Ticho je pro mě hudební věc: noty, které nezahrajete, rozvibrují ty, které zahrajete, říká Jim Jarmusch
„Moje rodina je z Čech, z matčiny strany,“ řekl mi Jim Jarmusch (73) při představování před rozhovorem ke své novince Otec Matka Sestra Bratr na festivalu v Benátkách. Ikona amerického nezávislého filmu se pak projevila jako ideální zpovídaný: dobře naladěný, vtipný, sdílný, přátelský. A to ještě nevěděl, že s jemnou komedií složenou ze tří rodinných setkání vyhraje hlavní benátskou cenu Zlatého lva. Snímek, v němž si zahráli Adam Driver, Tom Waits, Cate Blanchettová, Charlotte Ramplingová nebo Vicky Kriepsová, se od 19. února hraje i v českých kinech.
Nápad na film Otec Matka Sestra Bratr jste prý v hlavě nosil rok, scénář jste pak napsal rychle. Jak vypadá váš kreativní proces?
Sbírám semínka nápadů a ne vždy vím, co s nimi budu dělat. Zapisuju si je do sešitu nebo jinam a později začnou dohromady tvořit obraz. Často začínám s herci, pro které bych chtěl vytvořit postavu, nebo s místem. Nebo s obojím. V tomhle případě jsem začal s představou Toma Waitse jako otce Adama Drivera. Pak mě napadlo, že by se k nim hodila i Mayim Bialiková. V Americe se proslavila jako dětská herečka a byla to taky moje oblíbená moderátorka kvízové show Jeopardy. Vždycky když ji uváděla, všichni u nás museli být zticha, sledoval jsem i to, co má na sobě. Byl jsem jí trochu posedlý… Tak jsem dal dohromady tuhle rodinu, a zatímco se formoval její příběh, sbíral jsem a sázel další semínka. Ten proces je vlastně trochu záhadný.
Otec Matka Sestra Bratr obsahuje tři povídky. Povídkové byly i vaše filmy Noc na Zemi a Kafe a cigára. Víte už ve scénáři, jak příběhy půjdou za sebou?
Ano, pořadí znám už při psaní. Nemění se. Ale tenhle film je jiný než ty dva, možná má co se týče struktury v něčem blíž k Tajuplnému vlaku: hodně jsem pracoval na tom, aby gradoval. Myslím, že kdybyste viděli poslední kapitolu bez prvních dvou, emocionálně by to nefungovalo. Vrchol celého filmu pro mě leží v objetí dvojčat – sestry a bratra – v ložnici rodičů, v jejich něze a příběhu o ztrátě. Jak vždycky říkám: k tomu, aby něco působilo bez námahy, je potřeba hodně úsilí. Otec Matka Sestra Bratr je velmi soustředěný film. Vypadá to, že v něm všichni jen sedí u stolu a mluví, ale vyladit detaily bylo vyčerpávající. Chtěl jsem, aby se jako film o třech částech skládal dohromady. Nejde o antologii, kde by šly příběhy přehazovat. Kdyby je někdo sledoval odděleně, byl bych zděšený. Řekl bych mu, že to už není můj film.
I když se příběhy odehrávají v současnosti, ten film v sobě má určitou nostalgii. Byl jste při psaní nebo natáčení nostalgický?
Co jste chtěl svým filmem říct o rodinných vztazích?
Vaše filmy zajímavě využívají ticho. Jak důležitá je v nich pro vás neverbální komunikace?
Vaše filmy v sobě mají poetičnost založenou mimo jiné na opakování. Jakou máte rád poezii?
Poezie obsahuje mezery, i vizuálně. Ty prostory „mezi“. Tvoří ji sloky, kde je vizuální zlom pro nadechnutí. Poezie je abstraktnější než próza, obsahuje ticho. Mými estetickými kmotry jsou básníci z Newyorské školy umění: Kenneth Koch, u kterého jsem studoval, David Shapiro, Frank O’Hara, John Ashbery, James Schuyler, Anne Waldmanová, Ron Padgett. Jsou to moji průvodci, protože jejich poezie vychází z O’Harova manifestu Personism z roku 1959. Píše se v něm, že cokoli vytváříte – báseň, obraz – dělejte pro jednoho člověka, pro někoho milovaného, pro přítele. Ne pro svět. Ne „já něco vyhlašuji“, ale „myslel jsem na tebe“. Hodně to navazuje na Williama Carlose Williamse, který napsal báseň podobnou vzkazu na stole: „Promiň, snědl jsem švestky z lednice, které sis schovávala, ale byly tak studené a výborné.“ Newyorská škola v sobě měla i humor, nebrala se příliš vážně. Jedna O’Harova báseň začíná: „New Yorku, jak jsi dnes krásný, jako Ginger Rogersová ve Světě valčíků!“ Taky umí ocenit své předchůdce — vzdát úctu básníkům, umělcům, malířům, tomu, co vás inspirovalo. To je pro mě velké vodítko. Mimochodem na fotografii manželky postavy Toma Waitse v povídce Otec je Anne Waldmanová. Nikdo si toho nevšimne kromě ní – ale dovolila mi to.
Vy následujete O’Harovu radu a myslíte při práci na jednoho diváka?
Ano, ale ne vždy na konkrétní osobu. Často je to spíš abstraktní, jako bych psal milostný nebo osobní dopis. V případě Otec Matka Sestra Bratr byl můj adresát obecnější. Oba mí rodiče už zemřeli a až po jejich odchodu jsem se o nich dozvěděl zajímavé věci. Můj film ale nevzešel z posedlosti smrtí nebo ztrátou. Nevím přesně, odkud přišel. Můžu říct pár osobních věcí, které mě inspirovaly. Moje matka a její bratr byli dvojčata. Jejich otec byl kriminálník a nežil s nimi – byl ve vězení, opustil je, už když byli malí. Jejich matka, moje babička, byla učitelka a všechny živila. Oni dva zůstávali často spolu sami a vyvinuli si mezi sebou určitou telepatii. Když u nás třeba zazvonil telefon, máma vždycky věděla, že volá strejda Bob. Jako dítě jsem nechápal, jak to ví. Byli si extrémně blízcí: když jednomu nebylo dobře, druhý zavolal, protože to cítil. Motiv dvojčat ve třetí povídce pochází částečně od nich. Mimochodem můj táta se jmenoval taky Bob, tudíž i mí bratranci měli strýce Boba. Na rodinných setkáních z toho byl zmatek. Odtud věta o strýci Bobovi ve filmu.
Převzal jste z vlastní rodiny i jiné věty nebo zvyky, třeba přípitek vodou, který se ve vaší novince opakuje?
Jednou z repetic filmu Otec Matka Sestra Bratr je skupinka skateboardistů, která se projede každou povídkou. Co ve vaší filmové básni představují?
Zkusil jste sám skejtovat?
Zmínil jste tři místa, v nichž se Otec Matka Sestra Bratr odehrává – nedaleko New Yorku, v Dublinu a v Paříži. Proč právě tam?
Sám mám dům v lesích v Catskills, kde žiju a pracuju. Chtěl jsem, aby postava otce Toma Waitse žila podobně odlehle – „krok od takzvaného skutečného světa“, jak říká. Kvůli pravidlům filmových odborů jsem musel najít lokaci do třiceti mil od New Yorku. Tahle byla 29 a půl míle daleko... Paříž miluju, je to druhé město mého života. Co se týče Dublinu: ve scénáři matka žila v Londýně. Pak jsem si ale vzpomněl, že když jste spisovatel a žijete v Irsku, neplatíte daně — Irové vítají vypravěče. Tak jsem si řekl: ať je to Angličanka v Irsku. A její dcery se tam za ní přestěhují. Druhá povídka je totiž hodně příběh o hranicích. Mimochodem moc mě bavilo vymýšlet názvy jejích knih, třeba Unfaithful Tomorrow (Nevěrný zítřek), The Boundaries of Love (Hranice lásky), Lilacs in the Snow (Šeříky ve sněhu). Před spaním jsem přemýšlel o dalších, zapisoval si je – i jen pro vlastní pobavení.
Vymyslel jste jen názvy, nebo i synopse oněch knih?
Jen názvy. Synopse nechám na vás.
Jaký název svého filmu máte nejradši?
Ten, který jsem ukradl: Přežijí jen milenci (Only Lovers Left Alive). Ten název miluju. Patří knize o mládežnické rebelii v Londýně, kterou mi dal režisér Nicholas Ray jako dárek s tím, že by se mi mohla líbit. Říkal, že měl kdysi práva na její zfilmování, pak je vlastnil Mick Jagger. Názvy ale nepodléhají copyrightu. Přežijí jen milenci je pro mě milostný příběh; upírská rovina je jen rámec, metafora. Hlavně vyprávím o tom, že když někoho opravdu milujete, přijímáte ho takového, jaký je. Nechcete ho proměnit v někoho jiného. Ještě jsem vlastně nevymyslel Podivnější než ráj — to byl název nočního rozhlasového pořadu mého kamaráda Phila Kleina na Kolumbijské univerzitě. Použil jsem ho s jeho souhlasem.
Vaše filmy často stojí na straně outsiderů. Prý k nim máte blízko i díky tomu, že jste měl brzo bílé vlasy a kvůli nim se sám cítil trochu mimo. Je to pravda?
Možná jo. Neanalyzuju se. Vlasy mi zbělely brzy – máma a její bratr měli bílé vlasy už pár let po dvacítce. U mě to bylo postupné, ale začalo to už v pubertě. Byl jsem náladový teenager, nosil jsem černé oblečení, miloval Hamleta, Zorra a Johnnyho Cashe. A po premiéře Podivnější než ráj někdo napsal, že jsem domýšlivý debil: „Natočil černobílý film, aby byl trendy, barví si vlasy na bílo a nosí černou.“ To mi ukázalo, jak si do vás lidi můžou promítat své názory. Byl to trochu šok. Jsem spíš stydlivý člověk, nehledám pozornost, nemám ji moc rád. Červené koberce a slavnostní premiéry jsou fajn, jsem na své filmy hrdý a je hezké být oslavován, ale není to moje přirozené prostředí. Tak to byla dobrá lekce, že mě lidi uvidí i jinak, než jaký jsem.
Ještě víc než láska k poezii je známá vaše láska k hudbě, sám jste i muzikant. Když tvoříte film, přichází u vás hudba dřív než obrazy?
Zajímavá otázka. Téměř vždy, když píšu, už mám v hlavě hudební koncept a dělám si mixtapy nebo playlisty, které mě vedou. Tentokrát ne. U filmu Otec Matka Sestra Bratr mě žádná hudba nevedla. Říkal jsem si, že možná ten film hudbu nechce. Je ostatně velmi tichý. Po natáčení jsem si ale řekl, že trochu hudby by snesl. Napsal jsem už hudbu pro jiné své filmy, třeba pro Patersona to nebylo složité, protože hudba v něm vyjadřuje protagonistův pohled na svět. Jenže v Otec Matka Sestra Bratr není jeden ústřední pohled, takže jakou hudbu zvolit? Se střihačem Affonsem Gonçalvesem jsme nakonec do filmu velmi jemně rozmístili malé hudební kousky. Jako malé mraky nebo zprávy o počasí zaznívající zdálky. Jednoduché věci s kytarou, pak zazní moje elektrická kytara a klavírní improvizace.
Do titulků jste pak vybral píseň These Days od Nico. Proč?
Tu nenapsala Nico, ale Jackson Browne. Nejsem jeho velký fanda, ale napsal ji, když mu bylo asi dvacet. Je to krásný a chytrý song. Jeho nejlepší verze ovšem pochází od Nico. Krásnou verzi má i moje kamarádka Cat Power. Chtěl jsem udělat další coververzi, imitovat tu nahrávku Nico. Nahrávali jsme v Berlíně se stejnou instrumentací. Pak jsem hudbu skoro celou stáhl a nechal jen krásnou kytaru z Berlína a přidal pár vlastních kytarových věcí, aby to bylo abstraktnější, vzdálenější od aranže Nico. Text té písně rezonoval s filmem. A jediná licencovaná skladba ve filmu je Spooky v podání Dusty Springfieldové. To přišlo náhodou: cestou na plac v Paříži mě vozila mladá Francouzka. Zajímalo mě, co poslouchá, a na svém playlistu měla i Spooky, kterou taky miluju. Hned mě napadlo, že by to mohla být oblíbená píseň matky dvojčat. Nebylo to ve scénáři. Stalo se to v autě v Paříži v půl sedmé ráno v polovědomí cestou na natáčení.
Jako hudebník a zpěvák se proslavil i Tom Waits, představitel otce. Jak jste se vlastně potkali?
Tom mi teď volal během benátského festivalu a říkal: „Čtu recenze a vypadá to, že to není blbost, Jime!“ Je jako můj bratr. Zažili jsme spolu tolik podivných dobrodružství! Poprvé jsme se potkali v roce 1985 na večírku Jeana-Michela Basquiata. Celou noc jsme chodili po klubech v New Yorku a od té doby jsme přátelé. Ani nevím proč. Obdivuju ho a on se mnou rád tráví čas. Zná mě velmi dobře. Loni napsal i moji krátkou biografii, imaginativní, ale ve své abstrakci velmi přesnou. První den natáčení Otec Matka Sestra Bratr si Tom postěžoval, že jsem k němu najal dva profesionální zabijáky. Myslel tím Adama Drivera a Mayim Bialikovou, velmi pečlivé herce s přesnou technikou. Tomovi musíte dát delší vodítko. Uklidňoval jsem ho: „Tome, oni pracují takhle, my budeme dělat to svoje. Důvěřuj mi.“ On na to: „Důvěřuju, jinak bych tu nebyl.“
Mezi Otec Matka Sestra Bratr a premiérou vašeho předchozího snímku Mrtví neumírají uplynulo šest let. Proč tak dlouhá pauza?
Po Mrtví neumírají jsem už nechtěl točit. Finančníci mi sice nechali uměleckou svobodu, jinak bych to nerežíroval, ale pořád mě obtěžovali. Zatímco jsem se snažil pracovat, volali mi na plac: „Přesáhl jste rozpočet, nedostanete honorář…“ Bylo to vyčerpávající. Řekl jsem si, že ten stres už nechci zažít, nechci kvůli tomu přijít o zdraví a zemřít mladý. Tak jsem si dal pauzu, dělal hudbu a výtvarné věci. Ale jsem cinefil, filmy sleduju každý den. Jedna z nejkrásnějších věcí, které lidé dělají, je vyprávění příběhů pomocí kamery. Po pár letech se mi do mysli vkradla otázka: „Jime, chceš ještě natočit film?“ A já si odpověděl: „Bože, ano!“ A tak jsem se vrátil.
Máte v šuplíku nějaké rozpracované scénáře?
Jeden mám úplně hotový. Psal jsem ho kdysi pro Billa Murrayho. Jmenuje se Three Moons in the Sky (Tři Měsíce na nebi) a vypráví o muži, co má tři rodiny, které o sobě nevědí, a o se z toho hroutí. Pak přijde katastrofa, po které je musí dát dohromady. Trochu bláznivé, ale scénář dobrý. Dal jsem ho Billovi a on řekl: „Kdy začneme?“ A já na to: „Myslím, že nezačneme, mám nový nápad – Zlomené květiny.“ (Byly natočeny v roce 2005, pozn. red.) Pak jsem napsal je a Bill souhlasil, že je natočí, ale říkal, že se mu líbil i ten první scénář. A kdysi jsem taky začal psát příběh rokenrolové hvězdy Eddieho Cochrana, ačkoli nemám rád životopisné filmy. Jenže jsem zjistil, že jeho život byl vlastně docela nudný. Eddie zemřel velmi mladý při autonehodě s dalším zpěvákem Genem Vincentem; Gene přežil, protože byl pod vlivem, relaxovaný. Eddie ztuhl a smrtelně se zranil. Byl věrný své přítelkyni, nebyl to ten stereotypní divoký rocker. To mě sice zajímalo, ale scénář jsem nedopsal. To jsou dva, na které si vzpomenu. Ale nový scénář na další film už mám.
Můžete o něm něco říct?
Ne, na to jsem moc pověrčivý.
