Arnošt Lustig (1926–2011) napsal šestadvacet novel a románů a patnáct povídkových souborů, jedenáct filmových scénářů z jeho ruky bylo realizováno, sedm scénářů zůstává v šuplíku jeho potomků – dcery a syna. Sama Eva Lustigová (67) má za sebou úspěšnou profesní dráhu. Po tři dekády vedla projekty ve Světové zdravotnické organizaci při OSN, pracovala pro veřejný i neziskový sektor v Karibiku, na Středním východě a v Asii, od dětství se stěhovala po celém světě. Přesto raději než o sobě mluví o svém tátovi. Učinila tak i v případě nové knížky Markéty Pilátové s názvem Arnoštova cesta, která se dostala na longlist cen Magnesia Litera v kategorii knih pro děti a mládež.
Jak hodně jste se spisovatelkou Markétou Pilátovou na Arnoštově cestě, jež nedávno vyšla v nakladatelství Odeon, spolupracovala?
Od prvního momentu do posledního, jsem totiž zadavatelkou té knížky. Myšlenka na ni vznikla v Curychu na Markétině autorském čtení z knihy S Baťou v džungli. Zatoužila jsem se s ní seznámit, připadala mi taková dynamická… Navrhla jsem jí spolupráci: máme totiž v šuplíku řadu Arnoštových filmových scénářů. A potřebuju, aby někdo sepsal jejich synopse a my je mohli nabízet producentům a režisérům, aby ty snímky jednou vznikly. Markéta mou nabídku po rozmyšlení odmítla. Ale požádala mě, zda by se mnou mohla udělat podobné povídání, jaké pro svůj román S Baťou v džungli pořídila s vnučkou Jana Antonína Bati, emigranta do Brazílie. Mluvily jsme o ilustrované knize, a tak vznikl grafický román Arnoštova cesta, pro děti od čtrnácti do sta let… Začali jsme hledat ilustrátora. Oslovila jsem svého oblíbence Petra Sýse, jehož táta (Vladimír Sís byl scenárista a režisér; režíroval mj. filmový přepis Balady pro banditu; poznámka autorky) se kamarádil s Arnoštem a on sám je v mezinárodní čestné radě Nadačního fondu Arnošta Lustiga. Ale ten zrovna nestíhal. Pak Markéta navrhla Elišku Podzimkovou, které jsem poslala fotografie jako podklady pro ilustrace a ona z jejich výběru vytvořila avantgardní fotokoláže.
Co z té knížky o dvaadvaceti obrazech je fikce?
Všechno je pravda! S Markétou Pilátovou jsme si povídaly a já jí po daném úseku povídání poslala výběr textů, kde o tomtéž mluví Arnošt. Markéta se při psaní opírala i o naše dokumentární filmy o tátovi – jeden natočil můj bratr Pepi a jeden já. Jak jako malý židovský kluk nesměl za války chodit do školy ani do kina, na procházky mohl maximálně na hřbitov a jedinou radostí pro něj bylo hraní fotbalu v židovském sportovním klubu Hagibor.
Na Hagibor, jak se dnes označuje okolí působiště někdejšího klubu v Praze 10, se po dvou dekádách odstěhoval z Holešovic i Reflex. Hebrejsky to znamená hrdina.
Za hrdinu mám i Arnošta. Jako patnáctiletého ho odvezli do Terezína, oddělili od zbytku rodiny. Jako ostatní vězni trpěl hlady, zimou, byl v domově pro chlapce. Pracoval jako ponižovaný otrok v Hundertschaftu, což znamená sto řemesel: nosili cihly, kopali kryty pro německou nemocnici i jámy pro mrtvé, pomáhali v krejčovně, ševcárně, truhlárně. V Terezíně ho zavřeli i do vězení. Vedl takovou skupinu kluků a jednou ho chytili, když ukradl margarín ze skladu. Nakonec postavili koleje, po nichž v říjnu 1944 odjeli transportem do Osvětimi a později do Buchenwaldu. V dubnu s nejlepším kamarádem Jirkou Justicem utekli z transportu smrti. Po útěku bloudili lesem šest dní a šest nocí, živili se trávou, v lese po nich stříleli esesáci, zajali je, odsoudili a pak je nechali jít. Mysleli, že to nepřežijí, byli na smrt zesláblí… Nakonec došli do Prahy, kde se zúčastnili Pražského povstání. Arnoštovi bylo osmnáct. To všechno v té knížce je.
Co by na Arnoštovu cestu asi řekl Arnošt Lustig? Vždycky měl radost, když se o něm psalo. Myslím, že měl na svém příběhu rád, že ty otřesné věci přežil, měl šťastný život a láskyplnou rodinu a rozšířil mezi lidi povědomí o hrůze a o naději prostřednictvím knížek i přednášek a besed.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
