Kelly Bishop o fenoménu Gilmorových Děvčat: Stvořili jsme malé milé monstrum!
Herečka, kterou mnozí znají jak matku Baby z Hříšného tance, Kelly Bishop, vydala ve svých jednaosmdesáti letech paměti Třetí Gilmorovo děvče, které mapují její život, kariéru a jak název napovídá, fenomén seriálu Gilmorova děvčata, kde Kelly hraje „to třetí děvče“, babičku rodu Gilmoreů. Jak moc seriál kopíroval její vlastní příběh? Nenáviděla někdy svou postavu?
Vaše kniha je skvělá, četla se jedním dechem. Byla jste velmi upřímná a otevřená, bylo to autentické a dokázala jsem se na to dobře napojit, protože jsem se v mnoha situacích sama našla…
Mockrát děkuju, jsem ráda, že se vám líbila. Byla upřímná a vážím si, že to říkáte, protože to pro mě bylo nejdůležitější. Řekla jsem si: "Chci být v knížce na sto procent upřímná." Chtěla jsem být velmi otevřená a vstřícná vůči čtenářstvu. A několik lidí mi pak řeklo: "Měla jsem pocit, že sedím přímo naproti Vám u stolu." A já na to odpověděla: "Tak! A přesně to jsem chtěla!" Takže to vyšlo. Navíc si myslím, že je to dnes důležitá hodnota pro nás pro všechny. Spousta z nás se může otevřít mezi svými blízkými, před rodinou, ale spousta lidí nikoho nemá. Považuji to za důležité obzvlášť v dnešním světě, a zejména pak u nás v USA … Je důležité mít mezi sebou tu sounáležitost a to, aby druzí věděli, že se na nás můžou kdykoli obrátit. Že jim kryjeme záda a že v tom nejsou sami.
Musím se přiznat, že vás sleduju už od dětství, kdy jsem koukala na Hříšný tanec a posléze na Gilmorova děvčata, ke kterým se do dneška stále vracím.
Je zábavné sledovat, jak ten zájem o seriál doteď neskončil. Stvořili jsme malé, milé monstrum. Prostě to pokračuje dál a pořád získáváme nové publikum. Jakmile je dítě dost staré na to, aby to ocenilo, tak do toho taky naskočí, a to mě dělá velmi šťastnou, protože podle mě má ten seriál dobré srdce. Víte, občas se mě někdo zeptá na to, jak je možné, že se to lidem pořád tak líbí, tak jsem nad tím sama přemýšlela a došla k tomu, že je to prostě hrozně milý, a řekla bych i laskavý, seriál. Což je vtipné vzhledem k tomu, že umí být často strašně sarkastický a cynický. Ale v podstatě tam máte slušné lidi, kteří se snaží najít si cestu ve světě, a ačkoli jsou někteří z nich velmi podivní, jsou to v jádru dobří lidé. Není tam žádné násilí, nic vyloženě negativního. Je to prostě jen dobré a vtipné.
Já ráda říkám, že je to vlastně takový bezpečný prostor, kde vím, co čekat. Stars Hollow je pro nás dodnes takový přístav, kam se rádi vracíme odpočinout si od dnešního světa.
Přesně, na mě to tak taky působí. Bylo by skvělé mít možnost tam vstoupit a žít, je to takový bezpečný svět. A to je, myslím, tím důvodem, proč se k tomu lidi stále vrací. Navíc pokud se na to koukáte podruhé, potřetí, jako jste to už asi udělala i vy, tak navíc chytíte něco, co vám dřív uteklo. Tím, že je seriál tak vtipně napsaný, se člověk často u něčeho zasměje a nestihne tak zachytit všechno, čím je ten scénář „natřískaný“. Mluvíme tam strašně rychle, nikdy to nezpomalí. Takže já jsem z něj doteď nadšená.
A jak jste se dostala k tomu napsat vlastní paměti? Proč zrovna teď?
Víte, hodně lidí mi během let říkalo, že bych měla napsat knihu, protože jsem rozená vypravěčka. Pořád vymýšlím nějaké anekdoty, ráda vyprávím příběhy, ale pořád jsem se na knihu necítila. Ráda čtu, ale nejsem spisovatelka. Jednoho dne se mnou a mým agentem sešla literární a mediální společnost a představili nám jejich nápad. Vysvětlili mi, jak by to mohlo fungovat. Řekli mi: "Pomůžeme vám najít vydavatele a někoho, kdo to za vás napíše, pokud chcete spolupracovníka." A já na to řekla: "Ano, to chci." A tak se z toho vznikla příjemná spolupráce s „mou“ spisovatelkou po telefonu. My jsme se totiž doteď nepotkaly, protože žije na druhé straně země. Ale od začátku jsme si rozuměly, máme toho spoustu společného, ať už jde o politické postoje, showbyznys, nebo to, že obě milujeme zvířata. Takže jsem se na naše psací seance vždycky těšila. Když jsem viděla, jak to, co jí popisuju, vypadá, když se to hodí na papír – tak bylo to přesně to, jak jsem si to představovala. To bych sama nikdy nedokázala, ale zvládly jsme to společně a byla to radost.
A bylo pro vás obtížné se vracet k některým bolestivým vzpomínkám?
Nebylo to tak zlé. Prostě jsem chtěla být ve všem otevřená. Původně jsem vynechala můj potrat. Říkala jsem si: je to moje soukromá věc, je to osobní, je to smutné. Neviděla jsem úplně důvod to tam dávat, dokud nám ženám nevzal Nejvyšší soud Spojených států amerických nevzal naše práva. Od té doby jsem začala víc a víc slýchat, jak tu a tam nějaká celebrita říká: "Já jsem to podstoupila taky.“ Takže když jsem příště mluvila s Lindsay (Harrison, spisovatelka), řekla jsem: "Chci tam dát ten potrat. Chci, aby lidé pochopili, čím jsem si prošla." Vím, že jde o velmi polarizující téma a rozumím tomu, proč se proti tomu tolik lidí vymezuje, ale nechci, aby se na nás pohlíželo způsobem, že jsme byly lehkomyslné, lhostejné, sobecké nebo... Víte co, možná jsme i byly sobecké. Ale chci, aby lidé pochopili moji zkušenost a to, co mě k tomu vedlo. Nenáviděla jsem, že to musím podstoupit, ale bylo to rozhodnutí, kterého nelituji. Říkala jsem si: chci, aby lidé věděli, že takhle vážně jsem to nebrala jen já, ale i Planned Parenthood, na něž jsem se obrátila. Respektovali mé rozhodnutí a poslouchali mě, probrali to se mnou důkladně a pečlivě se o mě starali... Tohle opravdu nikdo nebere na lehkou váhu. A tak jsem to chtěla dát ven do světa, pro všechny, kdo by měli zájem dozvědět se o mé konkrétní zkušenosti. Prostě jsem chtěla říct: "Tohle byl můj příběh." Takže jsem si pomyslela, že bychom to neměli vynechat. Byla to část mého života.
V mnoha zemích se postoj k potratům mění zpátky k zákazům.
Nejvíc mě rozčiluje, že v některých státech krom toho, že zakazují právo na bezpečné potraty, zakazují i antikoncepční pilulky. A já si říkám: "Počkat. Pokud nechcete potraty, poskytněte ženám antikoncepci. Ujistěte se, že se nedostanou do téhle situace.“ Já to nechápu. A upřímně si myslím, že tyhle nápady pochází od mužů. Tohle by přece ženy nevymyslely.
Já budu vždy orodovat za ženská práva, takže jsem ráda, že jste tam tuhle zkušenost sdílela, obzvlášť v dnešní době.
Nejotravnější na tom je to, že je to prostě pokrytecké. Když ty muže slyším prohlašovat, jak je třeba zakázat antikoncepci, tak si říkám: „Promiňte, ale v té situaci jsou vždycky zapojení dva lidé, a ne, nemluvím o plodu. Mluvím o tom chlápkovi. Nemůžete otěhotnět bez partnera. Takže mi pak neříkejte, co mám dělat se svým tělem, já vám taky neříkám, co máte dělat s tím svým.
A je něco, co jste o sobě během psaní pamětí zjistila? Něco, co vás třeba překvapilo?
Kelly Bishop:Vlastně jsem si ale dost užila tady ten návrat do různých částí mého života. A když to bylo všechno hotové a ohlédla jsem se za tím vším, tak jsem si uvědomila, že jsem byla mnohem silnější, než jsem si kdy uvědomovala. Pamatuju si, že jsem byla odhodlaná žít život tak, jak chci já. Samozřejmě s přihlédnutím k tomu, že ne vždycky dostanete, co chcete, a věci se ne vždy vyvinou tak, jak byste doufali. Ale byla jsem odhodlaná a věřila si v tom, že půjdu cestou, kterou jsem si zvolila. Byla jsem hodně odhodlaná, i když musím říct, že to občas bylo, zejména s penězi po mém prvním manželství, hodně náročné. Tehdy jsem byla na dně, byla jsem na mizině. Byla jsem tak na mizině, jak to jen šlo, ale mámě jsem nikdy nezavolala. Myslím, že tehdy už byla znovu vdaná za skvělého muže, který byl dříč a uměl vydělat pěkné peníze. Ale já bych si o ně nikdy neřekla. Chtěla jsem si dokázat, že to zvládnu sama. A taky že jsem to zvládla. Takže když se ohlédnu zpět, řeknu si: „Šikovná holka. Dobře ty, jsi nezmar!“
To jsem si říkala taky, když jsem četla vaše paměti, je to krásná cesta. A součástí je i fenomén známý jako Gilmorova děvčača, který má i po pětadvaceti letech má stále obrovské množství fanoušků. Čím to podle vás je, že tenhle seriál s lidmi do dneška tak rezonuje?
Je to extrémně inteligentní seriál. Mozek Amy Sherman-Palladino by se měl zkoumat. Nevím, jak toho dokáže tolik absorbovat, protože když se podíváte na jakoukoli epizodu, odkazuje na něco aktuálního, pak na starou filmovou hvězdu, odkazuje na všechno možné. Ona má prostě neuvěřitelný mozek a skvělou schopnost vyjádřit se. A hlavně vykreslit ty postavy. Takže první věc je to, že je to strašně chytře napsáno. Vždycky mi přišlo, že čím jste inteligentnější, tím víc se vám to líbí, protože tím víc v tom seriálu dokážete vidět a najít. Navíc je to vtipné a každý se zasměje rád. Má to takové zvláštní postavičky, ale v jádru jsou to všechno dobří lidé. Ten seriál má tolik pozitivních vlastností a je strhující, protože hrozně odsýpá. Fakt musíte dávat pozor a skočit do toho světa s nimi. A že je to kouzelný svět, kam se člověk může dostat. Je to úžasný fenomén, tenhle seriál. Do dneška mě to nepřestává udivovat.
A jaké jsou některé z vašich nejmilejších vzpomínek z natáčení?
Řekla bych, že celkově je to můj vztah s Lauren Graham (Lorelai Gilmore). Který se mezi námi navázal velmi snadno a rychle, ne že bychom spolu strávily hodně času, protože jsme pořád pracovaly a já jsem létala domů za mým těžce nemocným manželem. Nebyl na tom dobře a já s ním chtěla být co nejvíc, protože jsem ho moc milovala. Takže jsme se moc nemohly družit, pokud jsem vyloženě nezůstala v Kalifornii přes víkend do dalšího termínu natáčení. V takovém případě jsme se o víkendu sešly třeba na večeři, ale na setu jsme spolu trávily hodně času a vždycky, když se třeba musely nastavit jinak světla po tom, co jsme dotočily scénu, tak jsme se spolu zašily a povídaly si. Mám ji strašně ráda, ta je taky úžasná. Amy (srdce a mozek Gilmorových děvčat) a Lauren jsou dvě nejchytřejší ženy, jaké jsem kdy poznala. Takže s Lauren jsem si to moc užila. Ed Herrmann (hrál manžela Richarda Gilmora) byl skvělý chlapík a úžasný herec. Velmi dobrý člověk, jehož společnost jsem si taky moc užívala. Někdy jsme po natáčení šli do takového grill baru Smokehouse, který byl naproti vstupu do Warner Brothers. Dali jsme si drink, seděli a povídali si. Víte co, stálo to za to díky těm lidem, se kterými jsem měla možnost pracovat. Milovala jsem ten scénář, měli jsme dobré scény a příběhové linky, ale nakonec je to stejně o lidech, se kterými pracujete.
Emily Gilmore je jedna z nejkomplexnějších postav. Má spoustu vrstev: je pěkně ostrá, vtipná, ale také zranitelná. Jak jste k tomu přistupovala? Bylo to těžké? A kolik Emily v sobě máte vy?
No, není toho moc, ale prořízlou pusu máme obě. Emily se nebojí říct, co si myslí. U její postavy jsem hned věděla, jak na ni. Když jsem četla scénář, viděla jsem v ní hned mou babičku. Přesně jsem věděla, na čem stavět. Moje babička sice nebyla na rozdíl od Emily Gilmore bohatá, ale vůči mé matce byla velmi kritická a přísná, takže jsem chápala hned od začátku ten vztah. Ale během natáčení se Amy rozhodla tu postavu obohatit a dala Emily trochu více zranitelnosti. A pamatuju si, jak jsem třeba přemýšlela o pozadí Emily a u nějaké věci si pomyslela: "Vsadím se, že vycházela z tohoto, protože se jí stalo xy..." Upřímně už ani, nevím, co to bylo, ale asi o týden později ve scénáři najednou byla pasáž, kterou Emily řekla, a já si řekla: "To je přesně to, co jsem si myslela." Byla to čirá radost, hrát tuhle postavu.
Vidíte, a já se vás zrovna chtěla zeptat, jestli tam byla scéna nebo dějová linka, která změnila způsob, jakým jste viděla Emily nebo sebe.
Víte, jako herec nad tím, proč postava je jaká je, musíte přemýšlet. O vaší postavě se můžete dozvědět z toho, co o vás říkají ostatní postavy. Ale pak si pro vlastní potřebu začnete vymýšlet věci a říkat: "Dobře, no, chodila do školy tady a tohle byla její matka," a všechno tohle jsou věci, které vám pomáhají rozvíjet lidskost té postavy. Hodně to závisí na tom, kdo tu postavu píše, ale vy si to pro sebe nakonec uděláte platným tím, co si do toho vložíte sami. Je to zajímavý proces.
Vy jste navíc v knize zmínila, že váš vlastní vztah s mámou a babičkou se odrážel v dynamice Lorelai-Rory-Emily a mám pocit, že právě hraní Emily vás přimělo přemýšlet o těch rodinných vazbách, že?
Měla jsem obrovské štěstí, že jsem s maminkou měla takový vztah. Nebyl mezi námi ten věkový rozdíl jako mezi Lorelai a Rory, kterou měla v 16, ale ten náš vztah byl dost podobný. Byla vždycky velmi otevřená a upřímná, a když jsem se na něco zeptala, odpověděla mi, i když mi často řekla mnohem víc, než co jsem mohla v tom věku pochopit. Ale stala jsem se velmi sofistikovanou holčičkou v chápání spousty věcí o mezilidských vztazích jen díky tomu, že mi toho tolik prozradila. Dodnes si pamatuju, jak mi řekla větu, která se mnou velmi rezonovala. Vždycky, když žehlila, tak jsme si povídaly o životě, jaké je to být dospělá a tak dále. Žehlila pozdě večer a já seděla na malé stoličce a povídala si s ní, protože jsem odmítala jít si lehnout. Jednou mi takhle řekla: „Až budeš mít děti, už nikdy nebudeš svobodná.“ A pokračovala v žehlení a já si řekla: „Cože? To už jako nebudu mít nikdy svobodu?“ A přišlo mi to jako naprosto šílená představa. Ale nakonec to dopadlo tak, že jsem vlastně nikdy nechtěla mít děti. Věděla jsem, co chci, co jsou mé sny a měla jsem to štěstí, že jsem měla i talent a dostatek tréninku na to si jít za tím, abych v tom, co chci, uspěla. Ta představa, že bych neměla možnost mít tu svobodu to udělat… To mě tehdy hodně vyděsilo. A víte, jaké je být dítětem – chcete dospět a mít svůj vlastní život, aby vám nikdo nemohl říkat, co máte dělat. Takže když se vrátím k tomu našemu vztahu podobnému vztahu mezi Lorelai a Rory, tak tam podobnost byla. Moje máma byla pozoruhodně velkorysá žena, nebyla dramatická, okázalá, byla upřímná a spravedlivá, a byla to moje kamarádka. Byla to moje nejlepší kamarádka, a myslím, že já její.
Já mám s mámou podobný vztah, takže tomu rozumím a asi i proto jsem se dokázala dobře napojit jak na vaši knížku, tak na seriál. Navíc jsem díky knize zjistila, jaká jste milovnice zvířat, a to já coby majitelka stárnoucího, vážně nemocného psa, hodně prožívala.
Vašeho psíka je mi moc líto. Byt milovníkem zvířat, což vy jste, je dar. Ta radost, kterou nám přinášejí, je neuvěřitelná. Ale ta bolest, která přijde, když se s nimi musíte rozloučit, protože nechcete, aby trpěli… Řekla jsem to už několikrát: někdy je mnohem bolestivější přijít o zvíře, než o přítele. Když jde o lidi, vždycky smrt prožíváme, ale nějak se od lidí čeká, že u zvířat, jejichž existence na nás zcela závisí, budeme po jejich odchodu v pohodě.
Když se ohlédneme za Emily Gilmore a její cestou, je něco, co jste na téhle postavě nenáviděla?
Ne, vlastně jsem Emily vůbec nenáviděla, protože jsem jí rozuměla. A kdykoli dělala věci, které nebyly zrovna ok, uvědomila jsem si, že to pramení z její nejistoty. A že se jen snažila udržet si status quo, protože to pro ni bylo známé a bezpečné místo. Tak to bylo a tak se to dělalo. Navíc nechtěla být zranitelná, chtěla být vždycky silná a být tím lídryní, což i většinu času byla. Čím víc toho Amy Sherman-Palladino do ní vložila, tím víc jsem ji přijímala a řeknu vám, byla to skvělá postava na hraní. Milovala jsem to.
A v sérii Gilmorova děvčata: Rok v životě její postava po smrti manžela projde obrovskou proměnou, to bylo taky zajímavé sledovat…
Byla to cesta i pro mě, protože jsem se bohužel, nemůžu říct vyloženě připravovala na smrt mého manžela, ale byl starší a vrátila se mu po několikáté rakovina, takže si pamatuju, jak jsme byly s Lauren na setu, Richard (manžel Emily, herec Ed Herrmann, který ho hrál totiž zemřel, pozn. red.) už byl po smrti a já Lauren řekla: „Mám pocit, že se tu připravuju na to, co mě čeká.“ Což tak svým způsobem i bylo. Tedy, nechovala jsem se tak, jako Emily, ani neměla její jmění, ale říkala jsem si, že je to pro mě takové místo, kde prozkoumávám i já, jak bude vypadat můj život, až se to stane. Nedá se na to připravit, i když bezpečně víte, že vás čeká mnoho smutku a zármutku. Až se to stane, stejně nebudete vědět, co máte dělat, bez ohledu na to, jak moc se na to „připravíte“. Můžete jen přijmout tu realitu v tom, jaká je.
Pamatuju si, jak se Emily vyrovnávala dost svébytně se smrtí manžela. A začala pracovat v muzeu Velryb, poslala do háje svoje dávné „přítelkyně“ ze spolku DAR, na kterém si celý život tak zakládala. Naprosto nový člověk.
To bylo tak vtipné. Když jsem četla scénář, kde Emily najednou mluví sprostě, řekla jsem Amy: "Můj bože, Emily se urvala z řetězu." A ona řekla: "Hele, tohle už není normální televizní vysílání, jsme na streamovací platformě a můžeme klít, můžeme dělat všechny možné věci, které bychom nedělali v běžné televizi." A pak řekla: "Rozhodli jsme se, že jediná osoba v téhle sérii, která kleje, je Emily." A já řekla: „Ano, miluju to, díky!“ A bylo.
A mělo napsání vaší knížky vliv na to, jak vnímáte svůj vlastní odkaz?
Mám pocit, jako by se kruh uzavřel. Nechystám se v nejbližší době zemřít, i když si nemyslím, že mě na základě rodinné historie čeká nějaká dlouhověkost. Ale vnímám to jako takové zabalení mého života do balíčku. Mít vydané paměti je zvláštní. Na konci knížky je napsáno: Konec. V audio knize, i když ji dělat nemusím, ale mám hlas, který každý pozná, tak jsem si říkala, že ji prostě uděláme. A tam chci oproti knize přidat pár věcí, dodatků, i když nevím, jestli je tam nakonec nechají. Chci tam říct: „A to je prozatím konec…“, na což mi editorka řekla: „A ty chceš psát pokračování?“. Já na to se smíchem řekla jen: „Ne, ne, to vůbec, jen ještě nejsem mrtvá!“
Závěrem chci říct, že se mi moc líbil v knížce váš přístup ke spiritualitě a to, jak jste si pozvala domů po smrti manžela médium. Líbí se mi představa, že je něco nad námi, co nás přesahuje, že to smrtí nekončí.
Byla bych nešťastná, kdybych nevěřila v něco víc. Nechci, aby to smrtí končilo. To jako zemřu a to je vše?! Věřím v reinkarnaci, v to, že jsme tu už někdy byli. A já osobně je chci všechny znovu vidět. Manžela, mámu, moje psy. A jsem ráda, že to vidíte stejně. Ta víra mi přináší útěchu. Doufám, že se nepletu.
