Martin Molitor: Estetická chirurgie je něco jako psychochirurgie
Martin Molitor (59) je jedním z předních českých plastických chirurgů. Je odborníkem na celou řadu estetických výkonů – od zvětšení a modelace prsou přes liposukci a abdominoplastiku až po estetické operace v obličeji. Kromě estetických výkonů se ve své práci vždy specializoval na rekonstrukční výkony ve svém oboru. Kromě praxe v Čechách ale také opakovaně vyjíždí do zemí třetího světa na lékařské mise. Co ho to naučilo a co si myslí o roli vzhledu v dnešním světě, resp. trendu estetických zásahů?
Na plastickou chirurgii se většina z nás dívá jako na něco, co lidem mění vzhled. Její původ ale naznačuje něco jiného. Co všechno tedy zahrnuje?
Plastická chirurgie skutečně mění něco na těle. Má svou rekonstrukční, ale také estetickou část, které se vzájemně prolínají. Jako obor se plastická chirurgie rozvinula po první světové válce. Tehdy byly poprvé použity zbraně hromadného ničení a spousta lidí utrpěla závažná poranění vyžadující postupy, jež nebyly do té doby známé. Ze skupiny traumatických chirurgů se vyčlenila část, která se začala zabývat operacemi těchto pacientů, a tomu odvětví se začalo říkat plastická chirurgie. I když termín plastický výkon byl použit už asi sto let předtím při úpravě nosu.
Dá se tedy říct, že rekonstrukční chirurgie je tou původní, z níž se pak vyvinula plastická, jež zahrnuje tu estetickou část?
Estetická část se do plastické automaticky včlenila, začali ji dělat lékaři, kteří se zabývali rekonstrukcí těla. Oni totiž uměli pracovat s měkkými tkáněmi nebo měnit tvary. Běžní chirurgové umějí operovat třeba střeva, ale změnit obličej nebo zrekonstruovat nos či upravit víčko neumějí.
Jakou roli plní plastická chirurgie dnes?
Bohužel dnes skoro všechno z tohoto oboru lidé vnímají jako estetickou chirurgii. Rozumět tomu začnou, až když naše služby potřebují. Velké chirurgické obory mají velice silnou pozici, my jsme pro ně takový servis – když si lékaři nevědí rady například s nějakým defektem, odstraněním nádoru nebo po úrazu, obrátí se na nás. Samozřejmě primárně řešíme celou škálu nemocí a postižení, třeba vrozené vady, například rozštěpy, vrozené vady končetin nebo operace prsou – onkologické i estetické, včetně rekonstrukcí po ablaci. Velkou skupinu tvoří pacienti s kožními nádory. Když se totiž takový útvar odstraní, vznikne vždy defekt, který je potřeba upravit tak, aby výsledná jizva co nejméně rušila estetiku i funkci. Operujeme i různé deformace po onkologických výkonech a úrazech, když dojde ke ztrátě funkce, ztrátě vzhledu, také řešíme primárně devastační a ztrátová poranění končetin, obličeje, rekonstrukci břišní stěny, třeba po porodu atd.…
Jaká je role rekonstrukční chirurgie v českém systému zdravotní péče?
Spousta našich výkonů je hrazena zdravotní pojišťovnou, zhruba kolem stovky. Na pojišťovnu operujeme nově i v rámci naší privátní praxe, kde máme smlouvy s některými institucemi. Plastická chirurgie je normální součástí zdravotního systému, v podstatě každé větší město má své oddělení.
Vy každoročně jezdíte na různé lékařské mise do zahraničí. Tam asi takové zásahy vypadají jinak.
Jak už jsem říkal, plastická chirurgie vznikla jako válečná chirurgie, jako rekonstrukce složitých defektů. Osobně nejezdím přímo do válečných oblastí, ale byl jsem třeba v Sieře Leone těsně po ukončení občanské války. Ta byla charakteristická tím, že si v ní znepřátelené strany ubližovaly sekáním, řezáním nebo lámáním končetin. Údajně proto, aby do budoucna vyřadily z boje nadějné jedince z řad nepřátel. Nebylo výjimkou, když přišel mladík, jemuž v deseti letech přeřízli všechny šlachy a nervy v ruce.
Byl jsem také na misi v Jordánsku, a to v době, kdy byly ještě otevřené hranice se Sýrií, kde občanská válka tehdy probíhala. Odsud přiváželi vojáky i civilisty s válečným poraněním a různých rekonstrukcí bylo hodně.
V Africe a Indii, kam jezdím nejvíce, jsou častá popáleninová traumata. Tady totiž lidé hodně vaří na otevřeném ohni, a tak jsou tu různé popáleniny s těžkými následky na denním pořádku. Bohužel nesmíme stále zapomínat ani na jakési „zvykové popáleniny“, třeba že manžel polije svou ženu vařící vodou, když se mu něco nelíbí, a podobně. V některých zemích je to stále bohužel běžné.
V čem se liší operování v rozvojových zemích oproti práci v moderní evropské klinice?
Rozdíl je obrovský – v zázemí i v typech diagnóz. Vidíme tam vrozené vady, jež se u nás díky prenatální péči už téměř nevyskytují. Často pracujeme v opravdu nuzných podmínkách; musíme si i třeba sami uklidit sál nebo si přivézt vlastní nástroje. Zcela jiný je tam i vztah mezi lékařem a pacientem. V zemích třetího světa lidé neberou péči jako samozřejmost, jsou mnohem vděčnější a upřímnější, protože vědí, že bez naší mise by se k operaci nikdy nedostali. Ten vztah je tam takový čistší.
Jak vás tyhle pobyty změnily? Myslím nejen profesně, ale i jako člověka?
Profesně rád stále zkouším něco nového, vždy si řeknu: Ještě nejsi tak starý, abys něco nového nezačal nebo nezkusil. Láká mě to. Ne jako dobrodružství, ale tím, že někomu pomohu. Vyzkoušel jsem si věci, k nimž se u nás nedostanu. A navíc to člověka rozvíjí – jedinou možností je totiž improvizace. A lidsky? Já jsem velice pokorný a vystačím si s málem. Takže mi skromnost podmínek nevadí. Ale vždy mě fascinuje pocit po návratu z mise. A to v tom negativním slova smyslu, protože si uvědomím, jak jsme tu zabezpečeni, jak máme všechno. Hlavně z hlediska zdravotní a sociální péče, plus policie, hasiči, úřady. Vůbec nám nedochází, co všechno máme „zadarmo“, jsme nespokojení, nevážíme si toho. Myslím, že do takových zemí by měl zavítat každý, aby viděl, jak dobře se u nás máme.
Co na vás v průběhu let na těchto misích nejvíce zapůsobilo?
Každá země je specifická. Největší zážitek je samozřejmě z úplně první mise. Pro mě to byla Sierra Leone. Byla to první mise a také to bylo těsně po válce; při příjezdu do městečka jsme potkali několik hlídek se samopaly, kterými na nás mířily. Naší rezidencí byl betonový pavilón, od okolí oddělený ostnatým drátem. Přítomnost toho konfliktu byla doslova hmatatelná. V Burkina Fasu mě zase zaujal obrovský průmyslový zápach, jemuž se nedá uniknout. Místní lékaři se také strašně divili, co všechno jsme schopni udělat, plastickou chirurgii tam prý vůbec nemají… V Indii mě dost emočně fascinuje přítomnost slumu hned vedle nemocnice. Chodíme tam s kolegy něco si koupit, abychom místní trochu podpořili. V Ghaně mě překvapilo množství pacientů čekajících na péči, jež tam není dostupná. Respektive dostupná je, ale jen pokud máte peníze. V této západoafrické zemi je také obrovský rozdíl ve vnímání dětí. Ty tam vlastně získají cenu, až když vyrostou a nosí domů peníze. Když jsme měli náš program skoro naplněný, řekli jsme: „Dospělé už brát nebudeme, přednost mají děti. Ať vyřešíme nějaké vrozené vady.“ Málem tam vypukla revoluce! „Proč zrovna děti?“ nechápali. Dítě je tam prostě bráno jinak – dokonce o tom, že se narodilo, dají rodiče vědět, až když přežije první tři měsíce.
Budete vyjíždět i letos?
V březnu jedu opět do Indie a pak se uvidí. Jezdím se dvěma nadacemi; s italskou, kde mise stále pokračují, a pak v rámci české MEDEVAC – tam uvidíme, jak se k tomu postaví nová česká vláda. V podstatě od roku 2008 jezdím téměř každý rok, někdy dvakrát či třikrát.
Podívejme se na etiku, jež se týká zásahů do těla při vaší práci. Dá se říct, kde leží hranice mezi medicínsky podloženým zákrokem a plně estetickou volbou?
To ani není věc lékaře. Pacient může třeba i odmítnout léčbu, která mu může zachránit život – má v tom naprosto svobodnou volbu. Může říct: „Já to nechci, raději zemřu.“ A vy víte, že se mu pomoci dá. Takže těžko se dá etická hranice stanovit. Z tohoto hlediska si myslím, že je v pořádku, když někdo přijde s tím, že chce upravit obličej, protože se mu nelíbí. Nebo chce zvětšit prsa. Pokud je ten člověk zdravý a já vím, že mu operací neublížím, vysvětlím mu vše, včetně rizik, a dám mu čas na rozmyšlenou. A pokud do toho i tak jde, je to pro mě eticky naprosto čisté. Musíme si totiž uvědomit, že estetická chirurgie také léčí. Ti lidé v naprosté většině nejdou na takovou operaci proto, že mají moc peněz a nevědí, co s nimi. Jdou na ni, protože mají něco, co jim vadí v normálním spokojeném životě. O takovém zásahu uvažují i několik let. Mají nějaký psychický problém, který je skutečně hluboký. Myslím si, že psychiatrie je v podstatě „psychointerna“ a plastická, respektive estetická chirurgie něco jako „psychochirurgie“.
Z toho vyvozujete vaše heslo, jež máte na stránkách: Estetická chirurgie operuje tělo, ale léčí duši?
Ať operuji kteroukoliv část lidského těla, tak léčím de facto psychiku pacienta. Abychom z něj sňali nějaký komplex, který ho trápí a omezuje ho ve šťastném životě, zejména společenském. Když se to podaří, jsou ti lidé neuvěřitelně vděční. Mám mnoho pacientů a pacientek, kteří mi pravidelně píšou na Vánoce, posílají mi fotky z dovolených.
Stává se vám, že pacientovi musíte pomoci, aby vysvětlil, co vlastně chce?
Většina lidí ví, co chce, ale často to neumějí dobře popsat. Třeba když se jim nelíbí jejich nos a nevědí, jak specifikovat, co by s ním chtěli. Těm pak řeknu: Ukažte mi fotku nosu, jenž se vám líbí. Protože pak mám jasnou představu a vím, kam směřovat. Maximálně pak udělám korekci ve smyslu: Víte, tenhle nos je hezký, ale na váš obličej úplně nesedí. Pak si povídáme – hodně je to o diskusi. Musíme si porozumět, abychom se správně pochopili a já udělal to, co pomůže.
Jak je důležité najít správnou motivaci?
Stává se, že přijde žena, jež chce zvětšit prsa kvůli tomu, že ji chce opustit manžel. Z mého hlediska jsou její prsa jen zástupným důvodem, příčina je někde jinde. Takže motivace pro změnu je velmi důležitá. Velké nebezpečí hrozí v případě, pokud je klientova představa nereálná; nebude nikdy spokojen.
Největší zklamání plyne z nenaplněných představ?
Největším nepřítelem je naše vlastní představa, a to nejenom z hlediska chirurgie, ale celého života.
Umíte říct pacientovi ne?
S tím vůbec nemám problém. Pokud mi to medicínsky nebo jinak nesedí, pacienta velice jemně odmítnu. Nebo mu řeknu, že je třeba na operaci brzo, že by efekt byl malý, a tudíž by to pro něj bylo spíše zklamáním – to se týká zejména projevů stárnutí. Znova, je to hodně o dialogu, buď se domluvíme na něčem jiném, nebo mu doporučím přijít za nějakou dobu – pokud se vrátí brzy, já budu vědět, že ho to opravdu trápí. Nebo přijde za několik let.
Dnes vidíme trend, hlavně u mladých dívek, jež se nechávají upravovat podle určité „šablony“. Co si o tom myslíte?
Upřímně mi tento trend vadí. Často pak nevíte, jak dívka doopravdy vypadá – přirovnal bych to k takovému „zajíci v pytli». Takových pacientek mám naštěstí málo. Je samozřejmě něco jiného, když má ta slečna komplexy z toho, že má nevzhledná prsa nebo velký nos a podobně. Podle mě se totiž krása dá vcelku jednoduše podpořit make-upem či účesem, není nutné hned invazívně zasahovat do těla. Ženy by měly se zákroky počkat, dokud nejsou skutečně indikovány. Aby si přeneseně „nevystřílely náboje“ příliš brzy. Často se jim snažím rozmluvit třeba operaci nosu, pokud mají zajímavý profil, který jim dodává exotický vzhled. Říkám jim, že po operaci budou sice pořád hezké, ale dost tuctové.
Myslíte si, že před sebou máme vlnu antiestetiky? Anebo tlak na dokonalost, ale do jisté míry stejnost, bude čím dál tím větší?
Tohle se vždy pohybuje po sinusoidě. Myslím, že ta antiestetika, stejně jako estetika, se trošku přehání. Dle mého je fajn, když o sebe lidé dbají, ale nic se nemá přehánět. Nicméně tlaky sociálních sítí a médií sílí. A musíme si také uvědomit, že ta estetická, ani ne chirurgie, jako spíš medicína a korektivní dermatologie, jsou ohromný byznys. My jako plastičtí chirurgové vedle toho skutečně paběrkujeme… V oboru je spousta drahých přístrojů, výplní atd. – jsou v tom prostě velké peníze. Takže tlak téhle lobby je a bude ohromný. Já bych byl spíš rád, kdyby se to vrátilo do normálních kolejí. Tedy že se budou dělat jen výkony, jež lidem pomohou, aby byli spokojenější, aby vypadali lépe a aby do sebe „nervali“ cokoliv jen proto, že to má sousedka.
Jak by vypadal váš obor, kdyby nehonil trendy?
Ale medicína má honit trendy – jen ne ty komerční, ale medicínské. Já zažil medicínu, jež trendy nehonila. Mám praxi skoro 35 let, a když jsem začínal, tak se estetická chirurgie dělala jen v Kosmetickém ústavu v Praze a v Bratislavě. Moc jsme o ní nevěděli. Nicméně čím víc estetickou chirurgii dělám, tím víc si myslím, že podléhá tlaku ve společnosti, a ta v naší kultuře hodně dbá na to, jak člověk vypadá.
Řešíte někdy podobné záležitosti i na misích ve třetím světě?
Kupodivu ano. V Jordánsku po nás třeba chtěli augmentaci prsou pro ženu, s níž se chtěl manžel rozvést. Taková žena je tam pak totiž úplný outcast; přijde o všechno – o děti, o manžela, de facto o jakýkoliv statut. To stejné v Indii, tam po mně opakovaně požadovali rhinoplastiku právě proto, aby se dívka dobře provdala. To, že má nějakou vadu na kráse, ji diskriminuje v možnosti slušně se provdat. A svobodná žena v chudé části Indie, kde je to stále hodně zatíženo tradicemi a předsudky, je vlastně vyřazena ze společnosti. Být vdaná je tam téměř otázkou života a smrti.
Zaznamenal jste nějakou změnu u nastupující generace lékařů ve vašem oboru?
Mladí lékaři jsou chytří a sebevědomí, ale někdy až příliš netrpěliví. Já jsem měl po atestaci z estetické chirurgie velký respekt a bál se začít se svou praxí, protože v rámci atestace se dělají hlavně rekonstrukce a s estetikou jsem neměl dost zkušeností. Dnes ale někteří kolegové odcházejí do privátní praxe hned po škole. Podle mě by se měli ještě alespoň pět let zdokonalovat a operovat pod dohledem někoho ze zkušenějších lékařů.
Klinika Art Ethic Clinic, kde působíte, je součástí sítě Multi-klinika. Jaké výhody to přináší pacientovi?
Člověk je komplexní bytost. Když uděláme facelift, ale pacient má křivé zuby, výsledek nebude dokonalý. Výhodou být součástí této sítě je právě spolupráce napříč obory – můžeme pacienta nasměrovat na stomatologii, dermatologii nebo ORL. Dostane pak komplexní servis na jednom místě.
Co byste vzkázal lidem, kteří o plastické operaci uvažují?
Plastická chirurgie není jen kosmetický zákrok, je to medicínská věda jako každá jiná. Je důležité si pečlivě vybrat lékaře i pracoviště a zvážit rizika. Pokud je ale člověk rozhodnutý, může ho to skutečně osvobodit od dlouhodobého trápení. A jak už zaznělo – estetická chirurgie zkrátka operuje tělo, ale léčí duši.
