Hebraistka a kulturoložka TEREZIE DUBINOVÁ (52) se ve svých knihách, přednáškách i na blogu Ohel adom dlouhodobě věnuje současné izraelské společnosti. V Izraeli studovala moderní hebrejštinu a do země, již považuje za kulturní srdce postkřesťanského světa, se často vrací. Byla tam i loni 7. října, kdy teroristé z Hamásu Izrael napadli, loni v létě pak putovala celou zemí. V malém nákladu vydala také svůj deník z cesty, kde uvádí, že izraelská společnost je silně rozdělená a někteří lidé se stěhují pryč. Jak tedy vnímají současný Izrael sami jeho občané?
Současný Izrael znáte velice dobře. Jak byste popsala tamní společenskou atmosféru?
Štěpení společnosti se teď děje všude na světě, jen je to někde vidět víc a jinde míň. Izraelská společnost je intenzívní, štěpení je proto viditelnější. Pro nás je neobvyklé, že je to společnost hodně náboženská, na první pohled to tedy může vypadat, že náboženství je oblast, kudy vede ve společnosti dělicí linie. Tak to ale není. Po druhé intifádě (povstání Palestinců proti izraelské okupaci na palestinských územích a v Izraeli; poznámka autorky), která proběhla mezi lety 2000 až 2005, spousta levicově zaměřených lidí – což v izraelském kontextu znamená, že byli pro domluvu a mírový proces s Palestinci – ztratila naději, že se něco změní. Velkou naději jim už v 90. letech daly mírové dohody z Osla, ale poté, kdy byl v roce 1995 židovským extremistou zavražděn izraelský premiér Jicchak Rabin, dostala se k moci pravice a vypukla krutá intifáda, přestali věřit, že se lze s Palestinci domluvit a že by návrhy izraelské levice mohly fungovat. Levicoví liberálové ztratili v Izraeli vůdčí postavení – a připomeňme si, že původně to byl velmi levicový stát – v některých oblastech až s inklinací k socialismu. Došlo k příklonu k pravicovému pohledu na realitu, zároveň sílil a sílí náboženský prvek. To vše je pro sekulární, liberální a případně i levicovou část izraelské společnosti frustrující.
Co bylo tou poslední kapkou?
Když přišla poslední pravicová vláda Benjamina Netanjahua s tím, že zruší pojistku, kterou pro demokratické hodnoty liberálních Izraelců představuje Nejvyšší soud. Při svém putování a rozhovorech, jež jsem s lidmi vedla, jsem ale zároveň vnímala, že emigrace je jenom jedním ze způsobů řešení situace. Vždyť od loňského ledna až do říjnového vypuknutí války po útoku Hamásu se v Izraeli konaly o šabatu i mimo něj demonstrace proti soudní reformě. Občanská společnost je tak aktivní, že dokázala v protestech vydržet takhle dlouho. A z vlastní zkušenosti potvrzuji, že na demonstrace nechodili jen liberální a sekulární židé, ale i náboženští židé, kteří si uvědomují, jak se rozbíjí už tak náročně budovaná jednota mezi sekulárními a náboženskými židy.
Z logiky židovské historie ale plyne, že i náboženští lidé by měli na Izraeli oceňovat právě demokratičnost.
Přesně tak – a i náboženští židé Izrael spoluvytvářejí. Jsou ve všech vrstvách společnosti, včetně zmíněného Nejvyššího soudu. Dělicí čáry ve společnosti tedy nemají jednoznačné kontury – pravice versus levice, konzervativní versus liberální, náboženští versus sekulární –, vedou spíš po osobních hodnotách.
Při popisu izraelské společnosti používáte slovo „intenzívní“. Co to přesně znamená?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
