Miroslav Vodrážka o alkoholismu v disentu: Ve své drzosti jsem moralizoval Plastiky i Jiřího Němce
Badatel Ústavu pro studium totalitních režimů Miroslav Vodrážka (* 1954) – filozof, feminista, hudebník a před revolucí představitel undergroundu, odboje a odporu –, vydal třaskavou knihu. Jmenuje se Systémově zneužitá a zneužívající československá psychiatrie v soft-sovětském stylu (1948–1989). Za názvem se skrývají desítky příběhů bezpráví, mrzačení po elektrošocích, zneužívání pacientek, kolaborace exponovaných psychiatrů s totalitním režimem a s StB i KGB. To neznamenalo jen rutinní porušování lékařského tajemství, ale i krytí násilí sadistických estébáků a vězeňských, armádních i nemocničních bachařů.
O zneužívání psychiatrie v době v SSSR máme četná literární svědectví. Jaká výjimečná díla svědčící o systémovém chybování psychiatrů má česká literatura? Napsali něco třeba básník František Pánek nebo hippie Martin Beneš, kterých se „psychuška“ taky týkala?
Fanda Pánek, já mu říkal Fanda Prášek, má básničku Koncovka: „Podepsal jsem také Chartu, na StB už mám kartu. Je to apokalyptická doba a z ní na mě padá mdloba, až z ní schíza se mnou šije, že to pořád na mašli je“ a tak dále. Jeho rýmy se nesly i v duchu Husák = čurák. Pánek byl narkoman a každý měsíc za mnou chodil jak pro výplatu, neboť jsem v rámci soudního dohledu dostával Triphednidyl, Diazepam, Nitrazepam, Prochlorperazin a další léky. Nikdy jsem je nebral, zato on si z nich vařil různé dobroty, o čemž jsem nevěděl. Vyprávěl mi o svých psychedelických příjemných stavech s vizuálními vjemy, což se mu líbilo v rámci básnické tvorby. Na druhé straně byl velice pečlivý, neboť třeba o jednom vhodném slově v básni dokázal přemýšlet i čtrnáct dní. Já ho trápil mravními otázkami, ale jakmile jsem se otočil, všechny léky ze stolu zmizely. Václav Havel ho jednou požádal, aby mu sehnal LSD, mnoho mladých tehdy pěstovalo mařenku…
A Martin Beneš, řečený král hippies či Habakuk?
To byl jiný případ, ne literární. V roce 1968 zakládal Czechoslovakia Hippies Club Soul, který měl nakonec na dva tisíce členů. Na začátku sedmdesátých let na něj StB nasadila agenty a sledovala ho jako organizátora hippies, posléze se ho snažila odsoudit za přípravu teroristického činu. On otevřeně prohlašoval, že, cituji, bolševické svině je třeba věšet. Jeho otec spáchal v padesátých letech sebevraždu, pokud to ovšem nebyla politická vražda. Když příslušníci StB a VB přivezli Habakuka do Bohnic na desáté výročí okupace v roce 1978, stěžoval si doktoru Dušanu Bílému, že je tam protiprávně. Psychicky byl úplně na dně a svěřoval se mi, jak ho StB neustále pronásleduje… O několik měsíců později si podřezal žíly a šlachy a vyskočil z okna. Přežil díky náhodě. Nakonec byl ale stejně odsouzen pro politické a mravnostní delikty. V roce 1985 ho umlátili k smrti dva recidivisté.
V knize připomínáte, že Češku Milenu Jesenskou zavřel do psychiatrické kliniky na Veleslavíně na devět měsíců v letech 1917–1918 její vlastní otec, doktor Jesenský, čistě kvůli jejímu volnomyšlenkářství. Máte takových případů zneužitých osobností více?
V knize popisuji ještě složitější a paradoxní snahu některých psychiatrů. Třeba v roce 1964 se ředitel bohnické psychiatrické léčebny Karel Dobíšek a doc. MUDr. Kurt Freund, Dr.Sc., obrátili dopisem na ministerstvo vnitra – psychiatři požadovali, aby byl osobám, které se dopustily sadistické vraždy, operován mozek, a to na základě výsledků známých z pokusů na zvířatech. Japonští neurochirurgové prý tak zklidňovali duševně méněcenné agresivní psychopaty. Čeští psychiatři se ovšem neobrátili na ministerstvo zdravotnictví, ale na ministerstvo vnitra, zosobňující represivní moc režimu. Rozuměli velmi dobře tomu, jak funguje totalitární systém, protože se chtěli taky podílet na moci. Paradox spočíval v tom, že to bylo nakonec právě vnitro, které lékaře upozorňovalo na nebezpečí fašistických praktik a na hrůzy nelidského režimu.
Nehumánnost mnohých předrevolučních psychiatrů ilustruje třeba sousloví „bývalí lidé“. Kdo a kdy ho používal?
Termín bývalí lidé vychází z marxistického inženýrství a jazyka Státní bezpečnosti. Podle předpokladů nová, vyšší forma politického a společenského zřízení, jíž měl být vědecký socialismus, překonala buržoazní epochu a kapitalismus. Lidi, které režim nestačil fyzicky zlikvidovat, se pak dostali do kategorie bývalých lidí. K 1. lednu 1962 jich bylo evidováno celkem 97 943.
Nebylo zneužívání psychiatrie, konkrétně nepovolené, leckdy nehumánní léčebné procesy a pseudovýzkumy, spíš věcí dobovou než ideologickou? Široce známé jsou například konsekvence „léčení“ geniálního vědce Alana Turinga…
Normalita je svým způsobem určitá forma ideologie, neboť se utváří jako systematický soubor názorů a postojů, které nám usnadňují život v lidské společnosti a uspokojí lidskou potřebu jistoty ve světě. Nákupní konzumní horečka je přeci věcí normální, ale pokud je normální ničit z ekologického hlediska Zemi, může být politicky nenormální zastávat názor opačný. Tudíž napsat v totalitárním ateistickém režimu na nejpolitičtějším historickém místě v Česku „BŮH JE ZDE“ je nejen ne-normální, ale přímo subverzní zločin.
To narážíte na pseudodiagnózu, kterou jste získal po svém dávném protestu… „Jsem společensky nebezpečný člověk a mám na to papíry,“ uvedl jste 19. ledna na křtu své knihy v Knihovně Václava Havla.
V sedmnácti letech jsem napsal umělecko-politický manifest emocionalismu ovlivněný avantgardními uměleckými směry i okupací 21. srpna a v undergroundu jsme s hudebníky Emanuelem Telcem a Jiřím Středou provozovali umělecký styl založený na chaotických emocích. Tři měsíce po vzniku Charty 77, tedy v okupačním režimu, který byl založen na vědeckém marxismu a ateismu, jsem do čela pomníku svatého Václava napsal bílým emailem velkými písmeny emocionální výzvu: „BŮH JE ZDE.“ Chtěl jsem být šílenější, než byl režim. Ten mě následně na základě paragrafu „výtržnictví“ odsoudil k soudnímu ochrannému psychiatrickému dohledu, který trval až do roku 1981, jako společensky nebezpečného člověka. Strávil jsem čtvrt roku v Bohnicích na uzavřeném oddělení, jehož primářka Maria Antalovská řekla mé matce: „Ještě jednou takový politický čin a váš syn už se z uzavřeného pavilonu v Bohnicích nikdy nedostane.“ V tom nápisu však nebyl jen vzdor proti odpornému režimu, ale zároveň proti jakékoliv moci. Člověk není pánem tvorstva.
Někdo z pánů přítomných na uvedení knihy, možná spisovatel a dramaturg programu Knihovny Václava Havla Jáchym Topol, se o vás zmiňoval jako o jediném jemu známém celoživotním abstinentovi, který pobízí ostatní k popíjení alkoholu – zde ovšem ve výhradně ceremoniální příležitosti. Proč máte k alkoholu tak vyhraněný vztah?
Vadily mi mužské opilecké kecy v hospodách a s alkoholem spojená destrukce a sebedestrukce. Psával jsem dopisy přátelům, které v opilosti zmlátili své přítelkyně… Magorova filozofie a jeho pojetí undergroundu jako by se nemohla obejít bez alkoholu. Můj postoj k abstinenci je spíše duchovní, neboť chápu lidskou bytost ve stavu flow, hérakleitovského panta rhei, plynutí podobné toku řeky, zatímco masivní pití alkoholu vnímám jako kanalizační výpusti do života, formu bioekologického a duchovního znečišťování. V undergroundu sedmdesátých let si ze mě přátelé dělali legraci; ve své drzosti jsem moralizoval Plastiky i Jiřího Němce. Ve stavu flow a otevřenosti mysli se totiž můžeme „sjet“ úplně na čisto a zadarmo, tělo a mysl to umějí zařídit. Sám to ostatně provozuju každý den.
Představení knihy v Knihovně Václava Havla proběhlo v místnosti narvané až po pódium, lidé na váš pokyn seděli na zemi („Uděláme z toho bytový seminář,“ řekl jste coby jejich dávný provozovatel nejen ve vašem bytě v Templové ulici) a stáli až v předsálí, vchodové dveře se musely pár minut před zahájením uzamknout… Čekal jste takovýhle zájem?
Vlastně ano. Ve svých knihách se kriticky vztahuju k citlivým tématům: k umění, které komunistický režim zakazoval, k mýtům o Egonu Bondym, k feminismu, který byl odsuzován režimem i disidenty, kteří leckdy pod vlivem alkoholu útočili na ženy, přítelkyně, často i fyzicky. Téma lidské duše nás přitahuje, chceme nahlédnout přes okraj útesu. I proto přišlo tolik lidí.
Podobný nátřesk byl v KVH, když jste loni vydal spolu s historikem Petrem Blažkem publikaci Zbyněk Fišer: Egon Bondy a Státní bezpečnost – tehdy i tentokrát bylo v sále množství lidí z disentu. Co jste ve své interpretační studii zjistil o slavném policejním konfidentovi nového?
Egon Bondy nebyl tím, za koho se vydával, neboť tvrdil: „Nikdy jsem se nezkurvil.“ Nebyl to svobodný umělec v riziku lidské existence, byl po většinu svého života bytostí sounáležící s totalitárním režimem. A spíše než příznivcem undergroundu a kontrakultury byl milovníkem anomie (stav společnosti vyznačující se absencí morálních hodnot, kdy přestávají platit zákony, pravidla a normy; pozn. aut.). Jeho protikladem byl Ivan Martin Jirous, pro kterého byla naopak důležitá věrnost duchovním hodnotám undergroundu, a proto v komunistických věznicích strávil celkem osm a půl roku.
Sleduju vaši práci od devadesátých let, kdy jste pracoval v Nadaci Gender Studies a aktivisticky jste prosazoval feminismus. Jak jste si tehdy, před více než čtvrt stoletím, představoval průběh emancipace českých žen? Jsme tam, kde bychom měly a měli být?
Nepracoval jsem tam jako zaměstnanec, byl to z mé strany nadšenecký aktivismus. Seznámil jsem se s tehdy s našimi předními feministkami, zároveň jsem se však vůči mnohým věcem začal vymezovat. Například Jiřina Šiklová (socioložka a zakladatelka knihovny a nadace Gender Studies; pozn. aut.) tvrdila, že genderová studia jsou věda, ale feminismus je ideologie, a já s ní polemizoval. Stál jsem na straně feminismu, a ne vědy, Jiřina byla holt původem marxistka a já na vědu nahlížel kriticky z názorových pozic daných četbou Husserla, Poppera, Feyerabenda nebo Nietzscheho. Feminismus je pro mě důležitý epistemologicky; učí vidět neviditelné, třeba společenský nebo pocitový skleněný, průhledný zvon, o kterém psala americká literátka Sylvia Plathová. Můj emancipační performativní projekt na pomníku svatého Václava byl vlastně způsobem, jak takový zvon rozbít, aniž by se lidská bytost traumaticky pořezala, nebo dokonce vykrvácela. Ostatně v roce 2017 jsem vydal knihu Rozumí české ženy vlastní historii?, která je kritikou českého genderového revizionistického feminismu. Ten podle mého opakuje stejné chyby jako moderní, ať už pravicový, nebo levicový feminismus, neboť zapomíná vidět neviditelné.
Byl jste tehdy, v hloubi devadesátek, jediný muž, který se takzvanou ženskou otázkou po boku teoretiček od Saši Berkové po Liboru Oates-Indruchovou zabýval seriózně. Jak na vás akademická obec a okolí obecně pohlíželo a jak jste svou výlučnost vnímal vy sám?
Pamatuji si, jak jsme šli se Sašou Berkovou demonstrovat před jednu africkou ambasádu na protest proti tomu, jak tato země zacházela se ženami, a byli jsme tam celkem tři. Samota protestu a vzdoru je údělem lidské existence a zároveň nadějí, že můžeme něco změnit a dobrat se hlubšího poznání. Pro mě není důležitá výlučnost, ale chci jít cestou určité krajnosti duchovního poznání a lidské existence, což druzí mohou nahlížet jako divnost nebo bláznovství. Jenže násilí na ženách, ať už ideologické, kulturní, psychické nebo fyzické, považuji za něco niterně absolutně nepřijatelného.
Velký rozhovor s Miroslavem Vodrážkou si přečtěte v Reflexu č. 5/2026
