Randy Brecker je pro jazzového fanouška něco jako současný žijící bůh trumpety. Je v něm duše soudobého jazzu, jak se utvářel od šedesátých let přes syntézu s rockovou hudbou a world music až k různým stylovým revivalům dneška. Ročník 1945, přesně ten typ muzikanta, který vzdor věku přijde na pódium a stáří zapomene v šatně. Jeho trumpeta se v tu chvíli rozzáří a začne vysílat směrem k publiku nekonečnou energii a emoci. Do Prahy se dostal už po několikáté. V poslední době s vynikajícím slovenským doprovodným AMC Triem.
Hrál jste na stovkách desek, vystupoval jste s takovými legendami fusion music, jako byli v sedmdesátých letech Dreams nebo později Brecker Brothers, a přesto když se řekne Randy Brecker, každý znalec řekne Blood, Sweat and Tears. Berete to jako poctu, nebo jako prokletí?
Docela to chápu. V těch šedesátých letech jsme si ani neuvědomovali, že jsme v kapele, která jako jedna z prvních boří hranice mezi jazzem, rockem a víceméně i klasikou. Dokonce mě to těší, protože rád se hlásím k těm lidem, se kterými jsem točil první desku Child Is Father To The Man. Jsme už staří pánové, a když se potkáme, máme radost, že se vidíme. Před týdnem jsem točil něco se svým tehdejším spoluhráčem, altsaxofonistou Fredem Lipsiusem. Je mu osmdesát. Ale my jsme se vůbec neviděli. On mi jenom poslal základy a noty a já jsem to nahrál doma. Dneska je to mnohem snazší, nemusíte nikam cestovat jako dřív. Je to takový hodně crazy business – každý si sedí doma a dělá muziku. Já sám jsem takhle natočil už spoustu desek.
Rozprchli jste se hned po první desce.
Já jsem dostal nabídku od pianisty Horace Silvera – a to se nedalo odmítnout. Byl to jeden z mých největších jazzových hrdinů. Ale s klukama jsme pořád dobří přátelé. Spolu sice už dlouhá léta nehrajeme a někteří už dokonce ani nevystupují, ale to nevadí. Třeba náš bubeník Bobby Colombo nechal hraní a už vůbec nevystupuje. Působí jako hudební manažer a producent. Ovšem Blood, Sweat and Tears, ti stále existují. Není v nich ani jeden z těch, co s námi vystupovali. Jsou to mladší muzikanti, hrají naše skladby, smějí používat naše jméno. A jsou skvělí! Myslím, že takhle to bude vypadat v budoucnosti, až všichni odejdeme tam nahoru a někdo se bude specializovat na naši hudbu.
To jsou různé revivaly kapel. Máme je i u nás. A nejen v jazzu.
Je jedno jestli tomu budete říkat revival, nebo původním jménem. Záleží na souhlasu majitele práv k názvu. Skupina Brecker Borthers taky do dneška existuje, i když můj bratr Michael umřel už před řadou let.
A co až se při takových akcích začne využívat artificial inteligence…
… tak mi už nikdo ani ty noty nemusí posílat a vytvoří si Breckera nebo Blood, Sweat and Tears ve studiu sám. Hele, je mi sedmdesát osm, co bych se s tím trápil. Ale je to ošemetná věc, to ano. Slyšel jsem pár věcí, co ti roboti zkomponovali, a musím uznat, že to bylo hodně dobré.
Hlavně v sedmdesátkách jste buď sám, nebo spolu s bratrem, saxofonistou Michaelem natočili dechové sekce na desítkách desek. I popových. Využívali vás Billy Joel, Eric Clapton, Yoko Ono, Elton John, dokonce i Dire Straits. A v recenzích se psalo, že se zase blýskla svou sehraností dvojice bratrů Breckerových. Jak jste zvládali tak dokonale a rychle splynout s muzikanty, které jste často ani neznali?
Novináři tehdy přeháněli. Vůbec netušili, že jsme dostali party chvilku před nahrávací session, poslechli si jednou nebo dvakrát základ a obvykle z jedné vody načisto zahráli, co bylo potřeba. Někdy dokonce i bez těch partitur, rovnou od oka. Stávalo se, že jsme udělali i dvě desky za den. Mě to bavilo. Místo abych cvičil, jako to dělám dneska, jsem šel někdy po koncertě, někdy přes den nahrávat do studia. Bylo to taky cvičení, bylo to ale zajímavější a hlavně jsem si i něco vydělal.
A to vám nevadilo, že to byly nahrávky od sebe diametrálně odlišné, že to byly skladby různých stylů?
Vůbec ne. Já jsem sice vyrostl v jazzové rodině, můj táta byl pianista, ale já jsem byl obklopen také spoustou jiné hudby. Hrál jsem s Philadelphia Orchestra klasiku, pak jsem si sám pro sebe objevil rhythm-and-blues… Prostě u nás ve Philadelphii se tehdy hrálo všechno. Měli jsme doma spoustu desek a já jsem si je pouštěl a hrál na trubku spolu s těmi muzikanty. S kapelami Milese Davise, Shortyho Rodgerse, Clifforda Browna, prostě s těmi největšími z největších. Nejvíc jsem tehdy miloval be-bop a to je jazzový styl, který miluju dodneška.
Říkal jste, že táta byl jazzový muzikant. Hrál jste s ním? Jako třeba se svým otcem hrávali bratři Marsalisové?
Jenom doma. Nikdy jsme spolu nic nenahrávali. Táta byl sice jazzový pianista, ale živil se jako docela úspěšný právník. Byl ale taky dobrý trumpetista, skladatel, a dokonce psal i texty. A bral mě a bratra na koncerty.
A táta tušil, že z vás bude jazzový trumpetista světové úrovně?
Asi ano. Když mi byly asi dva měsíce, tak pro mě napsal písničku o tom, že jednou budu taky hrát.
To bylo v pětačtyřicátém. Ale doba se změnila a změnila se i hudba. Posloucháte dnešní hudebníky?
Hlavně na YouTube a na podobných kanálech. Učit se nové přístupy k hudbě a sledovat, jak jiní hrají, je vlastně další přístup, jak cvičit. A dobrý muzikant musí pořád cvičit. Rád se dívám i na záznamy koncertů, kde hráli moji hudební hrdinové.
Říká se, že hudba je zvláštní v tom, že se v ní staří učí od mladých.
Pořád je co se od nich učit. Ale stojí za to se pro inspiraci podívat i do minulosti. Já jsem sice vyrostl v padesátých letech, ale teď rád poslouchám hudbu z let čtyřicátých nebo dokonce třicátých.
U těch novějších nahrávek vám nevadí nástup elektroniky? To přece v be-bopu nebylo.
Když jsem přišel do Blood, Sweat and Tears už tam nějaká elektronika byla. Třeba napojená na kytaru nebo basu. Později když se objevily syntezátory a počítačové programy, vznikala taky často zajímavá hudba, ale časem to zničilo studiovou práci. Syntetické klávesy a počítače dovedly stále dokonaleji napodobit trubku a my jsme najednou nebyli potřeba. Nebo nějaká kapela po mně chtěla, abych jim něco zahrál, že si mě nasamplují do počítače.
Čili konec studiových hráčů.
To bylo v osmdesátých letech. Ale já jsem měl v té době kapelu se svým bratrem Michaelem a hodně jsme hráli naživo, a tak jsme už studiovou praxi nepotřebovali. Měli jsme dobré jméno a hráli jsme se spoustou vynikajících muzikantů, takže s obživou nebyly problémy. A tehdy jsme si bráchou uvědomili, že jestli něco do budoucnosti přežije, tak to bude živá hudba.
Ale i váš bratr nakonec začal pracovat s elektronikou.
Jo, pořídil si dechový „saxofonový“ syntezátor EWI. Myslím, že byl dokonce jeho průkopníkem. Prý už to existuje i pro trumpetu, ale já o něj nestojím. Mám rád čistý zvuk trubky, tak proč z ní vyluzovat zvuky, které s trubkou nemají nic společného? Víte, mám štěstí, že jsem se narodil do doby, kdy piano bylo opravdu piano a trubka byla trubka. Měl jsem štěstí, že jsem se narodil do doby, kdy jsem mohl hrát s největšími jazzovými muzikanty předchozích generací. A zároveň do doby, kdy se dá hrát den co den s jinými muzikanty a vytvářet mezi sebou prostřednictvím hudby nové a nové cesty komunikace.
To je důvod, proč jezdíte spolu se svou ženou do Evropy?
Já jsem Adu potkal před pětadvaceti lety v Itálii. Je to skvělá saxofonistka, skladatelka, aranžérka a píše i texty. V Evropě jsem se vždycky cítil dobře a ona taky. Za ta léta jsem tady našel řadu doprovodných muzikantů, s nimiž si vždycky rád zahraju.
Dalo by se říct, že máte v každé zemi své doprovodné trio nebo kvarteto?
Ne úplně, ale pár takových souborů znám a hraju s nimi. Jazzová muzika je nadnárodní, není ohraničená státními útvary. Všude najdete skvělé muzikanty. Ale někdy sem pro změnu přijedu se svým newyorským bandem nebo s Brecker Brothers nebo s nějakou jinou sestavou. Jednou hraju s malým kombem, jako je AMC Trio, se kterým vystupuji při svých návštěvách už deset let. Jindy koncertuji jako sólista s nějakým místním big bandem. V dnešním jazzu je všechno možné, všechno je otevřené.
