Někdy je potřeba přijmout, že jsem vyvrhel, abych mohl dospět sám v sebe, říká Viktor Tauš o Human Zoo
Inscenace Human Zoo v pražském prostoru Nová Spirála je postavená na zápasech – battlech mezi herci, boxery, rappery nebo třeba performery expresivního pouličního tance krump. „Human Zoo je hra na rituál, kde jde opravdu o všechno,“ tvrdí režisér Viktor Tauš, který s nesourodými tlupami „děcek“, jak jim láskyplně říká, pracoval už ve svých projektech Amerikánka či Snowflakes.
Co znamenají ty žluté mikiny s velkou nulou, které mají mladí performeři v Human Zoo na sobě?
Nula je základem matematiky. Bez nuly nefunguje nic. A zároveň je symbolem někoho, kdo stojí na okraji. V Human Zoo je nula hrdost. Jedna z vět, kterou v inscenaci miluju, zní: být dobrým člověkem je anarchie. Ti mladí lidé se ptají: kdo jsem, kam patřím. A skrze jejich zápasy – v rapu, krumpu, činohře nebo boxu – docházíme k tomu, že někdy je nutné odmítnout hierarchii, která se vám sápe na život. Tlak skupiny. Tlak očekávání. Představte si situaci: parta spolužáků jde v euforii rozbít výlohu. A někdo jde s nimi jen proto, že se bojí zůstat sám. Nula je v tomhle případě odvaha říct ne. Vystoupit z davu. Rozhodnout se sám za sebe. A právě z takové nuly se rodí identita.
Třeba právě pod vlivem peer pressure.
Přesně tak. A z těch zápasů v Human Zoo se rodí pocit, že je někdy potřeba přijmout fakt, že jsem vyvrhel, abych mohl dospět sám v sebe. Ta nula je vědomé přijetí toho, že možná nepatřím tam, kam mě tlačí okolí. Ale není to negativní. Naopak. Je to první krok ke svobodě.
Jak se koordinuje anarchie, jak se režíruje chaos? Jak se promítnou do koordinovaného tvaru, kterým inscenace chtě nechtě je?
Chaos má v sobě vlastní řád. Když ho posloucháte, zjistíte, že má rytmus. Nejde o to ho zkrotit nebo potlačit, ale rozpoznat, jak funguje. Nechávám ho se dít a z toho vzniká tvar.
I režijně?
I režijně. U všech svých projektů se snažím vytvořit prostředí, ve kterém se jednotliví performeři nebojí obhájit sami sebe. Aby mohli přijít s vlastní energií, s vlastním postojem a neměli pocit, že musejí zapadnout. Pak se v tom výsledném tvaru sami rozhodnou, k čemu se přikloní. Ne proto, že jim to někdo nadiktuje, ale protože to tak cítí. S chaosem tedy pracuju vědomě. To je pro mě režie – ne všechno řídit, ale vytvořit podmínky, ve kterých vznikne tvar, který není vynucený. Je to víc o objevování než o tvorbě.
Jak jste s choreografkou Kristínou Martanovičovou slaďovali různorodé fyzické projevy boxerů, tanečníků, činoherních herců, krumperů...?
Podtrhovali jsme jejich rozdíly a zároveň jsme se stále znovu ujišťovali, že všichni vyprávíme o tom samém. V show uvidíte stát proti sobě boxera a krumpera nebo rappera proti boxerovi. Všechny ty disciplíny mají ve svém srdci battle – zápas. Ti mladí lidé se po zápase objímají a děkují si. Ne proto, že někdo vyhrál, ale proto, že se jeden skrze druhého něco dozvěděl sám o sobě. Skrze absolutní pozornost vůči druhému se učí dávat pozornost sami sobě. A to je jeden ze smyslů Human Zoo. Zdravá skupina lidí – ať je to umělecký soubor nebo celá společnost – je složená z lidí, kteří si dokážou stát sami za sebou, ale když stojí proti sobě, dávají si navzájem absolutní pozornost.
Jaký je věkový rozsah performerů v Human Zoo?
Máme tu performery od jedenácti do sedmdesáti osmi let, největší části z nich je kolem dvaceti. V představení ale říkáme, že „hodiny jsou pro pitomce“, protože duše žádný věk nemá. Já to na sobě pozoruju taky: vnímám, že tělo stárne, ale uvnitř tohle stárnutí necítím. Čas je praktická dohoda, ale duše se jím neřídí.
Jak jste se svým stálým spolupracovníkem, výtvarným umělcem Janem Kadlecem, vymýšleli vizuální stránku Human Zoo?
S Honzou jsme o tom mluvili víc než rok. Věděli jsme, že je to hra na rituál. Věděli jsme, že vyprávíme o zápasech, kde nejde o vítězství, ale o výdrž – protože otázky, které Human Zoo otevírá, nikdy nekončí. Z toho se zrodila myšlenka kruhu. A z ní touha inscenovat Human Zoo v Nové Spirále, která má kruhový půdorys. Výprava je stylizovaná do rámce rituálu. Vyprávíme na úrovni duše, ne konkrétních společenských rolí. Není pro nás důležité, kdo je muž, žena, mladý nebo starý – proto mají například všichni performeři sukně. U některých postav Honza jejich nevyřčené příběhy zhmotňuje v kostýmech připomínajících sochy. Jsou fascinující na pohled, ale zároveň nesou příběh ve vizuálním jazyce, kterému není třeba rozumět doslova.
A ten obrovský nafukovací slon, co visí vzhůru nohama nad jevištěm?
Ten si může každý vyložit po svém. Záleží, z perspektivy jaké civilizace a jakého věku se na něj díváte. Je to religiózní objekt, který má humor, protože si na religiozitu hrajeme. Ten slon, chobotem dolů, se z něčeho rodí. A je obrazem proměny.
Zaslechl jsem vás říkat větu, že Human Zoo je „divadlo, ve kterém se něco doopravdy stane“. Co jste tím měl na mysli?
Nemyslím tím konkrétní dějovou událost. Human Zoo je hra na rituál, kde jde opravdu o všechno. Jde o to, aby ti mladí lidé ve svých zápasech došli k tomu, co potřebují. Máme tam skutečný ligový boxerský zápas, skutečné battly v krumpu i v rapu. Je to víc zážitek než vyprávění příběhu. A opravdu o něco jde. My třeba nevíme, jak ten boxerský zápas dopadne. Jdeme k podstatě toho, proč ti mladí lidé do ringů lezou. A to se děje přímo před diváky.
Jak jste těch čtyřicet mladých lidí poskládal dohromady? Jak probíhal casting?
Mám netypický způsob práce: zkoušíme dlouho, text vzniká během procesu. Hledám lidi, kteří stejně jako já chtějí objevovat, o čem vlastně vyprávíme – i když to na začátku přesně nevíme. Na začátku je často jen vědomí, že něco je důležité, i když ještě nevíme co. Je tu i kontinuita – s mnohými jsem pracoval už na Amerikánce nebo Snowflakes. A pak je tu touha spolupracovat s těmi ostatními. Každý v obsazení Human Zoo – ale i mezi spolutvůrci, a rád bych tu zmínil scenáristu Meira Lubora Dohnala – pro mě představuje splněný sen.
