Postava dívky Grety v dramatu Petera Bebjaka Stínohra pro ni „změnila všechno“: vedla k dalším výrazným rolím, například k úslužné dívce Lidušce v pohádce Krakonošovo tajemství nebo rebelující adolescentce Alici v seriálu Sex O'Clock. Leona Skleničková (25), která od letoška vystupuje jen jako Leona, si zakládá na autenticitě a ráda se nechává překvapit vším, co přijde.
Oproti svým vrstevníkům jste myslím napřed v tom, že za sebou vedle seriálů máte i velké role v celovečerních filmech...
Určitě vnímám důležitost celovečerních filmů a moc si těch rolí vážím. Nepoměřuju ale, na čem kdo z mých kolegů pracuje. Vím, že Greta pro mě změnila všechno, vedla totiž následně právě ke Krakonošovu tajemství a dalším příležitostem. Ale s tím, jak se proměňuje dnešní doba, se seriálová tvorba dostává na stejně kvalitativní úroveň jako filmy. Takže možná jedním z témat mojí generace je, jak se umělecký přínos a divácká pozornost přesouvají na internetové platformy. Myslím, že spousta lidí své názory na seriály a minisérie přehodnocuje. A herci mého věku mohou tenhle prostor využít.
Nové české televizní i internetové seriály jako Sex O'Clock, ve kterém jste hrála mimo jiné se Sárou Korbelovou a Tomasem Seanem Pšeničkou, Guru, TBH, Pět let a další tituly, kde vystupují jiní vaši vrstevníci, se nebojí těžkých témat jako znásilnění, videoshaming, šikana a další. Vnímáte to jako osvětu, určitou přidanou hodnotu?
Absolutně! Miluju, když věci mají i nějaký přidaný, hlubší smysl. Tyhle tituly jsou na české scéně určitě kroky dobrým směrem. Pojďme dělat co nejodvážnější věci, pojďme mluvit o věcech, o kterých se veřejně ještě tolik nemluví, pojďme objevovat další témata!
Máte s podobně starými hereckými kolegy něco společného? Cítíte nějakou generační sounáležitost, nebo se vnímáte spíš jako soubor individualit?
Pro mě je to hrozně surreálný pocit, přemýšlet o sobě v rámci generace. Přirozenější mi je uvažovat o nás jako o umělcích v dnešním světě, kteří hledáme svoji autentičnost. Tu pak spolu se svou jedinečností předáváme do svých rolí. Spojitost mezi námi vidím spíš v tom, jak jsme individualizovaní. A dohromady se pak poskládáme do jednoho obrazu, do kterého nás vykrystalizovala i dnešní doba.
Jako mozaika?
Trochu. Ale... Je pro mě opravdu těžké vnímat svoji generaci nějak odděleně, protože sama mám třeba starší přátele, kamarády a kamarádky, ať už z hereckých nebo jiných uměleckých kruhů, a přijde mi, že se všemi si mám o čem povídat. Vždycky se najde společné téma. Určitě nějaké máme i my, co jsme si věkově blíž, ale těžko se mi vymezuje. Ale snad je jím právě ta práce na autenticitě, na hledání vlastní cesty.
Důležitým aspektem vaší generace jsou i sociální sítě. Jak je používáte vy? Vnímáte je jako součást profese, nutné zlo, nebo vás baví...?
Sociálním sítím nechci dávat nálepku, je to stále jen nástroj, který může každý využívat tak, jak uzná za vhodné. Já sdílím, když mám chuť sdílet, když mám z toho radost. Někdy to je něco osobního, jindy něco pracovního, ale rozhodně bych se nechtěla nechat zavřít do škatulky toho, že sítě pro svoji práci používat musím. Jsem si hodně silně vědomá toho, jak formují můj obraz, a je to někdy až děsivá představa: člověk má pocit, že musí vážit každé svoje slovo, a někdy na něj ten tlak může silně dolehnout. Zvlášť když se jedná o někoho citlivého. Proto se snažím udržet si na sociálních médiích hravost, ráda si ze sebe dělám srandu, jsem úplně normální člověk. Těžké je udržet si hranice: chránit si osobní život, ale taky nepůsobit jako vosková figurína, která pustí ven jen své nejzářivější momenty.
Daří se vám ty hranice udržet?
Sociální sítě se pořád vyvíjejí a já se s nimi učím pracovat, jak ke mně přicházejí nové pracovní věci, a za běhu přicházím na to, co mi dělá psychicky dobře. Možná právě tohle je podle mě to měřítko, kterého se snažím držet, aby mi sítě nezabíraly až tolik mentálního prostoru a abych nežila v neustálém tlaku, jak asi zrovna působím navenek. Ale co je ještě důležité, sociální sítě jsou taky skvělá platforma pro to, když máte potřebu něco říct nahlas nebo se za něco postavit. A já se nechci bát používat svůj hlas a ráda ho použiju pro témata, která se mnou souzní.
Z rozhovorů s vašimi vrstevníky mi vyplývá, že jste na jednu stranu citlivější a vnímavější než předchozí generace, ale zároveň se nebojíte právě angažovanosti...
Myslím, že citliví byli lidé vždycky, jen v různé míře a i spousta mých starších oblíbených herců měla témata, ke kterým se veřejně vyjadřovali. Rozdíl je v tom, že my ten prostor k vyjádření dostáváme do vlastních rukou. Můžeme ve vteřině na něco zareagovat ve veřejném prostoru – a to s sebou nese jednak velké možnosti, ale také výzvy, jak to ustát. A zároveň si v tomhle prostředí mezi všemi těmi nabídkami, které mohou přicházet, a miliony zpráv potřebujeme uchovat svoji uměleckou čistotu a hlavně svůj vnitřní prostor pro tvorbu. Naším nástrojem je tělo i duše, vyzařujeme energii a tohle si musíme chránit a neustále se dobíjet.
Jak se tedy chráníte a dobíjíte?
Tohle je právě možná jedna z aktuálně nejnáročnějších výzev mojí profese: jak si v tom pracovním tempu, za které jsem ale zároveň vděčná, uchovat prostor pro sebe. Kdy si říct stop, jak si třeba určit, kdy budu odpovídat na zprávy, na co říkat ano a na co ne... Jak kalkulovat se svojí energií: někdy o nějakou práci hodně stojíte, ale nejste si jistý, jestli ji fyzicky ustojíte, a hrozí, že nebudete stoprocentní a bude vás mrzet, že jste roli nedal všechno, co jste mohl. Držím si prostor stranou, který si nalívám energií pořád postaru čtením knížek, časem sama se sebou v přírodě a podobně. Je potřeba hledat rovnováhu mezi budováním kariéry a doplňováním sil, aby člověk rostl dál, mohl dorůst do ještě zajímavějších rolí a charakterů a rozšiřoval v sobě svůj vnitřní vesmír. Aby nezamrzl, aby se nepřestal posouvat.
A kam se chcete posouvat vy? Kde se vidíte třeba za deset let?
Myslím, že kdybych to teď zkusila pojmenovat, sama sebe bych tím hrozně omezila. A to nechci. Možná vám to řeknu za těch deset let.
Nemáte ani nějaké mety? Pro někoho to je angažmá v divadle, pro jiného práce v zahraničí, někdo jiný prý s herectvím možná naopak časem skončí...
Vím, že miluju herectví, miluju film a moc mě baví ta cesta, na které jsem. Vím, že v ní chci pokračovat, ale moc ráda se nechám překvapit vším, co přijde. Spíš tu cestu beru den za dnem: každý den můžu udělat něco pro to, abych povyrostla jako člověk, a když člověk vytváří umění, je jeho osobní růst vlastně i kariérním růstem. Doufám, že mě práce bude dál bavit tak jako doteď. A mám i velký seznam jmen, ať už režisérských, nebo hereckých, tvůrců, které obdivuju a se kterými bych chtěla někdy pracovat. Takže vize mám a teď uvidíme, co se vyplní.
Na čem teď pracujete?
Natáčí se druhá série Sex O’Clock, těšila jsem se ze shledání s celým týmem. Momentálně také hraju v divadle v Celetné ve hře Něžná je noc spolu s Martinem Hofmannem v režii Patrika Hartla. Jsou to dvě dramata na motivy románu a povídky Dostojevského a já se tím po dlouhé době vrátila k divadlu. Zároveň se připravuju na celovečerní film, na který se moc těším. Bude to pro mě setkání s novým žánrem a role jiného rázu, než jsem doteď hrála. A pouštím se i do produkce jednoho pro mě moc důležitého eventu, takže už teď jsem z tohohle roku nadšená.
A pak je tu ještě jedna změna...
Ano, do nového roku jsem se rozhodla vkročit i s novým uměleckým jménem. Nebo novým je možná až hyperbolické – v mém případě jde totiž zkrátka o to, že momentálně už vystupuju pouze pod svým křestním jménem, tedy jako Leona. Své motivace a konkrétnější vysvětlení si ale zatím nechám pro sebe.
