Platy ve vězeňství jsou malé, narážíme ale na možnosti rozpočtu, říká ombudsman ministerstva spravedlnosti
Petr Dohnal téměř devět let působil jako generální ředitel Vězeňské služby, na začátku letošního roku se stal ombudsmanem ministerstva spravedlnosti. V rozhovoru pro Reflex popsal, jaké podněty jako ochránce práv dostává od vězňů i příslušníků Vězeňské služby, s jakými problémy se vězeňství potýká a co chce resort v následujících letech zlepšit.
Na začátku listopadu zemřela bývalá ministryně spravedlnosti Marie Benešová. Jak na ni vzpomínáte?
Tato zpráva mě velmi zasáhla. Měl jsem Marii Benešovou opravdu rád, řadu let jsme spolupracovali. Ministryní byla dvakrát a já byl vždy u toho jako generální ředitel Vězeňské služby České republiky, tedy její přímý podřízený. Chovala se vždy velmi korektně a solidně. Ještě před několika týdny jsme si psali a byla plná optimismu, proto mě zpráva o její smrti šokovala. Je to ztráta pro celou justici, byla ikonou. Vzpomínat na ni budu ve velmi dobrém. Byla to dáma co na srdci, to na jazyku. Měl jsem tu upřímnost rád, byla schopna říct, co si myslí, a vynadat, ale pro dobro věci a pak se šlo dál. Ministerstvo za ní fungovalo velmi dobře. Tenkrát jsem s ní především řešil vězeňství, které vnímala jako velmi důležitý subjekt, kterému je potřeba se věnovat, takže jsme vždy našli společnou řeč.
Generálním ředitelem Vězeňské služby nejste tři roky, na začátku tohoto roku jste se stal ombudsmanem ministerstva spravedlnosti. Čím se zabýváte?
Primárně mám ve své gesci ochranu práv vězněných osob, příslušníků a zaměstnanců Vězeňské služby a pracovníků ministerstva spravedlnosti. V praxi to znamená, že řeším různé podněty, které mi posílají. Většina je právě od vězněných osob. Tyto problémy pak vyhodnocuji a řeším, jedná se o stížnosti, které jsou například o postupu nadřízených nebo fungování systému. Zabývám se lidskými věcmi, které považuji za nutné řešit. Žijeme ve 21. století a i vězeňství by se tomu mělo přizpůsobit.
Můžete zmínit nějakou konkrétní žádost?
Před časem jsem přednášel budoucím psychologům v rámci svého semináře psychopatologie na vysoké škole Humanitas Praha, mimo jiné i o správném odžívání úmrtí blízké osoby, respektive o tom, že řádně neodžité úmrtí může časem v dotyčném vyvolat deprese či problémy chování. Shodou náhod jsem další týden dostal podnět od vězně, kterému umřela babička. Ta ho celý život vychovávala. Přestože se nejednalo o nebezpečnou osobu a měl krátký trest, Vězeňská služba ho nechtěla na pohřeb pustit. Rozhodl jsem se v této věci zasáhnout, protože jak bych nemohl, když sám přednáším o negativních dopadech správně neodžitého pohřbu. Nakonec tam byl vězeň puštěn. Měl jsem z toho dobrý pocit. Pokud chceme měnit vězeňství, musíme se věnovat i takovýmto věcem, ryze lidským věcem, které nejsou porušením zákona, toho se ředitel věznice nedopustil, ale mohou fakticky a sekundárně napáchat řadu škod. Je prostě nutné vidět i tu lidskou stránku. Samozřejmě je základem bezpečnost, ale je potřeba se vžít i do vězněných lidí a uvědomit si, že to, co člověk za mřížemi zažije, ať už je to dobré či špatné, bude jednou předávat dál. Dále mi přicházejí různé stížnosti a podání, kde jde třeba o to, že vězeň má pocit, že byl nespravedlivě potrestán kázeňským trestem a podobně.
Jaké podněty přicházejí od příslušníků či zaměstnanců Vězeňské služby?
Ty nejsou tak časté. Před časem mi poslal podnět bývalý příslušník na špatný výpočet výsluhového příspěvku. Takové věci pak dávám ke stanovisku či postupuju dalším orgánům, v tomto případě ekonomickému, aby se na to podívali. Sám řeším především věci, které například signalizují porušení práv, šikanu a podobně. Samozřejmě mi přichází i spousta podnětů, které vůbec nejsou v mé kompetenci, tedy například že je vězeň přesvědčen, že jej soud nesprávně potrestal. Takovým odepisuji, že v takové záležitosti nemohu zasahovat ani přezkoumávat. Někdy se ukáže, že už danou stížnost řeší nebo vyřešil jiný orgán, který stanoví, že zákon nebyl porušený. Já se snažím do těchto problémů vnést lidskost.
Myslíte, že ve vězeňství právě lidskost chybí?
Myslím, že ve vězeňství se toho opravdu moc zlepšilo. Působím v něm přes 30 let a mohu říct, že dříve bylo vězeňství převážně bezpečnostně represivní. Časem se ale stala zásadní i výchovná, vzdělávací a odborná složka. Vždy jsem se snažil o propojení civilního prostředí s vězeňstvím, o kterém kolovaly různé fámy, protože bylo uzavřené. Usiloval jsem o to, aby se otevřelo, protože je nutné, aby lidé věděli, že vězni nejsou vždycky jen darebáci. Myslím, že se to povedlo. Je nutné si uvědomit, že se do vězení může dostat v podstatě každý, například kvůli zaviněné dopravní nehodě s fatálními následky a podobně. Lidé by neměli být pobytem za mřížemi ještě více pokřiveni, ideální by bylo, aby byli připraveni na to, se už do vězení nevrátit. Proto děláme projekty, jako je například výcvik slepeckých vodicích psů ve věznici v Jiřicích, přičemž jsou pejsci s vězni téměř 24 hodin denně. Je to neskutečně krásný projekt, který jede už několik let. Vězni pomáhají lidem venku a nevidomí pak zjišťují, že odsouzení nejsou hrozní lidé, jak je o nich často mluveno. Rád tento projekt zmiňuji, protože je to takové boření bariér, kdy si obě strany uvědomují, že je nutné a vzájemně přínosné si pomáhat.
Jak je tedy možné upravit podmínky ve vězeňství, aby recidiva byla co nejmenší?
Bojuju s pojmem recidiva celou řadu let, protože u nás je měřena celoživotně, zatímco v jiných evropských zemích, například v Norsku a Švédsku, se měří za určitou dobu, třeba posledních tři až pět let. Tedy pokud člověk nic nespáchal, tak po pěti letech na něj penologický systém nahlížel opět jako na prvotrestaného. Tedy my máme tak vysokou recidivu kolem 70 procent i právě proto, že ji sledujeme celoživotně. To číslo není objektivní. Působil jsem v mezinárodním řídicím výboru EuroPris a chtěl jsem, aby se měření recidivy sjednotilo v rámci Evropské unie, protože se pak opticky zdá, že některé země mají markantně nižší hodnoty. Z mého pohledu jsou velmi dobře nastavené projekty a teze, které mají za cíl recidivu snížit. Narážíme ale na finanční situaci, která je nedobrá. Ve věznicích chybí spousta personálu, ten stávající je navíc velmi přetížený, slouží i osmnáct hodin denně a není schopný odvádět práci na sto procent. Do toho se poslední roky zvedá i agresivita uvězněných osob, napadení personálu je relativně časté. Je to nebezpečný začarovaný kruh, protože co se stane, když přetížený frustrovaný personál je ještě napadaný vězni? Může to být poslední kapka, odejde a nebude mít kdo s vězni pracovat, protože odejdou i pedagogové, psychologové a vychovatelé.
Jaké je řešení?
Receptem je stabilizace a zefektivnění pracovního prostředí, pracovních podmínek spočívající mimo jiné ve významném zvýšení platů, zejména pro odborný personál, ale samozřejmě i pro příslušníky. Můj spolužák psycholog má kolem 40 tisíc, přičemž ve věznici pracuje v prostředí plném omezení a dalších negativních jevů. Pokud chceme vězeňství měnit, je potřeba zaplatit kvalitní lidi. Aktuálně chybí zhruba tisíc zaměstnanců na 12 tisíc tabulkových míst. Jsou věznice, které musí zavírat některé oddíly, protože není možné zajistit střežení, ale i odbornou práci, proto jsou pak vězni přestěhovaní do jiných věznic či oddělení. Ministr spravedlnosti Pavel Blažek vnímá tuto situaci jako velmi vážnou a spolu s ekonomickým náměstkem hledají cesty, jak posílit finance. Samozřejmě ale narážíme na možnosti státního rozpočtu.
Pomohlo by i snížení vězeňské populace, když jsou věznice zhruba na 97 procentech svých kapacit?
Jednoznačně. Často slýchám, že v případě snížení vězeňské populace by se měl snížit i personál, ale tak to nemůže fungovat. Například vychovatel by měl mít v gesci zhruba 30 vězňů, ale stará se o sedmdesát. Proto pokud by bylo méně vězněných lidí, mohli by se jim plně věnovat.
Je to jedním z cílů novely trestního zákoníku, kterou vláda schválila?
Slibujeme si od ní nějaké změny v množství vězeňské populace. Samozřejmě se ta novela nevytvořila kvůli tomu, aby se snížil počet vězňů, ale proto, že stát cítí, že by se některé věci měly opravdu změnit. Bylo by možné ukládat více peněžitých či alternativních trestů. Myslím, že ministerstvo spravedlnosti odvedlo velký kus práce, a pokud bude schválena, posuneme se pozitivním směrem dopředu. Další významnou věcí v novele je pevné zakotvení restorativní justice, tedy pomáhající justice, která bude povinností pro orgány v přípravném trestním řízení, aby se snažily o narovnání vztahů a zapojení oběti a pachatele. Ten si musí uvědomit, že spáchání trestného činu má vliv nejen na oběť, ale i její rodinu a další. Samozřejmě to nepůjde vždy, bude nechuť pachatele nebo oběti. Ale restorativní justice je pomáhající, tedy opak retributivní, která má za cíl jen potrestat. Česká společnost je konzervativní a bude chvíli trvat, než se to takzvaně chytne, všichni si zvyknou, ale je nutné někde začít.
Jak by konkrétně restorativní justice měla vypadat v praxi?
Velkou roli samozřejmě zde budou muset sehrávat různí mediátoři. Někdy je pro oběť těžké přijmout participaci pachatele. Chceme velké zapojení Probační a mediační služby, zejména v té mediaci. Bude to pro orgány činné v trestním řízení, tedy státního zástupce, vyšetřovatele a další, nový úkol. Půjde o to, aby si v rámci mediace pachatel uvědomil, co spáchal, a aby se to snažil nějak napravit, třeba finančním odškodněním nebo jinými aspekty. Na druhé straně také oběť musí tuto snahu vnímat a dokázat ji přijmout. Nikdy to nepůjde u každého, ale pokud si jednotlivec uvědomí dopady a změní se, bude to pro společnost nejlepší.
Novela také podporuje větší ukládání alternativních trestů, jako jsou peněžité tresty.
Ministerstvo to velmi podporuje. Když je například odsouzený prvotrestaný člověk k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, přijde o práci, rodinu, přátele, není schopen splácet hypotéku, jsou tím poškozené děti, co mu pak zbude? Kamarádi z vězení, kteří ho mohou stáhnout do recidivy. Pokud tedy dáme někomu možnost alternativního trestu, třeba elektronických náramků, které už naštěstí fungují, tak dále může chodit do práce, udržet si dům, být s rodinou. Proto doufáme, že se ukládání takových trestů rozšíří. Samozřejmě ne u závažných trestných činů, jako je například znásilnění či vražda.
S elektronickými náramky byly dlouho problémy. Probační a mediační služba musela vybrat nového dodavatele. Myslíte, že to způsobilo nevoli vůči alternativním trestům?
Určitě to mělo vliv na jejich ukládání. Když náramky byly vyřazeny z provozu, soudci věděli, že odsouzené zaměstnanci Probační a mediační služby musí fyzicky kontrolovat, což byly možnosti velmi omezené. Probační úředník nemohl garantovat, že každou chvilku tam přijede fyzicky dotyčného zkontrolovat. Od června ale fungují náramky od nového dodavatele a postupně se to ukládání snad bude zvyšovat, jsem o tom přesvědčen. Momentálně je má zhruba padesát odsouzených.
Jaké další změny ve vězeňství ministerstvo plánuje?
Plánujeme další otevřenou věznici (vězení s menším bezpečnostním režimem, která má program cílený na přípravu vězňů na život venku, pozn. red.). Jedna už funguje v Jiřicích. Nová vznikne ve Velkých Přílepech a bude pro ženy. Začne se stavět už v příštím roce. Není to fešácký kriminál, vězni v nich musí na sobě více pracovat, zapojit se do vzdělávacích a výchovných programů, přijmout odpovědnost za sebe, což je nejlepší příprava na propuštění po skončení výkonu trestu. Míra recidivy u odsouzených, kteří prošli touto věznicí, je kolem dvaceti procent, což je krásné číslo oproti těm sedmdesáti. Máme předschválenou další otevřenou věznici pro muže, která by měla být v Rapoticích. Plánujeme se zaměřit na rozvoj výchovných programů pro vězně, se kterými nám pomáhají neziskové organizace, například Mezinárodní vězeňské společenství nebo Rubikon. Chtěli bychom rozvíjet i programy, jako je Probační dům v Písku, kde pobývají lidé propuštění na podmínku, kteří třeba nemají dobré vztahy v rodině, zajištěné bydlení nebo další problémy. Žijí normální život venku, ale mají určitá omezení, třeba nemohou požívat alkohol, probační úředníci jim právě třeba se vztahy pomáhají. Opět ale narážíme na finanční prostředky, projekt byl financovaný z Norských fondů, takže děláme vše pro to, aby dům nadále fungoval. Takové projekty ministerstvo podporuje, ale je nutné na ně zajistit finance.
