Lidé s mentálním postižením mnohdy zvládnou pracovat, starat se o domácnost nebo si dojít na nákup. Potřebují často jen trochu pomoct a některé dovednosti naučit. Existují neziskovky, které se na tento typ „tréninku“ zaměřují. „Náš velký cíl je, aby tito lídé mohli žít v přirozeném prostředí a nemuseli do ústavů,“ říká ředitel organizace Fosa Jiří Ratinger, který má zkušenosti z podobných služeb z Anglie a Skotska. Nejčastější stereotyp o lidech s postižením se dle něj týká komunikace.
Jiří Ratinger působil v mnoha sociálních službách v Česku i zahraničí. Dobrý asistent pro lidi s mentálním postižením dle něj musí být hlavně trpělivý. „Je to takový trenérský druh empatie, kdy ho bude skutečně bavit, že se ten klient posouvá,“ popisuje práci ve službě podpora samostatnosti.
Reflex o této službě před časem přinesl reportáž, nyní se zaměřujeme na její společenský i mezinárodní kontext. Co všechno se lidé s hendikepem mohou naučit a jaké změny by pomohly sociálním službám v Česku, popisuje Ratinger v rozhovoru.
Co přesně je podpora samostatnosti?
Podpora samostatnosti je druhem sociální rehabilitace. Jde o službu sociální prevence, má tedy za cíl aby lidé s různým znevýhodněním nebyli vyloučeni ze společnosti. Naším konkrétním cílem je, aby lidé nejen s mentálním postižením mohli žít samostatně a začleňovali se do běžné populace. Náš velký cíl je, aby mohli co nejvíce žít v přirozeném prostředí a nemuseli do ústavů.
Jak to děláte?
Učíme je dovednosti, které jsou pro běžné lidi samozřejmé. Například cestu domů ze školy, na nějakou volnočasovou aktivitu, vaření, starání se o domácnost, rozvržení volného času. Pak jsou komplexnější věci jako vztahy a bezpečnost, učíme je jak se chovat na veřejnosti a ke druhým lidem. Jak se postavit nepříjemným situacím a podobně. V dnešní době často probíráme práci s internetem a bezpečnost v této oblasti.
Naše organizace má i službu Podporované zaměstnávání, zde pomáháme klientům najít zaměstnání, přičemž jim leckdy pomáháme komunikovat s institucemi jako například s úřadem práce.
Takže rozdíl oproti běžné asistenci je, že vaše služba směřuje k samostatnosti, menšímu odkázání na pomoc okolí?
V podstatě ano. Je to formativní služba, kde na základě přání našich uživatelů rozvíjíme jejich dovednosti. Stává se, že časem narazíme na nějaký limit jejich schopností a v tu chvíli přichází jiná péče, například osobní asistence, nebo naopak rezidenční služby typu chráněného bydlení. Celkově je ale náš cíl u lidí s postižením rozvinout co největší samostatnost.
Kolik je lidí, kteří by takovou službu potřebovali, byli by schopni se učit, ale nemají tu možnost?
Nemám konkrétní odhad, ale často pracujeme s dospělými lidmi, kteří z různých důvodů stále chodí na nějakou školu, jde většinou o praktické školy. Tam je vyzvedáváme na nácviky a potkáváme spoustu lidí s podobnými problémy. K nám se dostane zlomek z nich, máme čekací dobu dva až tři roky. Bylo by možné takto pracovat s více lidmi, troufnu si říct desetkrát. Také by bylo možné začínat dříve, třeba už kolem osmnácti let, k nám často chodí až v pětatřiceti nebo čtyřiceti a často až když si jejich pečující blízcí uvědomí, že neví, co se s jejich blízkými stane, až zde nebudou
Jaké jsou kapacity podporovaných zaměstnání, chráněných dílen a podobně?
Zde mohu mluvit pouze o službě podporované zaměstnávání. Jednu dobu, zrovna minulý rok, jsme měli kapacitu optimální. Většinou jsme každého mohli vzít hned a začít pracovat na hledání zaměstnání, což rychle zlepšilo sociální situaci těch lidí. Teď se ale zájem nakumuloval a opět se čeká. Takové služby by měly být dostupné, uživatelé si často nemohou dovolit dlouho čekat. Na základě kvalifikovaného odhadu bych si dovolil tvrdit, že u chráněných a terapeutických dílen může být situace obdobná.
Jak se k vám uživatelé dostávají? Oslovují vás jejich rodiny?
U podpory samostatnosti velmi často ano. Spolupracovali jsme s pobytovými službami, kdy k nám klienty přivedli sociální pracovníci. Občas vylepíme letáky ve školách, nebo uděláme přednášku, ale většinou není potřeba, protože máme přirozeně plnou kapacitu. Ozývají se nám lidé i z referencí od jiných rodin.
Jak probíhá vstup uživatele do podpory samostatnosti?
Začínáme sociálním šetřením. Zjišťujeme, zda jde skutečně o člověka s mentálním postižením a co by bylo možné jej naučit. Ptáme se, jaké cíle má on sám nebo rodina. Vysvětlujeme, že nejsme osobní asistence ani „odlehčovací služba“ pro rodinu, ale že náš cíl je pomoct k samostatnosti. Pokud jde vše dobře, domluvíme se na začátek služby.
Následně se věnujeme tomu, s čím k nám uživatel přišel: třeba že se chce naučit cestovat z práce, ze školy. Nejdříve s ním jdeme ven, zjišťujeme, jak se orientuje třeba na přechodu. Podle toho vytvoříme plán na šest měsíců, který pak vyhodnotíme. Snažíme se hodnotit pozitivně i realisticky, abychom člověka motivovali se posouvat.
Máte nějaký příklad či pozitivní příběh klienta, který se naučil více, než jste čekali?
Já jsem dříve pracoval s člověkem, který žil v rezidenční službě, tedy neměl tolik prostoru. Práce s ním ale byla úspěšná, začal žít více samostatně a přestal být tolik odkázaný na tu službu. Naučil se cestovat, ovládat telefon a podobně. Našli jsme u něj cestu, jak žít i nějaký společenský život. Mnohdy přitom zpočátku buď rodiny, anebo samotní klienti nevěří, že by se toho tolik naučili. Vídáme opravdu velké pokroky, ale pořád pracujeme se znevýhodněním, které nejde nikdy úplně překonat.
Jak vůbec pracuje asistent? Dostane nějaký manuál na podporu samostatnosti? Nebo se řídí spíš intuicí?
Obě tyto úrovně jsou důležité a spojují se. Nad pozicí asistenta je u nás konzultant, sociální pracovník, který dělá sociální šetření, plánuje aktivity. Ten by měl asistentovi prakticky pomáhat, vysvětlit, co se u daného uživatele čeká a co je cílem, předat i konkrétní instrukce. Asistent pak píše z nácviku zápisy a s konzultantem provádí reflexi získávání dovedností. A pak je druhá rovina empatie a komunikace. To už je o umění asistenta, každý komunikuje trochu jinak. Někteří klienti moc nemluví a je na asistentovi si s nimi porozumět. V tom se asi nejvíc ukáže, jestli je v tom dobrý a jestli je to práce pro něj.
Jak se tedy pozná dobrý asistent? Jaké má mít vlastnosti?
Myslím, že musí být silně trpělivý. A taky ho musí bavit rozvoj osobnosti, pracovat na tom, že se někdo jiný zlepšuje. Je to takový trenérský druh empatie, kdy ho bude skutečně bavit, že se ten klient posouvá, a když se nebude posouvat, vnímá to jako výzvu pro sebe. Musí to být lidé relativně dynamičtí, nemůže je moc věcí zaskočit, nesmí se bát třeba konfrontace na veřejnosti, že přijde nějaký konflikt a oni ho musí vyřešit. A nesmí se bát postižení jako takového, vůči tomu mají někdy lidé předsudky. Takže hlavní je flexibilita a zájem rozvíjet druhého člověka.
Zmínil jste předsudky. Jaké jsou ty nejčastější o lidech s mentálním postižením?
Často se setkáváme s nepochopením toho, že ti lidé můžou nějakou situaci zvládnout sami. Takže se lidé kolem obracejí na nás, například když máme nácvik v obchodě a pokladní se na nás obrátí s tím, že klient nemá peníze. Tak my jí řekneme, aby komunikovala přímo s tím člověkem, že to v uvozovkách není náš problém. Samozřejmě tu situaci moderujeme, ale i v takové chvíli se musí rozvíjet samostatnost. Abych to shrnul, největší předsudek se týká komunikace. Lidé si myslí, že s postiženými lidmi se nedá dorozumět nebo se na něčem domluvit, přitom to je možné.
Jsou u nás tyto předsudky pořád hodně rozšířené?
Celkově vzato se to u nás zlepšuje, ale třeba v západní a severní Evropě jsou lidé více informovaní, vědí, že tito lidé jsou normální součástí společnosti. Ten přístup je často pozitivnější a některé organizace a firmy školí zaměstnance například na to, jak komunikovat s lidmi s mentálním postižením či autismem. Nebo třeba v supermarketech mají brzy ráno hodinu, kdy nehraje hudba a je tam větší klid, aby si i lidé s postižením mohli dojít v klidu nakoupit a nic je nerozptylovalo, tyto programy fungují například i v Polsku.
Sám jste pracoval v sociálních službách i v Anglii a Skotsku. V jaké službě jste se pohyboval?
Působil jsem v rezidenční službě, dělal jsem asistenta lidem s postižením a autismem.
V čem byl tam jiný přístup společnosti?
Rozhodně otevřenější. Tam totiž ta de-institucionalizace, tedy rušení ústavů a návrat lidí s postižením do běžné populace, běží už od šedesátých let, u nás až od devadesátých a nejvíc po roce 2000. V Anglii jsou lidi více zvyklí, že hendikepovaní žijí mezi nimi a ne v ústavu za městem. I když to neznamená, že se tam asistent nesetká se složitými situacemi
Jakými?
Měli jsme třeba klienta, který měl „běhavé“ epileptické záchvaty a do toho autismus a mentální postižení. Jednou dostal záchvat v kavárně, zaběhl tam do útrob, my jsme ho s kolegou snažili uklidnit, aby si neublížil. Nikdo to nijak nekomentoval, zaměstnanci nám pomohli a nikdo nereagoval negativně. Často jsem asistoval u lidí s těžkým autismem, a když třeba přišel nějaký těžký stav, například silná úzkost venku na ulici, kdy ten člověk začal mávat rukama kolem sebe, tak i v tu chvíli nám lidé kolem nechali prostor situaci vyřešit, respektovali to. Lidé si na tyto netypické situace zvyknou, když se s těmito lidmi setkávají.
Jaký je rozdíl mezi Českem a zahraničím v úrovni sociálních služeb a asistence?
Myslím, že východní Evropa má takovou speciální vlastnost. Máme relativně velké požadavky na sociální systém, ale vlastně na to ten systém nemáme nastavený, případně není efektivní. Jedním takovým rysem je neukotvený systém case managementu, který by měl nastavovat komplexní péči a podporu u klienta.
Co tím myslíte?
My máme v sociálních službách know-how, dobré profíky a školu sociální práce, ale vlastně nemáme třeba to, čemu říkáme case management. Že se u jednoho uživatele sejdou lidé z různých stran včetně něj a vymyslí se komplexní plán péče s návazností služeb. Že po opuštění jedné služby nebude jen uživatel sedět doma a koukat na televizi, ale že se posune v životě dál. Aby rodina s těmi službami byla v kontaktu, aby na sebe jednotlivé fáze navazovaly.
Jaký je stav teď?
Zatím je to u nás postavené na tom, že někdo to prostě udělá, buď rodiče, nebo třeba opatrovník. Zjednodušeně řečeno ve státech západní a severní Evropy tito lidé například spadají pod obec, kde je sociální pracovník, který s tím člověkem naplánuje péči a podporu. Je to individuální přístup. To u nás vázne, i když na to vědomostní kapacitu máme.
Je to dané i společenskými rozdíly?
Řekl bych, že je to dáno nastavením společnosti. Například Británie je liberální sociální stát. Na asistentské úrovni tam proběhla takzvaná de-profesionalizace. S těmi lidmi nepracují jen sociální pracovníci, ale většinu času i lidé, kteří projdou jen rekvalifikací. Jeden z mých nadřízených, vedoucí jedné takové jednotky, kde žilo pět osob, byl bývalý automechanik. Jde o to, že společnost se rozhodla, že budou tito lidé zajištěni, a byl vymyšlen takovýto systém. V severských zemích může být naopak častěji přítomen kvalifikovaný sociální pracovník, neboť jde o sociální státy sociálně demokratického typu, kde se víc dbá na kvalitní zajištění sociálních jistot.
Takže největší rozdíl je v podpoře na úrovni státu nebo obcí, nebo v řízení?
Určitě není na úrovni know-how, to tady prostě je. Navíc se můžeme snadno inspirovat v zahraničí a sami máme kvalitní školu sociální práce. Ten náš systém bych definoval jako chaotický, je v něm snaha, ale posuny jdou pomalu a není tady ten společenský souhlas v duchu: „ano, my chceme, aby měly osoby s postižením co nejkvalitnější život.“
Jaké změny tedy sociální služby potřebují?
To je dobrá, i když složitá otázka. Jsme placení z veřejných prostředků a myslím si, že by bylo důležité tomu oboru dát prestiž, důstojně ty lidi ohodnotit. Je to podobné jako školství a zdravotnictví – to jsou sektory, které negenerují jasný zisk, ale mají obrovský sociální dopad. Dále bylo by dobré, kdyby se lépe plánovalo to poskytování péče a podpory. Někdy se totiž stává, že někdo je zapsán v pěti organizacích, někdo v jedné a nikdo v tom nemá přehled. Aby ti lidi byli trochu registrovaní tím systémem a nebylo to jen na nich.
Myslíte návaznost?
Ano, aby byl sociální pracovník, který by po konci jedné služby oslovil další a spojil to. To vše s respektem k vůli daného člověka a rodiny.
Už jste to částečně zmínil, ale jak u nás funguje spolupráce mezi jednotlivými sociálními službami?
Jsou v tom rezervy. Jsme schopni člověka odkázat na jinou službu, ale je pravděpodobné, že její kapacita je plná. A ten člověk pak nějakou dobu čeká, co bude dál. My jsme s ním třeba něco tři roky trénovali a vidíme, že by už mohl jít do chráněného bydlení. A pak zjistíme, že na to je několik let čekací doba. Navíc rodina musí všechno oběhnout, udělat žádost a na kapacity se zeptat. Nemáme kam se centrálně podívat a říct klientovi, kam může jít dál. Totéž je z druhé strany, když k nám člověk přijde z nějaké předchozí služby. Mnohdy si ani příliš do detailu nepamatuje, na čem v jiné službě pracoval, protože to bylo třeba před třemi lety a k nám se v pořadníku dostal až teď.
Jak náročné je v Česku sociální služby provozovat?
Konkrétně my jako pražská organizace dostáváme největší dotaci od pražského magistrátu a Ministerstva práce a sociálních věcí, různé příspěvky pak ještě od městské části a soukromých dárců. Magistrátní dotace nám tvoří většinu rozpočtu, na druhou stranu o tu podporu musíme každý rok znovu žádat a můžou se v tom promítnout politické změny. Takže ve chvíli, kdyby přišly škrty v sociální oblasti, možná dostaneme dotaci nižší a musíme se přizpůsobit. Aktuálně třeba řešíme, že objem peněz, který jsme dostali, nereflektoval inflaci, takže i když jsme zvýšili platy, tak jejich hodnota klesla. Kvůli tomu všemu máme pořád nejistotu. Nicméně to, že spadáme pod magistrát a do základní sítě sociálních služeb v Praze, nám zaručuje aspoň nějakou stabilitu. Další věc pak je, že o dotaci žádáme ke konci roku, ale dostaneme ji až v březnu. V lednu a únoru tak hospodaříme bez jistoty toho, jaký rozpočet nakonec bude. Tyto ekonomické problémy se odráží i v personálním zajištění.
Vy konkrétně jste neziskovka. Dělá podporu v samostatnosti i stát?
Některé služby s klienty pracují, ale z mé perspektivy stát nemá kapacitu to dělat do hloubky. Je to taková zvláštní situace – většina organizací v neziskovém sektoru nejsou státní, ale na příjmech od státu jsou závislé.
I u financování by mě zajímalo srovnání se zahraničím. Funguje to jinde podobně?
Myslím, že jde spíš o nastavení společnosti. V severských zemích má větší hodnotu obecně sociální zodpovědnost, možná bych řekl solidarita. Lidé veřejnému sektoru víc věří a je snazší zřídit něco státem. Dobré na tom je, že ty organizace jsou zajištěné, může ale vznikat negativum, že se pak sobě příliš podobají a dělají to samé, ale to se podle mě nakonec tolik neděje. Pak třeba v Británii je to až tržní prostředí, organizace si konkurují a soutěží o veřejné dotace, což je podle mě nešťastné. Česká společnost směřuje víc ekonomicky liberálně, což se odráží i na daních, které tu jsou o hodně nižší než v zemích severských, což se může promítnout na sociálním zajištění občanů. Mám dojem, že tímto směrem se naše sociální služby ubírají. Ať už se vydáme jakýmkoliv směrem, tak by se některé ověřené praxe typu case managementu na úrovní obcí mohly aplikovat i u nás.
Takže rozdíly nemusí být nutně ideologické?
Ta politická otázka může být, jak má ta péče konkrétně vypadat. Třeba v Británii je velká část asistentů méně vzdělaná než u nás, ale zas jsou ty služby skutečně zajištěné. Podpora je tam spíš na přirozené, intuitivní úrovni, tolik se toho netrénuje. Společnost se ale shodla na tom, že rodina člověka s postižením se o něj nemůže starat od narození do smrti, že musí být péče a podpora zajištěna. Což je spíš spojené s lidskými hodnotami v té společnosti. Dobrým příkladem je, že v Evropě je všude zdravotní pojištění a i když má v každém státě jiné rysy, už o jeho existenci ani nedebatujeme. Tam je právě vidět, že se společnost shodla, že je to důležité.
Co by se mohli zdraví lidé učit od mentálně postižených?
To je zajímavé na zamyšlení. Podle mě třeba bezprostřednost. Jejich pohled na svět je někdy velmi zajímavý. Mají nějaký problém, se kterým se narodili, ale neznamená to, že s nimi nemůže být zábava, nebo že nemůžou pracovat. Ten život se jim nějak vyvinul, ale můžou přinést hodně pozitivního do tohohle světa. Pracujeme ale třeba i s lidmi, kteří vůbec nemluví, je to velmi náročné, ale i kontakt s nimi může být pro člověka inspirativní. Hlavně je důležité si celospolečensky říct, že jim pomůžeme.
