Na Mengeleho myslím každý den, říká psycholožka, která přežila Osvětim. Edith Egerová zemřela ve věku 98 let
Zemřela Edith Egerová, psycholožka, spisovatelka a přeživší holocaustu. Narodila se v roce 1927 v Košicích a jako mladá dívka prošla hrůzami koncentračního tábora Osvětim. Po válce emigrovala do USA, kde se stala uznávanou terapeutkou a autorkou knih o traumatu a vnitřní svobodě. Její nejznámější dílo Máme na vybranou oslovilo čtenáře po celém světě. Edith Egerová zemřela ve věku 98 let. Před pár let poskytla Reflexu rozhovor, který si nyní můžete opět přečíst.
„Vy voláte z Prahy? A pošlete mi recept na knedlíky? Miluju vepřo knedlo zelo! Právě píšu kuchařku, pak už můžu i umřít!“ Edith Egerová, narozená v Košicích, má pro Prahu zvláštní místo ve svém srdci. Z Československa utekla i s manželem a dcerou v roce 1949, v USA se díky práci s americkými válečnými veterány stala špičkovou psycholožkou. I teď ze svého kalifornského sídla La Jolla pracuje s pacienty po Skypu a Zoomu. Její unikátní autobiografický bestseller Máme na vybranou u nás loni vydalo nakladatelství Práh, letos na podzim se chystá pokračování Dar. Přežila Osvětim i pochod smrti; z hromady mrtvých těl ji 4. května 1945 vytáhl americký voják.
Váš manžel Béla Eger odmítl v roce 1948 v Praze post ministra zemědělství, který mu nabízeli výměnou za vstup do komunistické strany. Řekl: „Ještě nedávno to byli náckové a teď jsou z nich najednou přesvědčený komunisti.“ Takže pouhé tři roky po Osvětimi jste už zase musela utíkat?
No jinak to holt nešlo, všechno nám vzali, napíchli telefon, museli jsme pryč, jinak by to nedopadlo dobře. Béla byl bohatý, a tak jim lezl na nervy, už byl ve vězení, musela jsem ho vyzvednout a šup pryč. Původně jsme chtěli do Izraele, ale měla jsem pocit, že Amerika bude bezpečnější. Že nás od ostnatých drátů, totalitních států, nacistických lágrů i uprchlických táborů bude dělit celý kontinent. Myslela jsem si, že mě minulost nemůže dostihnout. Když jsem poprvé uviděla americké mrakodrapy, věřila jsem, že už všechno bude báječné. Ale je vám asi jasné, že nebylo.
Bála jste se někdy o svůj život po tom, co jste přežila Osvětim?
Bezprostředně poté, co mě osvobodili, jsem dlouho ležela v nemocnici a trpěla bolestmi. Byla jsem svobodná, ale se zlomenými zády, nemocná, a hlavně se zlomeným duchem. Co teď? Chtěla jsem umřít, protože když jsem ráno vstala, neměla jsem smysl života, žádný cíl.
Ano, píšete, že jste docela dlouho nevěděla, co budete v životě dělat…
No právě. Chtěla jsem být před válkou gymnastkou, ale na olympiádu mě už nepustili. Trvalo to, než jsem se osmělila a řekla: „Mé jméno je doktorka Edith Eva Egerová, protože vedu lidi k tomu, aby se vyléčili.“ Vyléčit se z traumatu je těžké. Musíte znovu najít sebe jako malého chlapce nebo malou holčičku a přestat dělat, co pro vás není dobré.
O tom bude vaše druhá kniha?
Ano. Je tady, koukněte, mám ji na stole! Je rozdělena do dvanácti lekcí na téma „jak si zachránit život“. Spousta z těch věcí, jež jsem v životě prožila, je platných i dnes. Takže jsem proměnila Osvětim v učebnu. Co jsem se v Osvětimi naučila, najdete v mé knize Dar. Ať je z toho taky trochu užitek. Dar je mnohem konkrétnější, praktičtější než má první kniha. Zjistila jsem totiž, že hodně věcí, které zažívám dnes, jsou ty, jež mě naučila Osvětim. Například, že vy sami si musíte znovu nárokovat svou svobodu, nikdo jiný to za vás neudělá. A mimochodem, celá tahle karanténa byla ideální příležitostí k investici do sebe. Protože pokud neinvestujete do svého života, moc z něj nedostanete.
K čemu byla karanténa důležitá?
Je dobré udělat si vlastní inventuru. Uvědomit si, jak snadno můžeme o věci, které považujeme za samozřejmé, přijít. Možná jste se naučili vařit maďarská jídla, možná si přečetli knihu od někoho, koho jste nikdy předtím nečetli. Měli jste dost času na to, abyste se doopravdy spojili sami se sebou.
Co lidé, s nimiž jste mluvila v době karantény, nejvíc řešili?
No občas někdo tak různě brblá. Ale já myslím, že koronavirová izolace byla opravdu skvělá. Měli jste čas rozhodnout se, na čem budete ve svém životě dál lpět a co se rozhodnete opustit. Protože pokud se nezměníte, nebudete růst. A pokud nebudete růst, jste mrtví. Jenom nejste pohřbení. Kolik vám je let?
Spíš se budu ptát já, souhlasíte?
Dobře, ale musím k tomu ještě něco dodat: karanténa nás zbavila perfekcionismu a skvěle rozdělila důležité věci od nedůležitých. Někdy se to zdá až kontraintuitivní. Víte například, co je úplně nedůležité? Lidé, kteří mají vnitřní strach a komplexy, a tak se snaží ostatní zastrašit. Mějte s nimi soucit. Jsou úplně zbyteční, neškodní, k smíchu. Holky tohle vyhrožování většinou dělají tiše, tak, že si dotyčné nevšímají, vyštípají ji ze svého kruhu, muži se naopak snaží zastrašovat silou, jako malí chlapečci, strůjci šikany ve třídě. Tihle lidé sice zastrašují vás, ale mluví při tom sami o sobě. O své vlastní zbabělosti, vlastním strachu. A ještě jednu radu teď lidem často opakuji, můžu vám ji říct?
Můžete.
Děti by neměly být v rodinách na prvním místě. Děti jsou fajn, ale jsou to manipulátoři. Velmi narcistní. Ale doufejme, že jednou vyrostou a stanou se z nich zodpovědní dospělí. Tak na ně nikdy nezvyšujte hlas. Děti to opravdu děsí. Mluvte potichu a laskavě. Laskavost vás může dostat kamkoliv.
Proč jste napsala biografii Máme na vybranou až těsně před devadesátkou?
Protože jsem celá ta léta měla pocit, že nemám co říct. Potom mně můj malý bratříček Philip Zimbardo promluvil do duše.
Můj malý bratříček?
Je mladší než já, kolega, známe se už dlouho, jsme kamarádi.
Ten slavný psycholog, který zorganizoval stanfordský vězeňský experiment?
No ten, ale je mladší než já! Právě Philip Zimbardo mi říkal, ať se vzpamatuju. Že všichni přeživší lidé z koncentráků, kteří o tom něco napsali, jsou muži. Řekl to dost lapidárně: „Potřebujeme ženský hlas. A jsi to ty. Jsi Victor Frankl v ženském vydání.“ Pravda je, že když jsem kdysi četla Franklovu knihu Člověk hledá smysl, měla jsem pocit, že bych k ní pár stránek ještě ráda sama připsala. Začala jsem, když se narodil můj první pravnuk, trvalo mi to léta, ale stálo to za to. Rozumíte, exprese je opakem deprese. Tak vznikla kniha Máme na vybranou, kam jsem napsala svůj životní příběh i příběhy svých pacientů.
Vy jste se s Victorem Franklem znala?
Poprvé jsme se setkali v Kalifornii v San Diegu, když tam v 70. letech přednášel. Léta jsme si pak psali, jezdili se navštěvovat… Díky němu jsem se stala také logoterapeutkou – to je člověk, jenž pomáhá ostatním hledat smysl života, když to tedy řeknu nadneseně. V jednom svém článku jsem kdysi vzpomínala, že když jsem musela tančit pro Mengeleho, představovala jsem si, že jsem na scéně budapešťské opery. A Frankl se mi pak svěřil, že v Osvětimi dělal něco podobného – v nejhorších momentech si představoval, že je na svobodě a přednáší ve Vídni. To je, myslím, dost zásadní: najít si ve svém nitru svatyni, která vás chrání od bolesti a strachu. A taky musíte mít něco, co vám dává naději, smysl života a víru, že i když je vám blbě, tak to pomine. Všechno je dočasné. Minulost je něco, co nemůžeme změnit, a budoucnost ještě není. Takže nemá cenu se ani vracet do minulosti, ani strachovat se o budoucnost. Vina je záležitost minulosti, obavy leží v budoucnosti. Jediné, co mohu kontrolovat, je teď a tady.
Jaké chyby jste v životě, tedy když to bylo „teď a tady“, udělala?
No tu jednu víte, četla jste mou knihu: Že jsem řekla Mengelemu, že moje maminka je moje maminka, a ne moje sestra. Možná, kdybych řekla, že je sestra, tak by přežila. To jsem si léta vyčítala.
Ve vaší knize mě fascinuje případ dvou vašich pacientů, veteránů z vietnamské války. Jak to přesně bylo?
Dva veteráni z Vietnamu. Stejná diagnóza, stejná prognóza – pravděpodobně už nikdy nebudou chodit a zůstane jim zachovaný pohyb rukou a horní části těla. Jeden byl rozzlobený a šílený, nenáviděl boha a svou zem. „Zasraná Amerika! Čert ji vem!“ křičel. Byl jako ve vězení: ve svém těle, ve svých komplexech, ve své zranitelnosti. Ten druhý mi řekl: „Víte, jsem na kolečkovém křesle rád. Vidím blíž oči svých dětí. Vidím zblízka kytky. No není to skvělý, dostat druhou šanci?“
Opravdu jste si ty dva nevymyslela?
Já si, miláčku, nepotřebuju vůbec nic vymýšlet, já ty příběhy žila s nimi, moji pacienti jsou moji andělé, sesílá mi je samo nebe. Byl tady ale jiný problém. Tehdy jsem měla na svém lékařském plášti visačku s nápisem „Dr. Egerová, oddělení psychiatrie“, ale cítila jsem se jak největší podvodník. Protože jsem v sobě tehdy pořád ještě nosila tu zoufalou, hladovou, sedmnáctiletou teenagerku, kterou právě pustili z lágru. A uvědomila jsem si, že ani jednoho z těch pacientů nemám co učit. Že spíš musím učit sebe. „Říkají mi doktorka Egerová, ale přitom jsem jenom malá holka,“ řekla jsem si tehdy a taky jsem měla chuť začít řvát: „Zasranej Mengele!“, ale to se pro lékařku v bílém plášti nehodí. Tak jsem jela zpátky do Osvětimi.
To vám bylo vám 53 let. Co přesně jste tam dělala?
Chtěla jsem pohledět lvovi do tváře – podívat se na místo, kde zemřela moje matka a kde jsem i já byla každý den tak blízko smrti. Vinu jsem tak konečně připsala zločincům. Taky jsem se příšerně naštvala. Nemůžete totiž odpustit bez hněvu, to fakt nejde, to je jako jíst vepřo knedlo zelo zároveň se štrúdlem, to k sobě, uznejte, nepasuje.
Myslíte někdy na Mengeleho?
Asi takhle: mám tři děti, pět vnuků a žena jednoho mého vnuka je právě teď těhotná s dvojčátky, takže budu mít brzy šest pravnuků. To je, myslím, pro Mengeleho největší trest: moje děti, moji vnuci a pravnuci. Jenomže doktor Mengele už tu s námi není. Ovšem přeju si, abych mu mohla jednou říct: „Jsem ta, která pro vás tančila, a vy jste mi za to dal chleba, který mi vlastně nakonec zachránil život: při pochodu smrti mě děvčata, s nimiž jsem se o ten chléb podělila, nesla, abych neumřela.“ Protože když jste se na pochodu smrti zastavili, tak vás na místě zastřelili. Na Mengeleho nicméně myslím každý den. To on rozhodl, aby moje matka šla vlevo. A já běžela za ní. To on mě následoval a podíval se mi do očí. Na ten pohled se nedá zapomenout. A řekl: „Uvidíš svou mámu velmi brzy, ona se jenom osprchuje.“ Kdyby mě tehdy nechal jít, nemluvila bych tu dnes s vámi.
Říkala jste, že se chystáte napsat kuchařku?
Chystám. S dcerou. Chtěla bych ji napsat a pak můžu umřít, nemyslíte? Ale je mi 92 let a doufám, že tu ještě nějaký rok budu. Nežiju ve strachu o svůj život, podívejte se na Kirka Douglase, tomu byly 103! A taky byl z východní Evropy, a jak dobyl Hollywood. Když myslíte na negativní věci, když myslíte na strach, když myslíte na úzkost, tak do svého nitra jen zvete to, čeho se bojíte. Myslím, že ze strachu nikdy nevzejde láska. Viděla jste někdy lásku, která by pocházela ze strachu? Strach plodí jen oběti.
Ve vaší knize také mluvíte o svém sňatku. Je to dobrá věc, vzít si stejného muže dvakrát?
Nemůžete se vdávat, když nevíte, kdo jste. Tehdy v táboře pro zachráněné vězně jsem byla stále dítětem, osamělá a hladová. A Béla mi přinesl uherský salám a švýcarský sýr. Mně to stačilo. Nevěděla jsem, koho jsem si vzala, a když jsem dospěla, chtěla jsem si život zkusit sama, mít pocit, že se o sebe umím postarat sama. Ale měli jsme děti, tak jsme se po pár letech vzali znovu a pak už to bylo v pořádku. Hodně jsem pracovala, hrozně mě to bavilo a Béla mě v tom podporoval, co víc si může člověk přát?
Vy pořád pracujete, i když s vámi jen dělám rozhovor…
Momentálně pracuji na počítači, takže se stávám velmi moderní. Ale není to stejné, jako když s pacienty pracuju naživo. Jak se vám se mnou dělá rozhovor po Skypu? Neviděla byste mě radši naživo? Nemyslíte si, že nejkrásnější je pohled do očí jiného člověka? Že lidský kontakt je nejvíc, co v životě máme?
Narodila jste se v Košicích, proč máte ku Praze tak silné pouto?
Po válce jsem se se sestrou Magdou vracela vlakem z Vídně právě do Košic, přesedaly jsme v Praze. Seděly jsme v parku a čekaly na vlak, když jsem najednou uviděla plakát s fotografií své sestry. Držela v ruce housle. Měla v Praze koncert! Tak jsem se dozvěděla, že opravdu žije, to byl konkrétní důkaz. V Praze.
Sestra Klára, později houslistka v australské filharmonii v Sydney, s vámi ale v Osvětimi nebyla.
Zachránil ji její křesťanský profesor hudby, který ji ukryl v Budapešti. Ona jediná s námi neodjela. Byla už jako dítě génius, v pěti nebo šesti letech zvládla Mendelssohnův houslový koncert. Ale po válce mně a Magdě nahrazovala maminku.
Edith Eva Egerová se narodila 29. září 1927 v maďarské židovské rodině v Košicích. V šestnácti letech ji, nadanou tanečnici, nacisté deportovali do Osvětimi, kde jí zavraždili rodiče a kde musela tančit „andělu smrti“ Josefu Mengelemu. Spolu se sestrou Magdou přežila několik lágrů i pochod smrti. V roce 1945 ji američtí vojáci vytáhli z hromady mrtvol v Mauthausenu. Ještě desítky let po válce bojovala s traumatem a pocitem viny. V Americe, kam nakonec s manželem za dramatických okolností po komunistickém převratu emigrovala, si udělala doktorát z klinické psychologie, vychovala tři děti a otevřela si terapeutickou praxi, kterou provozuje dodnes. Na žádost americké armády začala pomáhat vojákům ohroženým posttraumatickým stresovým syndromem. O své minulosti přitom zpočátku vůbec nedokázala mluvit. Pak se ale odhodlala mlčení prolomit a po pětatřiceti letech se znovu vydala do Osvětimi. Teprve tam pochopila, že aby se mohla uzdravit, musí nejdřív odpustit. Ne Hitlerovi nebo Mengelemu. Ale sama sobě. Ve své knize Máme na vybranou, která vyšla loni i v češtině, předkládá Edith Egerová nejen napínavý a působivý příběh vlastního života, ale i inspirativní příběhy svých pacientů. Rozhovor pro Reflex vznikal na konferenční platformě Zoom mezi Prahou a kalifornským městem La Jolla; dvaadevadesátiletá Edith Egerová mluvila nepřetržitě plných šedesát minut, jak je zvyklá z terapeutických konzultací se svými pacienty.
