Nový film Hranice bude mít v České republice premiéru 19. října (promítnut byl zatím jen jednou na festivalu Finále Plzeň), ale už o něm slyšíme několik týdnů: říká totiž nepříjemné věci o Polsku i o Evropě. Vypráví příběh jedné uprchlické rodiny, která uvěřila běloruskému režimu, že se může dostat přes polskou hranici do Evropské unie. V Polsku, kde se blíží parlamentní volby, čelí režisérka Hranice agresivní kritice, od polské premiéry filmu 22. září se tam pohybuje s 24hodinovou ochrankou. Ve velkém profilovém rozhovoru pro Reflex pak režisérka AGNIESZKA HOLLANDOVÁ vysvětluje motivy, proč a jak přesně film natočila. Část z něj přinášíme už nyní na webu.
Polský ministr spravedlnosti Zbigniew Ziobro Hranici, aniž ji viděl, přirovnal k nacistické propagandě, za tento i další urážlivé výroky se režisérce odmítá omluvit. Proti narativu polské vlády se nyní ostře ohrazují mezinárodní filmařské organizace i filmové festivaly, z českých vydal oficiální prohlášení například Mezinárodní festival Jeden svět a další.
Film vypráví o situaci na polsko-běloruské hranici ze čtyř různých úhlů: uprchlické rodiny se třemi malými dětmi, mladého pohraničníka, skupinky pomáhajících aktivistů a ženy, která v oblasti žije a pracuje jako psycholožka. Snímek vzbuzující obrovskou pozornost zahraničních médií a vzniklý s účastí Českého fondu kinematografie (a v koprodukci ČT) měl světovou premiéru v Benátkách, kde získal Zvláštní cenu poroty.
Jak váš nový film Hranice rezonoval v Itálii, kde je tematika uprchlíků aktuální?
V Itálii je ten námět aktuální už aspoň osm let, s utečenci a migranty mají Italové dlouholetou zkušenost a ukazuje se tam jasně, do jaké míry Evropa a Evropská unie odmítají situaci řešit. Snaží se ten problém odtlačit od břehů Evropy, vytlačit ze svědomí politiků i společnosti. Dělají tak ze strachu, že to je celé neovladatelné. Tahle krize je navíc velice snadným způsobem manipulovatelná přes populistické a parafašistické vlády a politiky, což se taky stává. Evropa se za těch posledních osm let zhoupla napravo a jedním z hlavních faktorů je právě problém migrantů.
Jaké je řešení?
Jedním ze špatných způsobů řešení je podplácení mimoevropských diktátorů. Začalo to s Erdoganem, teď je tu ten tuniský prezident (Kaís Saíd, pozn. red.), který má udržovat masy utečenců ze subsaharské Afriky, kde je hlad, sucho a složitá situace. Ovšem asi mu nezaplatili dost, začali je pouštět a v posledních týdnech na Lampeduse přistávají denně čtyři až šest tisíc lidí a od začátku roku 2023 jich prošlo už 120 000. Takže vidíme, že Evropská unie se stává zajatkyní různých diktátorů, kteří manipulují krizi, protože vědí, že z toho máme strach. Že se neumíme zkonfrontovat s realitou. Jedinou nadějí je, že se probudíme a uvědomíme si, že problém emigrace je něco, co se nemůže zaspat, co samo nezmizí. Že každý z těch uprchlých lidí má svůj osud a nějaká lidská práva. Ale nemám velkou naději, i polská vláda v tom vidí politické zlato, chce toho volebně zneužít. Orbán to dělal velice účinně, budou to určitě brzy dělat Slováci…
Film jste natočila během necelých dvou let, vlastně v rekordním čase, čeho přesně se obáváte?
Že jednoduché řešení neexistuje, že to je věc, která se musí řešit na mnoha úrovních, a některé věci jsou už teď neřešitelné. Vyžaduje to změnu narativu a změnu všeobecného povědomí a já nevidím lidi, kteří jsou toho schopni: končí to příšerným neštěstím těch uprchlíků. Nakonec nám to celé vybouchne do obličeje. Vlády, jako třeba tu v Polsku, zajímá jen to, jak si udržet moc. Utečenci jsou pro udržení vlády výborným nástrojem. Tady jsem pesimistická. Mám strach z toho, že brzy dojde na státem povolené násilí, prostě k vraždění. Což už se teď děje na hranici Saúdské Arábie, kde saudská pohraniční stráž z kulometu vraždí utečence z Etiopie.
V Polsku to tak ale nebylo, alespoň podle vašeho filmu, tam docházelo „jen“ ke špatnému, nehumánnímu zacházení.
Ten polský koridor je naštěstí poměrně omezený, ale myslím, že je to taková evropská laboratoř, kde se zkoušelo prosadit povolení toho, aby lidská práva a mezinárodní smlouvy už neměly žádný význam. A ukázalo se, že to je možné a že nikdo neprotestoval – tedy že protestuje jen pár aktivistů, kteří se nemůžou smířit s tím, že lidé umírají a jsou mučeni, ale jinak to všichni přijímáme. A když posloucháte italského politika Salviniho, tak on vyloženě říká, že je třeba střílet a že je třeba potápět lodě. Takže už jsme v podstatě krok od holocaustu.
Můžete to konkrétněji vysvětlit?
Migrační krize se bude mísit s klimatickou katastrofou – to je perspektiva zhruba příštích deseti patnácti let, vidíme, že to postupuje rychle. Způsobuje to pochopitelně konflikty a války, takže Afrika se z velké části stává místem k nežití, je tam obrovská emigrace, jen v Nigérii je přes dvě stě milionů lidí. I Blízký východ je však rozrušený, mnoho zemí tam nefunguje, situace s Libanonem, Sýrií a Afghánistánem není dobrá, budou utíkat desítky, ne-li stovky milionů lidí. Co udělá Evropa v takovém okamžiku, když už teď je z toho tak nervózní? Jak se ubrání? Žiletkové ploty to nezastaví, ty už nebudou stačit, to už musejí být žiletkové bomby, Středomoří se změní v moře červené. Tím pádem už nemůžeme mluvit o Evropě jako o kontinentu lidských práv a demokracie, civilizace, vysoké kultury a tak dále.
Zpátky k situaci v Polsku: půjdete opravdu k soudu, budete žalovat ministra Ziobra za to, že váš film přirovnal k nacistické propagandě a následně vás označil za stalinistku?
Jasně, myslím, že soudů bude hodně. Já budu žalovat, mě budou žalovat, takže myslím, že následující roky toho bude hodně.
Jste na to připravená?
Ano, jsem. Film je můj život, a pokud tenhle zasáhl do svědomí lidí tak hluboko, že někteří jej nejsou schopni ani připustit, ani unést, stálo mi to za to. Jsem na to hrdá. Ale doufám, že neumřu. V Polsku mám ochranku.
Takže se v Polsku cítíte jako persona non grata?
No, to je rozpolcené jako celá naše společnost. Mám velkou podporu lidí, které ani neznám, kteří se ke mně se solidaritou hlásí. A pak jsou další, kteří mě nemohou vystát.
Já ten film ale nečtu jako antipolský. Je tam několik ryze pozitivních postav Poláků, kteří o situaci přemýšlejí a snaží se v ní vyznat. Myslela jste to jako obžalobu Polska?
No vůbec. Naopak tam ukazuji krásné Poláky, ukazuji prostě, jak se ta situace stává pastí pro obyčejné lidi a jak někteří nalézají sílu, aby bránili důstojnost lidského života. To jen polská vláda je tak ošklivá, že se její členové identifikují s těmi nejhoršími, které ve filmu ukazuji. Myslí si, že ti, kteří mají sadistické sklony, jsou Poláci – ale to pro mě není Polsko. Ta nejlepší část Polska jsou ty ostatní postavy.
Jak přesně vznikal scénář podle skutečných událostí, když k hranici neměli přístup novináři ani dokumentaristé?
Jel tam jeden ze dvou mých mladých scenáristů, který je taky hodně aktivní jako aktivista. On tam jel, ostatní lidé přijížděli do Varšavy za mnou. Mluvili jsme s řadou lidí, kteří v té oblasti bydlí, natočili jsme hodně rozhovorů, reportáží a posbírali hodně fotografií. Měla jsem k dispozici i nahrávky s utečenci, které jsem mohla použít k dovyprávění utečeneckých osudů. Měli jsme toho spoustu a šlo to rychle od ruky. Když byl scénář hotový, tak jsme to dávali posoudit ještě konzultantům, aby si to přečetli s tím, že to není dokument, takže tam není všechno jedna k jedné. Ty osudy jsou posunuté, ale každý motiv se tam zakládá na pravdě.
I tak je ale z vašeho filmu jasné, že migranti jsou používáni jako živé štíty, které mají destabilizovat situaci v Polsku a Evropské unii. Je tedy dobře, že se jimi Polsko nenechalo vydírat, nemyslíte?
Problém je, že když to začalo, vláda uzavřela tu oblast tak, že tam nesměla média, humanitární organizace, lékaři a ani pozorovatelé. Nikdo nemohl vidět, co se tam odehrává – až na ty, kteří v té oblasti bydlí. K samotné hranici se nesmělo ani přiblížit, Kaczyński řekl, že to zavřeli, protože Američané pustili média do Vietnamu a prohráli válku. (Předseda polské vládní strany Právo a spravedlnost (PiS) a místopředseda vlády Jaroslaw Kaczyński v pátek 22. 9., kdy se film Hranice začal promítat v polských kinech, snímek zkritizoval jako „ostudný a odpudivý paskvil“ – pozn. red.). Takže bylo jasné, že se tam může dělat prostě cokoliv bez kontroly, aby tam nezůstala žádná stopa. Vědí přitom velmi dobře, že ta obrazová stopa je nejsilnější, tu lze těžko popřít. Ani dokumentaristé se tam ale dostat nemohli, proto těch opravdu profesionálních nahrávek je málo a jsou to spíš tajné nahrávky z telefonů.
Proto jste natočila celovečerní film?
Měli jsme všichni pocit bezmoci, tak jsem si řekla: umím dělat hrané filmy, tak udělám hraný film, ty obrazy, které mají takovou sílu, přivedu na svět. Bylo to velké vypětí, ten film vznikl velice rychle, byl to akční výkon a všichni jsme měli pocit, že se na to musíme soustředit – vždyť dnešní doba je taková, že co neukážete, to neexistuje, můžete to popírat. Můžete taky manipulovat s obrazem, vím. Ale na všechno, co je ve filmu ukázané, mám důkazy.
Velký profilový rozhovor s Angieszkou Hollandovou si přečtete v příštím čísle tištěného Reflexu.
