Eva Lustigová není jen někdejší projektovou manažerkou WHO, která pracovala pro veřejný i neziskový sektor v Karibiku, na Středním východě a v Asii, ale také producentkou, režisérkou, spisovatelkou a spoluzakladatelkou Nadačního fondu Arnošta Lustiga. A ženou, která ve svých sedmašedesáti při lekcích fitness bez problému udělá provaz, drží přerušovaný půst, miluje chleba a neúnavně pečuje o otcův odkaz.
Arnošt Lustig (1926–2011) je autorem novel, románů, povídkových souborů a scénářů, z nichž část ještě zůstává v šuplíku jeho potomků – dcery a syna. Osudy všech tří převypravuje nová knížka Markéty Pilátové s názvem Arnoštova cesta, která se dostala na longlist cen Magnesia Litera v kategorii knih pro děti a mládež. Zde předkládáme pasáže rozhovoru vedeného s Evou Lustigovou pro Reflex č. 14/2024, které se na papír nevešly.
Jak tu knížku spisovatelka Markéta Pilátová koncipovala?
Arnoštova cesta vypráví o věcech, které pro Arnošta byly v životě důležité, ale i o tom, jak jsme s bratrem Pepim doma vyrůstali, o čem se mluvilo, co nám Arnošt chtěl sdělit. Proto knížku uvádí příhoda, jak jsem jako malá snědla stránku tátovy knihy – tak se mi jeho literatura dostala do žaludku… Jako patnáctiletého ho odvezli do Terezína, oddělili ho od zbytku rodiny. S ostatními vězni trpěl hlady, zimou, byl v domově pro chlapce. Pracoval jako ponižovaný otrok v Hundertschaftu, což znamená sto řemesel: nosili cihly, kopali kryty pro německou nemocnici i jámy pro mrtvé, pomáhali v krejčovně, ševcárně, truhlárně. V Terezíně ho zavřeli i do vězení, protože vedl takovou skupinu kluků a jednou ho chytili, když ukradl margarín ze skladu. Nakonec postavili koleje, po kterých v říjnu 1944 odjeli transportem do Osvětimi. V dubnu s nejlepším kamarádem Jirkou Justicem utekli z transportu smrti z koncentračního tábora Buchenwald. Po útěku bloudili lesem šest dní a šst nocí, živili se travou, v lese po nich stříleli esesáci, zajali je, odsoudili a pak je nechali jít. Mysleli, že to nepřežijí, byli na smrt vysláblí… Nakonec došli do Prahy, kde se zúčastnili pražského povstání. Arnoštovi bylo osmnáct. To všechno v té knížce je.
Tyhle rané zážitky byly vašemu otci inspirací pro jeho celoživotní dílo. Jak je možné, že mu život v Izraeli a posléze ve Spojených státech nepřinesl další výrazné podněty?
Tu hrůzu nic nepřebilo. Jak v mém filmu Arnošt říká Ivanu Passerovi: „Já bych mohl být i s Eskymáky a stejně bych psal o koncentrácích.“ Samozřejmě nepsal jen o nich, třeba v románu Dům vrácené ozvěny má několik kapitol předválečných, novela Bílé břízy na podzim je taky z jiného soudku. Tu bych nechala ráda zfilmovat, stejně jako jeho poslední knížku Případ Marie Navarové. Ani ta nepojednává o holocaustu, ale o spravedlnosti, systému a o tom, co se stalo s Marií Navarovou, která se jala ošetřovat Heydricha bezprostředně po atentátu a jednoduše respektovala Hippokratovu přísahu. Soudily ji pak tři různé režimy.
Počítáte v případě Arnoštovy cesty s překlady do cizích jazyků?
Ano, dokonce už je připravená pro nakladatele ve španělštině jako El viaje de Arnošt v překladu Kepy Uharteho. Kepa také přeložil třeba Arnoštovy Krásné zelené oči nebo jeho jedinou, zatím nepublikovanou báseň, ze které jsem vytvořila hudebně-lyrické pásmo Kantáta – tanec šílených. V něm recitaci špičkových herců, jako jsou Jiří Lábus, Vilma Cibulková, Jitka Schneiderová a Vilém Udatný, prokládá Bachova kantáta. Promiňte, že odbočuju…
Taky odbočím. Kde teď žije a čím se zaobírá váš bratr Pepi?
Pepi vystudoval film na The American University ve Washingtonu, DC., NYU i na FAMU, žije v Arlingtonu poblíž Washingtonu, pracuje jako univerzitní přednášející, učí mezikulturní komunikaci a filmovou produkci. Počátkem každých svých pracovních prázdnin jezdí do Česka, kde dělá vždy totéž: vyučuje holocaust ve filmu a literatuře Arnošta Lustiga na různých institucích a taky na filmové škole v Písku i jinde. A kdykoliv může, je bud´ v divadle, nebo náruživě čte. Stejně jako já dělá, co může, co chce a co ho baví. Arnoštovi ale říká Erna, tak mu říkala naše babička, Arnoštova maminka Terezie Löwyová z Moravské Třebové.
Vy máte už dlouhá léta se svou rozcestovanou rodinou hlavní stan kousek od Ženevy. Jaká je aktuálně společenská a politická atmosféra u vás ve Švýcarsku, v neutrální zemi?
Já vlastně vůbec nejsem Švýcarka! Ale co vím, je, že Švýcarsko rozhodně není neutrální. Podporuje rozvojové státy, ale jde o byznys, v Ženevě sídlí Světové ekonomické fórum a špičky světového byznysu a politiky se rok co rok sjíždějí do Davosu. Lidé vidí švýcarskou čokoládu, drahé hodinky a inovace, ale netuší, že i v téhle zemi je velká chudoba. Téměř devět procent Švýcarů žije na prahu chudoby, i tam mají domy bez elektřiny a bez topení a bohužel bezdomovce.
Pracovala jste mimo jiné ve Světové zdravotnické organizaci, v oddělení genderové rovnosti. Jaká byla vaše náplň práce a jaké pokroky jste měla možnost sledovat?
Ještě předtím jsem pracovala jako projektová manažerka na první mezinárodní studii shromaždující srovnatelné ukazatele domácího násilí na ženách. Ta čísla se v závislosti na socioekonomickém statusu pachatelů vůbec neměnila – frekvence žen, které ze strany svého partnera zažijí domácí násilí, je stejná v rozvojovém světě jako ve vyspělých zemích. Vzdělaní, vysoce postavení muži páchají na svých ženách stejné násilí jako muži chudí a nevzdělaní kdekoliv na světě. Nerovné postavení žen na pracovním trhu i u rodinného stolu, nerovné příležitosti, nerovné vzdělání jsou stále globální klíčový problém. Rovnost mužů a žen je podle OSN co do priorit pátým cílem udržitelného rozvoje a je prioritou Agendy 2030; prvním cílem je vymýcení chudoby.
Nadvláda mužů nad ženami pokračuje a musíme s tím něco dělat. Zásadní je, aby si to ženy nenechaly líbit a rodiče si dali záležet na vzdělávání a výchově potomků obou pohlaví. Zapotřebí je i legislativní změna, aby pachatelé donedávna marginalizovaných trestných činů na ženách a dětech, jako je třeba znásilnění, dostávali skutečné tresty, ne jen směšné podmínky. Tohle bezpráví samozřejmě vychází z křehčí fyzické konstituce žen, ale také z jejich ekonomické druhořadosti, z toho, že nemají stejné peníze za stejnou práci. Kdybychom nedostávaly 80 % platu mužů za tutéž práci na téže pozici, vypadaly by naše životy jinak. Když se na českou společnost dívám zvenčí, vidím, jak se některé zdejší ženy upozaďují, všechny ty úspěšné lékařky a právničky ve veřejných debatách nebo v mediálním prostoru.
Na která období svého života vzpomínáte nejradši?
Na chvíle, kdy se mi narodili dva zdraví, krásní kluci. Dál jsou ty okamžiky štěstí hodně spojené s mojí tvorbou. Když mi vyšla knížka Povídky: Soubor textů otce a dcery. Když jsem měla na 47. ročníku karlovarského festivalu, v roce 2012, premiéru filmu Tvoje slza, můj déšť, který jsme natáčeli po dobu šesti let před Arnoštovou smrtí v únoru 2011. Pak během scénického čtení mé adaptace povídky Velká bílá cesta ve Státní opeře v říjnu 2021 – recitovali ji Vilma Cibulková a Tomáš Töpfer. Říkala jsem si: To je tedy okamžik! Arnošt byl se svojí tvorbou všude, ale na jeviště Státní opery jsem ho dostala já! Pokud jde o ten dokument, hodlám v nejbližší době s nějakým nejlepším střihačem ustříhat druhý díl. Velkou část budou tvořit Miloš Forman a Arnošt Lustig, jak si v hotelu Hoffmeister vykládají vtipy. Oba už jsou jednou nohou na druhém břehu, bylo jim tou dobou docela špatně, ale byli šarmantní a předháněli se, kdo zná lepší fóry, charisma z nich jen sršelo. Mám v hrubém materiálu ještě další krásné věci s lidmi, co už nejsou… Vyjde to, počítám, na dalších 53 minut. A pak s hrdostí vzpomínám na to, když jsme 21. srpna 2020 v Praze podepsali zakládací listinu Nadačního fondu Arnošta Lustiga.
Na co se, pokud jde o Arnošta, ještě chystáte?
Je toho dost – pro Nadační fond Arnošta Lustiga jsem připravila stoletý plán, schválený naší správní radou, aby bylo jasné, co se má dělat, kdyby mě nedejbože přejelo auto. Tato umělecko-vzdělávací organizace zohledňuje všechny Arnoštovy tváře, jinak by to nemohl být „jeho“ fond. To znamená tvář literární, filmovou a pedagogickou, s červenou nití humanismu, protože ten mu byl vlastní asi už od narození. Momentálně hodně pracujeme ve školách na vzdělávacích workshopech od deváté třídy po univerzitní stupeň, děláme besedy tady i v zahraničí a plánujeme přítomnost na EXPO 2025 v Ósace. A připravujeme ceĺoroční jubilejní cyklus akcí a novinek ze šuplíku Arnošta Lustiga na rok 2026 ke stému výročí jeho narození v Česku i zahraničí. Program propojíme i s knižním veletrhem ve Frankfurtu týž rok, protože Česko bude čestným hostem. A také s putováním naší klíčové výstavy do Berlína a Izraele. Tato výstava – o humanismu očima Arnošta Lustiga a proč ho kultivovat jako naši planetu – se jmenuje Já chci být člověk: Zpráva Arnošta Lustiga hvězdám a nejen jim. Poprvé jsme ji představili v rámci českého předsednictví v Radě EU v říjnu 2022 v Královském belgickém planetáriu v Bruselu. Vloni byla na planetáriích v Praze a v Brně a letos se vrací do Prahy, od října do konce roku bude k zhlédnutí v Planetáriu v Ostravě.
Jak taková výstava vypadá?
Je to vlastně projekt se silnou vzdělávací složkou pro studenty od devátých tříd a s řadou scénických čtení pro širokou veřejnost. V dílnách studenti vytvářejí aforismy o tom, co pro ně znamená být člověk – tady a teď, v návaznosti na libreto výstavy. Po doputování výstavy za několik let z aforismů vznikne kniha. Když se mě někdo zeptá, co si myslím o dnešní mládeži, říkám, že z toho, co studenti v různých městech v těchto dílnách napsali, jasně vyplývá, že vědí, co je správné a dobré. Jen potřebují nasměrovat. A uvědomit si, že práce na tom, být člověkem, je práce Sisyfova – neskončí, dokud žijete.
