorovatelných úspěchů. Ukrajinská strategie – budeme velmi pomalu měnit malé části území za obrovské ruské ztráty – se však ukazuje jako velmi efektivní. Pokud vydržíme Ukrajinu podporovat, Rusko nemůže vyhrát.
Uběhly čtyři roky od zahájení invaze, mírová jednání zatím nikam moc nevedou. Co by znamenal pád Ukrajiny pro nás a pro celou Evropu?
Je to varianta, která pro mě neexistuje. V žádném vesmíru si to nedokážu, nechci, neumím a nebudu představovat. Po vojenské stránce je naprosto nepředstavitelné, že bychom Rusku umožnili, aby přes dosavadní ztráty, jež ho z úrovně velmoci posunuly na úroveň regionálního hráče, posílilo své vojenské schopnosti tím, že do sebe vcucne ukrajinský průmysl a zkušenou ukrajinskou armádu. S Ukrajinci by Rusové udělali totéž co pokaždé předtím, nahnali by je do své imperiální armády.
Zároveň by hrozila migrační vlna.
Zároveň by všichni ti, kteří by nechtěli buď zemřít v ruských lágrech, nebo sloužit v ruské armádě, utekli. To by v našich podmínkách nebylo půl miliónu uprchlíků, ale třeba čtyři milióny. To si Česká republika nemůže v žádném případě dovolit. Nemluvě o tom, že v tento okamžik nejbojeschopnější, největší a nejzkušenější, a tedy nejlepší armáda v Evropě je armáda ukrajinská. Žádný jiný evropský stát neinvestoval tolik do boje za svobodu a nevytvořil tak efektivní a bojeschopné těleso jako Ukrajina. Z hlediska jakéhokoli představitelného zájmu České republiky je pro nás Ukrajina nezbytná jako hlavní výspa Evropy proti ruskému impériu. Naší morální, ale i zcela racionální povinností je Ukrajině pomoct tak, aby se ubránila.
Jak se může projevit střet s Íránem ve válce na Ukrajině? Nehrozí ztráta světové pozornosti?
Samozřejmě. Nový konflikt způsobil přeliv pozornosti od Ukrajiny, ale naštěstí to nemá zásadní vliv na objem evropské pomoci Ukrajině. Dílčí problém je však snížení možnosti nakupovat další americké zbraně, jimiž prostě bude třeba nahradit ty spotřebované v Íránu.
Nemůže tato válka přerůst v dlouhodobý konflikt na Blízkém východě?
To je méně pravděpodobná varianta, Írán už přišel o většinu protivzdušné obrany a velkou část zásob balistických raket i dronů. Asymetrická strategie, včetně zatažení dalších zemí do války, je důkazem zoufalosti íránského režimu, který má stále omezenější vojenské zdroje a čelí vojenskému vyčerpání, tedy sahá ke krokům s nevypočitatelnými následky.
Dělá svět pro Ukrajinu dost?
Dnes stojí udržení Ukrajiny v bojeschopném stavu každého Evropana jednu kávu měsíčně a nemusí to být nějaká drahá kavárna. Na to, aby Ukrajina vyhrála, stačí, aby si každý Evropan odepřel dvě kávy měsíčně. Zachránit svobodu by bylo mimořádně levné, aniž bychom to nějak zásadně poznali na své životní úrovni. To, co Ukrajina aktuálně potřebuje, je velmi malá část obrovského ekonomického produktu, jejž produkuje evropská ekonomika. Nejde jen o to, že Ukrajina musí vyhrát, protože je to pro nás jediné možné geopolitické řešení. Je to také o nás samotných, jak se na sebe budeme dívat zbytek svých životů. A to vůbec neříkám proto, že to zní pateticky. Je to naprosto racionální úvaha. To, jak se sami na sebe budeme dívat dalších třicet čtyřicet let, se formuje teď tím, jak se postavíme na obranu napadeného.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
