Jana Kirschner (45) vydává první desku po deseti letech. Obyčajnosti natáčela v Londýně – stejně jako předchozí tři alba – pod producentským vedením svého partnera a otce jejich dvou dcer Eddieho Stevense, známého spoluprací s Róisín Murphyovou, Zero 7 nebo Freakpower. Kirschnerka, jak je jí familiárně přezdíváno od konce 90. let, kdy se z nadějné manekýnky stala jednou z nejpopulárnějších zpěvaček česko-slovenského prostoru, usedla k diktafonu Reflexu poprvé od roku 2013. Tehdy u nás padla vláda, teď máme za humny válku. Dnes Jana žije v Británii, od Evropy oddělené nejen Lamanšským průlivem, ale i brexitem. Povídali jsme si o jejím životě v Londýně, o tom, co se jí honí hlavou a proč se ve své tvorbě čím dál výrazněji odklání od mainstreamu.
Před jedenácti lety jste mi říkala, že jste si nedokázala představit, že v Čechách máme ještě větší binec, než je u vás na Slovensku…
Já tehdy s Eddiem žila mezi Bratislavou a Prahou a opravdu jsem byla ve velkém šoku, že u vás probíhá zatýkání v nejvyšších sférách včetně šéfové premiérovy kanceláře a členů Parlamentu a že vám padla vláda. Teď máme zase větší bordel na Slovensku my. Dokonce to došlo tak daleko, že když přijedu za našima, snažíme se politice vyhýbat až tak, že je u nás doma někdy úplné ticho. Na jedné straně jsem já s mámou, na druhé straně táta.
A v Londýně?
To víte, že jsme nebyli nadšení z brexitu. Z Anglie se kvůli němu odstěhovala spousta Slováků, Čechů i Poláků. Teď máme v politice další velké téma: kabinet premiéra Rishiho Sunaka investoval milióny liber do plánu, podle kterého by v budoucnu mohl odvážet ilegální uprchlíky do Rwandy. Umíte si to vůbec představit?! Ale Británie umí být i otevřená: když vypukla válka na Ukrajině, byla tam cítit ohromná solidarita. Starší dcera ve škole dělala protiválečné tisky, s mladší jsme doma vyráběly ukrajinské vlajky, které jsme rozdávaly na ulicích. Ty první dny byly opravdu silné, a i když člověk žije dál, na žádnou válku se nedá jen tak zapomenout. Do toho se nedávno přidal konflikt v Gaze, v Londýně máme obrovské protesty v ulicích, společnost je znovu rozdělená. I já v sobě pořád řeším pocit viny.
Proč pocit viny?
Přemýšlím nad tím, jak si my žijeme vlastně v klidu. Život jde dál, děti chodí do školy, ale z rádia se ozývají zprávy, které nemůžete jen tak zapít ranní kávou a mávnout nad nimi rukou. Asi to je i tím, že v Británii se o konfliktech otevřeně mluví. Nedá se před tím schovat. Což je velký rozdíl proti Slovensku, kde se zprávám ze světa věnuje jen malá část veřejného prostoru a dá se tam žít ve své vlastní bublině. V Londýně, kde se ke mně dostává daleko více informací, mám přirozeně pocit, že nejde být nestranná. Podobně to mám i s hudbou: cítím, že momentálně nemůžu dělat jenom bezstarostnou pop-music. Čímž nechci říct, že popové hvězdy jsou necitlivé, ale v některých tématech nestranná být nedokážu.
Vaše hudba je výsostně slovenská – vedle zbytku prešpurského šansonu do ní stále intenzívněji vstupuje až lidová melodičnost – a zároveň i trochu experimentálně anglická, což je dáno osobností vašeho muže, který je vyhlášeným londýnským instrumentalistou a skladatelem. Jak se to ve vás pere?
Asi tak, jak jste to pojmenoval. Já v podstatě píšu úplně jednoduché melodie, na albu Obyčajnosti není v základu jediná komplikovaná písnička. Když jsem je přinesla do studia, bylo krásné sledovat, jak si naše kapela, která teď s Eddiem jede turné s Róisín Murphyovou, rozložila desítky nástrojů a nejrůznějších artefaktů a začala experimentovat. S Eddiem jsme od začátku chtěli, aby to bylo svobodné a organické a na nahrávce zůstalo jen to, co se nahrálo ve studiu, bez jinak běžných dodělávek při míchání, bez editování, mazání, komprimování a leštění.
Všiml jsem si, jak Eddie vaše skladby rozkládá na prvočinitele a následně skládá do až překvapivých novotvarů…
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
