Svět na nás zapomněl, nikoho nezajímáme, ozývá se z Gazy. Jak tu vypadá každodenní zápas o přežití?
Organizace spojených národů dnes vůbec poprvé potvrdila, že v Gaze a jejím okolí propukl hladomor. Uvádí přitom, že více než 500 000 lidí v pásmu čelí „hladu, bídě a smrti“ a že „katastrofální podmínky“ se podle prognóz příští měsíc rozšíří i do dalších oblastí. Izrael toto tvrzení odmítá. V Pásmu Gazy žije na rozloze 365 km2, tedy na menším území než Praha, něco kolem 2 a půl miliónu lidí. Jak tam vypadá každodenní život, v rozhovoru pro Reflex zprostředkovala Lamis Bartůšek Khalilová, která má v Pásmu Gazy část své rodiny. Na rozhovor jsme se sešly během prvního srpnového týdne.
Vy máte vzdálenější rodinu přímo v Pásmu Gazy. Kolik jich je, kde se nyní nacházejí?
Jsem v kontaktu s rodinou, je jich 13 včetně dětí, dvou chlapců, jednomu jsou tři a druhému půl roku. Pocházejí z oblasti v Gaze, která je známá obrovským množstvím destrukce v mnoha vlnách – ta poslední proběhla předminulý týden. Když začala válka, všichni byli vysídleni.
Kolikrát se za celou dobu války museli přesunovat?
Tolikrát, že si to už ani nepamatují. I těch 13 lidí se stěhovalo jinak a ne vždycky spolu a ne vždycky na stejné místo. Občas se jim podařilo pronajmout si nějaký kus půdy, kde si postavili stany, jindy bydleli v pronajatých prostorách. Občanská vybavenost tu není většinou žádná, s tím si musejí nějak poradit. Izraelská armáda distribuuje letáky s mapami a v nich zakreslenými čtverci, kam se lidé mají přesunout – takže každý Palestinec se musí zorientovat, jestli je tam, kde může být.
Nyní jsou tedy spolu?
Ano, teď jsou pohromadě. Ale předminulý týden jim pronajímatel řekl, že se musí do pár dnů vystěhovat. Důvodem je, že jeho vlastní dům, kde žil se svou rodinou, byl bombardován a zničen. Stěhování, respektive přemisťování v Gaze, je finančně velmi náročné.
Co si s sebou mohou vzít?
Jen to, co se vejde na malý náklaďáček, který si musí vždy najmout. A někdy do něj není ani benzín, sehnat ho je akce sama o sobě. My jim sice posíláme pomoc, ale nestačí to na všechno – musí řešit jídlo, přesuny, základní potřeby.
Jak a kolik jim zhruba posíláte?
Posíláme, co kdo můžeme. Mám příbuzné po celém světě, pomáháme jim už od začátku války. Není to nijak koordinované. Můžu ale říct, že to ještě nikdy nebylo tak špatné, jako je to teď. Oni po nás nikdy ty peníze nechtěli, nikdy nás sami nežádali. Jsou velice hrdí, jsou to lidi, kteří nejsou zvyklí žebrat a natahovat ruku. Jsou zvyklí pracovat.
Jak žila vaše rodina před válkou?
Měli čtyřpatrový dům, měli práci. Bratranec se před pár lety ženil. A v téhle kultuře, když se muž ožení, připraví pro rodinu bydlení se vším všudy. Přišli úplně o všechno, včetně sadu s olivami a citronovníky – vše bylo srovnáno se zemí.
Jejich mladší syn se tedy narodil během války?
I když jeho maminka neměla během těhotenství ani dobrou výživu, ani péči, natož psychickou pohodu, je zatím vše relativně v pořádku. Tedy až na to, že Džamal měl nedávno opravdu vážné problémy s kůží, resp. s opruzeninami. K vodě a k hygieně je přístup složitý. Jednorázové pleny jsou nedostatkovým a drahým zbožím (ještě nedávno stála jedna plena 17 šekelů, tj., asi 100 korun – pozn. redakce). Takže matky místo nich používají dámské vložky. Džamalovy opruzeniny vypadaly jako těžké popáleniny a v té době nebyly nikde v Gaze žádné zinkové krémy, jako jsou např. Desitin nebo Sudocrem. Bratranec pátral všude – nebyly v lékárnách ani v obchodech. Nakonec se mu podařilo krém koupit.
Když má dítě nějaký zdravotní problém, co mohou rodiče v Gaze udělat?
Skoro nic. Moji příbuzní šli k lékaři celkem asi třikrát, nakonec šli i do Caritas. Děti měly kašel a teplotu, všude jim dali čípky s paracetamolem, i když potřebovaly antibiotika. Ale ta nebyla, takže museli doufat v to, že se děti uzdraví. Nakonec to zvládli. Ale nebylo to nic jednoduchého – představte si, že navíc nejsou žádné vitaminy, dětem nemůžete koupit ovoce, vodu musíte vždy převařit a doufat, že není kontaminovaná.
Kolik tam stojí základní věci?
Nedávno stála třeba plena uvedených 17 šekelů (100 Kč), 15 šekelů bylo za jeden banán. Kilo mouky vyšlo na 45–50 dolarů (950‒1050 Kč). V současné době ceny trochu klesly, protože do Gazy dorazily nějaké kamiony s pomocí. Poprvé za pět měsíců si příbuzní mohli koupit sýr feta a dát si čaj s cukrem.
Mají tady lidé ještě nějaké úspory?
Úspory už nemá nikdo. Nedávno jsem viděla video jednoho známého herce, který v Gaze žije. Udělal si svůj kanál, kde si ze současné situace dělá legraci. Vytváří takový lidský příběh, který je nějak stravitelný. Říká, že kdyby se tomu nesmál, „ musel by si hodit mašli“. Před válkou byl slavný a dobře zajištěný. Nyní kdy už nikdo nemá nic a jeho děti hladověly, potřeboval koupit pár věcí, a tak se stavil u svého přítele, zlatníka, od kterého si chtěl půjčit. Ten přítel byl v minulosti vždy velice ochotný a vstřícný, ale tentokrát mu řekl: „Já nemám žádné peníze, nemám hotovost, já ti můžu dát akorát zlato.“ On o tom natočil video, kde se smál a skoro plakal… A řekl: „Takhle my tady teď žijeme.“
Jak se tedy v Gaze dá platit?
Je to složité. Platba kartou přes elektronickou bránu banky, tedy elektronická platba (karty už nejsou), je spíš zázrak, většina obchodníků je neakceptuje. Hotovosti je tak málo, že ji lidé musí kupovat za vysoký poplatek. Pokud rodině pošlu 100 dolarů přes PayPal, asi 15 % zaplatím zprostředkovateli, který bratranci pak pošle peníze na jeho účet. Pak se ale platí i dalšímu člověku, který mu hotovost vyplatí – banky ani bankomaty už neexistují, jsou kvůli válce zavřené. Takže z peněz dostane rodina reálně jen polovinu – ze 100 dolarů je najednou 50. A ceny v Gaze jsou neuvěřitelně přemrštěné.
Jak to lidi řeší?
Jedí jen jednou denně. A můžou si nechat zdát o tom, že budou mít nějakou vyváženou stravu. Moji příbuzní minimálně pět měsíců nejedli maso, a to ani kuřata. Děti vůbec nevědí, jak maso vypadá. Nedávno měli falafel (běžný blízkovýchodní pokrm převážně z cizrny – poz. redakce). Sehnali na trhu suroviny i olej, a když smažili, tak mi psali: „Tohle je dnes v Gaze jídlo pro krále. My slavíme!“ Populární „Gaza hack“ z poslední doby je ten na výrobu chleba z těstovin. Ty se namočí, vysuší, pomelou a z toho se vyrobí chlebové placky. Drtí a mele se tu cokoliv, aby se nakrmilo víc lidí. Jeden čas se peklo i z krmiva pro zvířata. Co se týká vody, cisterna přijíždí do oblasti většinou jednou týdně, lidé se na ni vrhají a dochází ke konfliktům.
Je možné si v oblasti třeba něco vypěstovat?
Když se rodina stěhovala naposledy, poslali mi video, kde bratranec drží v ruce květináč s paprikou, kterou vypěstoval ze semínka. A když se balili a museli se opět přemisťovat, nechal tam všechno, co měli. Ale vzal si tu malou papriku v květináči, ochraňoval ji a přemýšlel, kam ji umístí v tom stěhovacím náklaďáku… Takhle prostě žijí. Mít nějakou zahrádku je luxus, protože se tu neustále musíte přesouvat kvůli bombardování.
Když s nimi mluvíte přes videocall, jak na vás příbuzní působí?
Jsem vždy šokována, jaký mají ve svém velmi skromném obydlí pořádek a čistotu. A to žijí v oblasti, kde není přístup k vodě, elektřině, nemají skříně, šuplíky ani své osobní věci. I můj manžel to komentoval, že je to až neuvěřitelné, jak jsou všichni vždy krásně upravení. Ženy mají upravené obočí, muži ostříhané vlasy, všichni jsou vymydlení. Řekla bych, že si udržují svou důstojnost, protože je to jejich poslední spojení s lidskostí. A to si nikdy nenechají vzít.
Jak vypadá jejich běžný den?
Od rána se všechno točí okolo toho, jak přežít. Den začne otázkou, co budeme jíst a kde to seženeme. A když to dneska sníme, co budeme dělat zítra…
Kolik budov je v Pásmu Gazy zničených nenávratně a kolik těžkých kovů v bombách tu bylo použito?
Podle Greenpeace je to asi největší ekologická katastrofa moderních dějin (dle webu Greenpeace je průměrný odhad za prvních 120 dní války 536 410 tun oxidu uhličitého, z čehož 90 % připadá na izraelské letecké bombardování a pozemní invazi do Gazy. To je více než roční uhlíková stopa mnoha zemí ohrožených klimatickými změnami – pozn. redakce). Musím říct, že jsem velmi pobouřena tím, když někdo v téhle situaci, kdy lidi umírají a hladovějí, mluví o Gaze „Den poté“. Tedy o rekonstrukci území a podobně. Jak chce někdo vyčistit území od takového množství těžkých kovů? Vše se dostává do půdy a do podzemních zdrojů. Víme, že v Iráku se po válce narodilo obrovské množství postižených dětí. Takže nejenom Palestinci, ale celý region bude touhle ekologickou katastrofou nějakým způsobem zasažený.
Jaké nástrahy denního života v Gaze na člověka číhají? Když vás nezabije bomba a najdete jídlo a máte přístřeší?
Časté jsou třeba úrazy při vaření na otevřeném ohni. To je dnes běžné, nikdo na to nebyl zvyklý, všichni bydleli jako my v domech a bytech. A tak není výjimkou, že dítě, které zrovna začíná chodit, sáhne do ohně nebo se polije vroucí vodou. Stačí chvilka nepozornosti rodičů. Náš malý Adam se takhle popálil dvakrát – naštěstí byly ještě v provozu nemocnice. Dnes by to bez dostupné lékařské péče bylo mnohem obtížnější. A všichni víme, že možné komplikace s následnou infekcí mohou být smrtelné.
Je na bombardování izraelskou armádou dopředu nějak upozorňováno?
Někdy ano, někdy ne. Informace, že Izrael vždycky shazuje letáky nebo že chodí SMS, kde lidem říká, že bude bombardování, je mýtus. Ano, stává se to, ale je to tak jedna situace ze sta.
Kolik je v Gaze v současné době nemocnic z původních 36?
Nyní je jich 22, ale ne všechny jsou provozuschopné tak, jak byly před válkou. A co funguje dneska, zítra už nemusí. Elektřina v Gaze není, takže budovy, jako jsou nemocnice, mají generátory, kterým může dojít palivo. Většina solárních panelů byla ve válce zničena, a i když byl v dohodě o příměří konkrétní bod, že Izrael musí na území Gazy solární panely pustit, nestalo se tak. Ovšem problémem jsou tu i lidské zdroje – lékaři a zdravotní sestry slouží i na třech místech, nedostatek je vybavení i lůžek – na jedno lůžko připadají zhruba tři pacienti, na jeden inkubátor připadá šest miminek.
Jak je to s humanitární pomocí? Chodí vaše rodina do nějakých výdejen humanitární pomoci? A dostane se jídlo k rodinám vůbec?
V této otázce jsou takové dvě roviny: období před GHF (Gaza Humanitarian Foundation – organizace založená v únoru 2025 Spojenými státy a Izraelem, pozn. redakce) a po ní. V tom období před všechno fungovalo bezvadně. Působila tu UNWRA (česky Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě – organizace založená v roce 1949 Valným shromážděním OSN – pozn. Redakce), měla dlouholeté zkušenosti s rozdáváním humanitární pomoci, rozsáhlou síť, nemuselo se tedy vymýšlet nic nového – vše bylo dané a rozjeté. V Gaze měla tahle organizace 400 distribučních míst. Ale od doby, kdy Izrael 150 dní nepovolil žádnou humanitární pomoc, chtěl, aby se soustředila jenom na ta místa GHF, která jsou v celé Gaze 4! A tam moje rodina odmítá jít. Můj bratranec říká, že je to jídlo ponořené v krvi. Je to skutečně ruská ruleta, je to něco jako Hunger Games jedenadvacátého století – ne na Netflixu, ale v Gaze.
Můžete slovy svých příbuzných popsat, jak takový výdej humanitární pomoci na místech GHF vypadá?
Teď je situace taková, že u každé z výdejen GHF jsou umístěny takové ohromné klece. A do nich nastrkají lidi tak, že jsou tam doslova jako sardinky. Za těmi klecemi čekají další shromáždění lidé, nevědí, jestli se na ně dostane nebo ne. Když se ta klec pak otevře, humanitární pomoc je položená na stolech. Lidi si ji berou podle pravidla: vezmi, co kdo můžeš. Takže o nějakém rozdělování nemůže být řeč. Když tam jde třeba dítě, tak se na něj skoro nikdy nedostane. V tom zmatku se samozřejmě stane, že někdo upadne, někdo je zraněný, někdo ukradne půlku toho, co tam je atd. Hrozné je to, že se do těchto davů střílí. Každý den je to ve statistikách z Gazy – a nejsou to ojedinělé případy, je to postup, který se opakuje. Nemocnice o tom hovoří každý den: „Máme 64 mrtvých, 24 z nich umřelo při vyzvedávání humanitární pomoci.“ GHF porušuje všechny humanitární principy.
Ta humanitární pomoc ale v minulosti chodila z jiných organizací, např. World food program, byla sponzorovaná různými státy (Katarem, Spojenými arabskými emiráty apod.) Ano, ale nic z toho nefunguje. Izrael na podzim 2024 činnost UNRWA úplně zrušil. Tu nejdůležitější life-line pro palestinský národ nejen v Gaze – ale i na západním břehu, v Sýrii, v Libanonu, prostě všude, kde uprchlické tábory existují. A oni tuhle organizaci spojili s terorismem a tím pádem zrušili. Je to absurdní.
A co pomoc shazovaná takzvanými air dropy?
Do dneška se uskutečnilo asi 300 air dropů. Může se to zdát jako vysoké číslo, ale to, co obsahuje těchto 300 air dropů, se vejde do 10 kamionů. Ale cenou se rovná 100 kamionům. Je to tedy velice nákladné. Daleko rychlejší a levnější řešení by bylo otevřít hranice, aby mohla pomoc proudit tudy. Jen za UNRWA čeká v Egyptě a v Jordánsku přes 6000 kamionů naložených humanitární pomocí – jídlem i lékařskými potřebami, které budou stačit Gaze na několik měsíců. Bohužel, některé hraniční přechody z Izraele jsou atakované židovskými extremistickými skupinami napojenými na nelegální židovské osadníky.
Jak se vlastně dostávají lidi z Gazy k informacím? Mají informace, dostanou se k internetu?
Ano, kupují si data buď z Izraele, nebo z Egypta, podle toho, co je blíž. Musejí je samozřejmě šetřit a vypínat. Sledují tedy všechny kanály, zpravodajský Twitter, Facebook, existují i nějaké jejich skupiny s informacemi. Takže informovaní jsou.
Co nejvíc je zajímá?
Kdy bude příměří. Dostávám tuhle otázku 10x týdně: „Myslíš si, že tentokrát to vyjde? Jak to vidíte vy zvenku, půjde to už? Bude dohoda? Nebo je to zase nějaká lež? Nebo si zase vymýšlí nebo nás tahají za nos? Už jsme unavení.
Co říkají na to, když se dívají na pohled na ně ze zahraničí, jak to komentují?
„Svět na nás zapomněl, nikoho nezajímáme…“ Nejdřív strašně děkovali za všechny demonstrace, za solidaritu, že na ně se myslelo, že je někdo vidí jako lidi, jako civilisty. Každá dobrá zpráva nebo každý postoj pro lidskost je vítaný, ale dnes je tam šílená beznaděj. Přejí si z toho všeho utéct. Ten postoj, že Palestinec zůstane na svém území, že neodejde a bude bojovat dál za svoje přežití, to je takový romantismus, který myslím nereflektuje tu jejich šílenou realitu, v které žijí. Protože oni mají děti a každý rodič potřebuje zajistit budoucnost svému dítěti. A oni vidí, že ta situace je den ode dne horší. A chtějí přežít.
Co je nejvíc stresuje? Dokážete z pohledu tady zvenčí říct?
Oni říkají, že nevěří tomu – nebo nedokážou uvěřit té realitě, kam až to došlo. I před 7. říjnem 2023 byla Gaza kontrolovaným územím bez možnosti volného pohybu, lidi neměli pas, nemohli ani ven, ani dovnitř. De facto byli odsouzení k tomu zde zůstat celý život. A i kvůli tomu si v těch podmínkách chtěli zařídit hezký život – když se dívám na dřívější videa z Gazy, je vidět, jak moc lidi utráceli za to, tam být.
Tehdy tady fungovala i místní ekonomika?
Ano, dělali si spoustu věcí sami, dokonce i vyváželi – třeba jahody do Izraele. Ale hlavní, co se z Gazy vyváželo, byly lidské zdroje. Do října 2023 měla dokonce tato oblast nejvyšší počet freelance pracovníků, kteří nabízeli on-line služby v celém arabsky mluvícím světě, a většinu z nich tvořily ženy. Když jste třeba potřebovala někoho, kdo by vám spravoval sociální sítě, tak to byla slečna z Gazy. Když jste potřebovala učitelku arabštiny nebo fyziky v arabštině, tak to byla paní z Gazy. To byl v konzervativní společnosti, kde není práce, nejjednodušší způsob, jak sehnat práci a peníze. Bylo to takové jejich okénko do světa. Já osobně jsem se poprvé seznámila s Gazou právě prostřednictvím těchto profesionálů – byly to jednu dobu moje kolegyně a byly velmi vzdělané.
V Pásmu Gazy normálně fungovalo i školství. Jak je to dnes?
Izrael vybombardoval všechny školy včetně vysokých. A to takovým způsobem, že to nebylo trochu nebo náhodou. Cílené jsou i atentáty na inteligenci Gazy – Izrael se zřejmě snaží cíleně zlikvidovat třídu intelektuálů, místní mozkový potenciál. Hovoří se o tom, že všichni vedoucí lékaři z Gazy byli buď cíleně zajati, anebo zabiti se svými rodinami. Za to, že neodešli, neutekli a rozhodli se zachraňovat životy a zůstali věrní své přísaze. Také víme, že všichni, kdo vystoupili na sociálních sítích nebo byli známí z natáčení videí s mnoha tisíci views, byli zabiti. Někteří předtím dostali výhrůžné telefonáty. Například Rifaat Al-Arír – básník a spisovatel, kterému každý student literatury z Gazy musel projít rukama, takhle zemřel už na začátku války. A po několika měsících zemřela i jeho dcera a její děti. Jsou to cílené atentáty na známé osobnosti ve společnosti něčím výjimečné, které vytvářejí národní, ale i mezinárodní názor a umí vysvětlovat to, co se tam děje.
V poslední době se objevily filmy i knihy, ve kterých se ukazuje život Palestinců, jejich pohnutá historie i současnost. Do jedné z knih jste přispěla svým příběhem i vy… Kdybyste měla něco z tohoto ranku doporučit našim čtenářům, co by to bylo?
Kniha Jestli mám zemřít, ať je to příběh u nás vyšla loni. Je hlavně výjimečná v tom, že je poprvé napsaná Čechy a Palestinci, kteří mají s Českou republikou co do činění. To není překlad knihy o tom konfliktu. My prostě máme nějakou českou zkušenost a máme i svoji palestinskou zkušenost, snažíme se to nějak popsat a vysvětlit. Mezi autory je třeba profesor Pavel Barša, Yasar Abu Gosh, Yara Abu Aataya a další. U nás je bohužel taková obsese v tom, že je potřeba, aby podobnou knihu napsal Izraelec, který by nějak humanizoval Palestince. Jak místní muslimy, tak křesťany. Spousta lidí totiž nechce slyšet o křesťanských Palestincích, kteří také nechtějí z okupovaných území odejít. Jsou hrdí na to, že jsou původní obyvatelé tohoto kraje a že právě tady vzniklo křesťanství. A dokonce někteří umí svůj rodokmen trasovat až k Ježíši. Z filmů bych pak doporučila určitě film Cherien Dabisové Vše, co z tebe zbylo, který měl evropskou premiéru na letošním karlovarském festivalu, aplaudovalo se ve stoje dlouhé minuty. Cherien se podařilo natočit skvělý film, který humanizuje palestinský příběh. Při promítání jsme v sále plakali, smáli jsme se a měli jsme déjà vu jenom z vět, co tam zazněly. Protože tyhle věty rezonovaly u nás doma, používali je naši rodiče i prarodiče, dokonce dneska tyhle bonmoty používáme i my. Na podzim se chystá i další snímek. Je od Annemarie Jacir s názvem Palestine 36 (jednu z rolí hraje Jeremy Irons, pozn. redakce). Takže jestli nás chcete pochopit, choďte na ty filmy. Být Palestinec totiž neznamená zabít všechny Židy, neznamená to zrušit Stát Izrael. Být Palestinec znamená mít právo na svoji zkušenost, na svůj příběh a na svoje sebeurčení.
Lamis Bartůšek Khalilová je Čechopalestinka a křesťanka (na Západním břehu a v Gaze jich stále žijí desítky tisíc). Její otec byl palestinský uprchlík do Sýrie, který se k nám dostal jako student vysoké školy. Ona sama se tu narodila, ale vyrůstala ve Spojených arabských emirátech. Do ČR se pak vrátila kvůli studiu vysoké školy. Pracovala pro mezinárodní organizace ve Spojených státech, Evropské unii, na Blízkém východě i v severní Africe. Má zkušenosti s humanitární pomocí a think tanky. Dnes se snaží o osvětu, humanizaci palestinské otázky a o přiblížení života lidí v Gaze, kde má část své rodiny.
Kam poslat pomoc?
Na dění v Gaze, které je v rozporu se základními principy ochrany lidských práv a představuje porušení mezinárodního práva, upozorňují největší české humanitární organizace – Český červený Kříž, Člověk v tísni a Lékaři bez hranic. Pokud chcete obyvatelům Gazy poskytnout finanční pomoc, můžete tak učinit právě jejich prostřednictvím:
UNICEF (vyberte Pomoc dětem v Gaze)
