Od reality TV je jen krůček k autoritářství, říká režisér filmu Čaroděj z Kremlu Olivier Assayas
Paul Dano coby obratný manipulátor Vadim Baranov a Jude Law jako Vladimir Putin. To jsou hlavní lákadla dramatu Čaroděj z Kremlu, ve kterém Olivier Assayas nahlíží pod pokličku postsovětské transformace.
Francouzský režisér Olivier Assayas rád střídá žánry, jazyky i prostředí. Vešel ve známost upírskou komedií Irma Vep (1996) s Maggie Cheung v roli herečky, která přijíždí na chaotické natáčení. S dramatem Osobní nákupčí (2016) vyhrál palmu za nejlepší režii v Cannes. Ve své novince Čaroděj z Kremlu pak zpracovává stejnojmennou knižní předlohu, v níž spisovatel Giuliano Da Empoli sleduje zákulisí moci v postsocialistickém Rusku 90. let.
Vadim Baranov (Paul Dano) hltá coby nadšený divadelník euforii a svobodomyslnost doby, aby začal vytvářet televizní reality shows. Později se stává poradcem Vladimira Putina (Jude Law) a je strůjcem jeho úspěšné politiky chaosu. Da Empoli se ve svém románu inspiroval skutečným příběhem Putinova poradce a ideologa Vladislava Surkova.
Natočil jste špionské drama Kubánská spojka anebo životopisné drama Carlos o nejhledanějším teroristovi na světě. Čaroděj z Kremlu je ale vaším prvním politickým filmem o aktivní osobnosti. Jak jste to prožíval?
Nejsem moc politicky zapojený. Čtu noviny, ale to je tak všechno. Politických debat se neúčastním, nejsem si v nich kdovíjak jistý. Na druhou stranu se dlouhodobě zajímám o vývoj společnosti, o to, co se děje ve světě. A tak jsem na Čaroději z Kremlu pracoval podobně jako na Kubánské spojce nebo Carlosovi – ponořil jsem se do tématu, nasbíral spoustu informací, cítil jsem se trochu jako student.
Co vás na příběhu Vadima Baranova zaujalo nejvíc?
Především cesta Vladimira Putina k moci. Jde o deset, dvacet, někdy i třicet let staré události. Dodnes ale politiku formují. Jde o určité vzorce, o kterých jsem pravidelně hovořil s Giulianem Da Empolim, autorem knižní předlohy. Je jedním z nejzajímavějších teoretiků moderní politiky. Zatímco jsem psal scénář, vášnivě jsme diskutovali o tom, co se děje. Samozřejmě jsem se hodně naučil, asi víc, než jsem čekal. Fascinující je, že všechno, co Giuliano předpověděl, se postupně doopravdy stalo. Zároveň je třeba říct, že nejsem expertem na ruskou politiku. Proto jsem spolupracoval s Emmanuelem Carrèrem, který ji zná mnohem lépe. Má tam spoustu konexí, mluví rusky, mimochodem napsal knihu o proměně exilového spisovatele Eduarda Limonova v zakladatele Nacionálně bolševické strany Ruska.
Da Empoli se při psaní inspiroval skutečnou postavou ruské politiky, Vladislavem Surkovem. Nakolik se jejich osudy ve filmu prolínají?
Náš Baranov není Surkov. Giuliana Da Empoliho ale zajímaly myšlenky, které realizoval. Nechal se jím inspirovat, ale Surkov je blázen a Baranov zase svébytný charakter. A to natolik, že když jsem scénář začal psát, o Surkovovi jsem ani nevěděl. Teprve postupně, když jsme s Emmanuelem Carrèrem začali dělat rešerše, uvědomil jsem si, co je Surkov zač. Nelíbilo se nám to. Distancovali jsme se od něj ještě víc, než to udělal Giuliano ve svém románu.
Baranov se z živelného divadelníka mění do chladného architekta mocenských her. Vnímáte paralely jeho osudu s dnešní Evropou?
No, dali jsme mu trochu šťávy. Ta velká proměna je ale podstatná. Pro mě je klíčem k celému příběhu. Co se Evropy týče – já dospíval v 80. letech. Bylo to postlevicové období. Sám jsem se považoval za levičáka, musel jsem se ale vypořádat s tím, jestli jsem maoista, trockista nebo libertarián. Na střední škole jste museli mít správné názory, nebyl moc prostor pro svobodu projevu. Pak se objevil punk rock, nová vlna - a staré pořádky se zhroutily. Bylo to období tvorby, vynálezů, euforie. Peníze a byznys ale postupně všechno zkrotily. Moc se pak přesunula do televize, kterou ovládly reality shows. A od reality TV k autoritářství je jen krůček. Nezapomínejte, že popisuji Francii, kde to vnímám každodenně. Postsovětské Rusko prošlo stejným procesem, ale zrychleně. Bylo pro nás důležité ukázat, jak se Baranov dostal k moci – z umění přes televizi do politiky. A touha po moci je lidstvu vlastní odedávna. Nejprve touha po moci samotné, a pak jak se u ní udržet.
Natáčíte film o Rusku, ovšem anglicky. Proč jste Čaroděje z Kremlu nenatočil ve vaší rodné francouzštině?
Nedostal bych odpovídající rozpočet. Angličtina je univerzální jazyk. Obecně jsem byl ale zpočátku velmi zdrženlivý. Film se odehrává v Rusku, ale neměli jsme přístup k ruským archivům, rekvizitám, kostýmům, komparzistům, prostě k ničemu. Jazyk byl samozřejmě jedním z hlavních problémů. Bylo mi ale jasné, že jestli má film vzniknout, musí to být v angličtině. Zároveň přiznám, že je pro mě vzrušující točit filmy v jiném jazyce než francouzsky.
Z jakého důvodu?
Připadám si na place jako někdo jiný. Komunikuju jinak, funguju jinak. Dělám jiné záběry. Bylo to tak už u Irmy Vep a to samé, když jsem točil Kubánskou spojku ve španělštině. Není to kultura, kterou znám, není to jazyk, kterému rozumím, ale dává mi to potenciál, prostor pro vynalézavost. Jedno není lepší než druhé, ale když točím v angličtině, asi se prostě míň krotím. Ve francouzštině bych si připadal jako blázen. V angličtině to neřeším.
Coby Vadima Baranova jste obsadil Paula Dana, o kterém nedávno Quentin Tarantino prohlásil, že je nejhorší americký herec. Co na to říkáte?
Podívejte, já mám Quentina rád. Ty blbiny o pomstě mě nezajímají, ale Tenkrát v Hollywoodu je brilantní biják. Obdivuju ho. Je to taky velký chlap s velkou hubou, což může být roztomilé. A za jistých okolností to působí autenticky a čerstvě. Jenže od té doby, co jiná velká huba působí v Bílém domě, už mě velkohubost spíš otravuje.
A Paul Dano?
Působí jinak než ostatní herci. Nevypadá jako herec, nechová se jako herec, má neurčitý věk. Připadalo mi, že by mohl dobře zahrát Baranova mladého i starého. Dokáže se proměnit z roztomilého kluka v děsivého, krutého cynika.
Jeho protihráčem je Jude Law coby Vladimir Putin. Přemlouval jste ho dlouho?
Byli jsme spolu kdysi v porotě na festivalu v Cannes. Padli jsme si do noty, líbily se nám stejné filmy. Takže jsme se samozřejmě bavili o tom, že bychom mohli někdy něco natočit. Na festivalech si ale pořád slibujete projekty, jenže v neděli je konec a pak to vyprchá. S Judem jsme ovšem zůstávali v kontaktu. Posílal mi věci, které chtěl produkovat, ale na nich jsme se neshodli. Až když jsem přemýšlel o Putinovi, vyskočila mi jeho tvář. Jude zareagoval velmi rychle. Skvělí herci totiž mají rádi nové výzvy. A v tomto případě to bylo docela radikální.
Výzvy myslím máte rád i sám. Měl byste zájem po Putinovi točit i o Trumpovi?
Z dění ve Spojených státech jsem zděšený, ale nemám žádné plány o tom točit. Nevím. Teď není ta pravá chvíle, abych se do toho vkládal já, ale spíš američtí filmaři. Ti by do toho měli šlápnout naplno.
