Jefim Fištejn: Levicoví politici stojí před pokušením totality. Demokracie a diktatury si nesmějí být rovny
Měl pravdu předseda ČLR Si Ťin-pching, když si v rozhovoru s německým kancléřem Merzem postěžoval na to, že Nový rok 2026 nezačal dobře. Nejdřív američtí výsadkáři unesli samozvaného prezidenta Venezuely Nicolase Madura do New Yorku, aby ho tam pohnali k soudu. Pak spolu s Izraelci zlikvidovali vůdce íránského teokratického režimu ajatolláha Chameneího v jeho vlastním bunkru. To nemohlo nerozčílit pomyslné sdružení profesionálních diktátorů, z nichž každý se nyní trápí otázkou, zda náhodou není on další na řadě. Každý dává najevo svou úzkost a nelíčené pobouření. Obzvlášť je rozpaluje doběla pošlapání vysoké morálky v mezinárodních vztazích, které oni striktně dbají.
Svůj odpor dal najevo i známý lidožrout Kim Čong-un ze Severní Koreje, jenž odsoudil americko-izraelský zásah jako „protizákonný a zločinný akt agrese, uskutečněný obzvlášť zavrženíhodným způsobem kvůli jejich sobeckým a hegemonistickým ambicím.“ Peking označil likvidaci Chameneího za „do nebe volající porušení národní suverenity a pošlapání Charty OSN.“ Humanista každým coulem Aleksandr Lukašenko z Běloruska „s nekonečným zármutkem přijal tragickou zvěst o zavraždění nejvyššího vůdce Íránu Alího Chameneiho během zákeřného útoku.“ Mravní apoštol Vladimír Putin nazval událost „cynickým pošlapáním všech norem lidské morálky a mezinárodního práva.“
Pozadu nezůstal ani prezident Kuby Miguel Díaz-Canel, který vyjádřil íránskému lidu svou hlubokou soustrast v souvislosti „s tímto odporným aktem vraždy, jenž porušuje veškeré normy mezinárodního práva.“
Byla by to jen tragikomická přehlídka pokryteckých plaček nad hrobem mezinárodního práva, kdyby se to omezovalo jen na kategorii (post)komunistických diktátorů. Nikoho z nich nenapadne mluvit o právu, když mimosoudně ubíjejí po houfech nebo nechávají shnít v kasematech své politické odpůrce. Opravdový problém začíná tam, kde tento narativ přebírá značná část západní levicově liberální veřejnosti, která jako by ztratila schopnost rozeznat rozdíl mezi demokracií a despocií, mezi řádně zvoleným lídrem země a uzurpátorem moci, mezi dodržováním lidských práv a hromadným potlačováním občanských svobod. Jako by lidská práva náhle přestala být rozhodujícím pilířem mezinárodního řádu.
Pro takového obránce míru, jako španělský premiér Pedro Sanchez, je „nevyprovokovaná agrese proti íránskému lidu opravdovou katastrofou pro celé lidstvo.“ „Nebudeme se účastnit zločinu, který poškozuje mír a je v rozporu s našimi hodnotami a zájmy,“ prohlásil španělský premiér. Rozuměj tak, že vraždění nevinných civilistů po tisících přece jen v rozporu s jeho hodnotami nebylo. Je socialista, a tak jako plukovník je i v Africe plukovníkem, tak socialista je i ve Španělsku socialistou. Jenže takový postoj nachází určité pochopení také u jiných evropských demokratických politiků. Proč asi?
Pominu-li ryze osobní důvody, třeba snahu užít si lukrativní funkci pod penzí, zbývá mnoho jiných příčin pro „rozumnou“ nečinnost demokratů tváří v tvář zrůdné despocii. Velmi rozšířenou neřestí zůstává zvrácený výklad toho, co je a co není mezinárodním právem. Třebaže krvavé potlačení lidských práv a občanských svobod dávno by nemělo být vnímáno jako vnitřní záležitost jednotlivých států, přesto se tzv. mezinárodní společenství staví ke každému pokusu o potrestání represivního režimu a zamezení masovým zločinům proti vlastnímu obyvatelstvu jako k vměšování do vnitřních věcí. Takový postoj de facto legitimizuje každý uzurpátorský režim, pokud je schopen dokázat, že účinně kontroluje určité území. Násilník, jenž se hrubou silou chopil moci v zemi, je často vítán v klubu mocných tohoto světa coby vážený kolega a člen rodiny. Je nevolený, a přesto vyvolený. Dokud je u moci, nemůže se s ním jednat jako s obyčejným zločincem!
Podivný mír
To si pište, že ostatní členové diktátorského tovaryšstva sdílí a šíří tento narativ. Nic jim není milejší než řeči o nedotknutelnosti národní suverenity, o rovnosti všech zemí před mezinárodním právem, o nevměšování se do vnitřních věcí. Vždyť to znamená, že i do jejich vnitřních záležitostí nikdo nebude smět promluvit! Co na tom, že zabíjíme neposlušné na potkání, je to holt náš osobitý „způsob národního lovu!“ Pojďme raději řešit otázky vzájemně výhodné spolupráce, obchodu, výměny zkušeností, vědecké výměny a problémy globálního oteplování! To je to, co dnes trápí pokrokové lidstvo, nikoli zpátečnické právo na společenský protest podkopávající národní svornost. Přestaňme se navzájem traumatizovat výtkami ohledně nelegitimnosti moci, vyhrožovat válkou či zatčením, natož odvlečením vrchností do ciziny! Není snad lepší si do úmoru povídat a rozkládat? Více diplomacie, prosím, a co nejméně nehorázně tvrdých požadavků! To je to, čemu říkáme mír!
Je únavné znovu posté opakovat důvody, proč zrovna levicově liberální ideologie je tak náchylná k tomu, čemu se v literatuře říká „pokušení totality“. Jsou to stejné důvody, které vysvětlují, proč žádný vítěz nad totalitou nebyl socialista. Churchill nebyl liberál, Reagan nebyl pokrokář, Thatcherová nebyla ztělesněním sociálního progresu. Z nachlup stejných příčin Stalin, Hitler ani Putin nebyli a nejsou ani trochu konzervativci, pouze ideologické zkameněliny. Středobodem konzervativní ideologie je člověk, jeho svoboda a právo na vývoj až na krajní mez svých možností. Společnost je individualistická a stát má dbát na zajištění rozvoje osobnosti, aspoň v ideálním případě. Socializmus je idea navýsost kolektivistická a etatistická, založená na myšlence nadřazenosti státu nad osobností. Význam člověka je odvozen od postavení státu jako kolektivu. Státní úředník je vždy nositelem vyšších zájmů, i kdyby byl uzurpátorem moci a diktátorem.
Proto socialisté nemohou vnímat útok na teokratický Írán jinak než jako vzpouru proti kolektivistickému uspořádání tamní společnosti. Dokud vnucené diktatury budou mít ve světě stejné postavení jako demokracie, zůstane mezinárodní právo jen bohapustým slovem na papíře, a zabití diktátora bude pokládáno za mnohem flagrantnější pošlapání práva než zavraždění desítek tisíc protestujících občanů.
