V posledních týdnech čelí ostrov Lampedusa ještě většímu náporu uprchlíků z Afriky než dosud. Jsou dny, kdy jich připluje i pět tisíc. Množství migrantů dávno překonalo počet místních, jichž je přes šest tisíc.
Tato situace není pro Lampedusany novinkou. Již před více než deseti lety se z jejich malého dovolenkového italského ráje, kde měl honosnou vilu i bývalý premiér Silvio Berlusconi, stal bez přehánění ostrůvek zoufalství a beznaděje. Pro všechny. Jak pro místní, tak pro ty, kteří (pokud se cestou ze zhruba sto deset kilometrů vzdáleného Tuniska neutopili) tady poprvé vstoupili na evropskou zem.
Všude živí i mrtví
Lampedusa je malý italský ostrov blíž Tunisu než Sicílii. Má zhruba dvacet kilometrů čtverečních a kromě nepravidelných dešťů nemá zdroj sladké vody. Zelené je tam jen to, co místí cíleně zalévají a co vysadili. Je to holý vyprahlý kus země ztracený v moři, geologicky víc Afrika než Evropa.
Když jsem na ni poprvé před dvanácti lety přilétala vrtulovým letadlem z Palerma, byla jsem v onom letu jediný civilista. Ten pocit nelze zapomenout - seděla jsem vedle dvou vojáků, za mnou a přede mnou pro změnu karabiniéři. Všichni v pracovních uniformách a s uzamknutými tvářemi. Nebylo jim moc do řeči, přesto nakonec souhlasně (byť nijak nadšeně) přikývli, když zjistili, že jsem novinářka. Byla to i pro ně rozporuplná situace: na jednu stranu chtěli, aby Evropa věděla, co se děje a pomohla jim, na druhou o to moc nestáli, protože situace na Lampeduse byla kritická a nehezká a oni neměli jak to změnit.
Když jsme šli na přistání, vypadalo to, že ranvej přeletíme, je hned u moře a kratinká, na okraji tamního jediného města. Na letišti nebyly žádné taxíky nebo autobusy, jen vojenské a policejní vozy, jež nabíraly čerstvé síly, zatímco ti, co měli službu za sebou, se vraceli na Sicílii.
Když jsme šli na přistání, zdálo se, že dosedneme přímo do davu uprchlíků, který byl všude. Spali v ulicích i mimo ně, na pobřeží, ve stanech, provizorních přístřešcích z hadrů (žádné „pevné” stavby z plechu apod. narozdíl třeba od ostrova Lesbos), na lavičkách, jen tak na zemi… Byli rozděleni do jakýchsi skupin, vojáci a humanitární pracovníci se v nich vyznali, já ani místí ne.
Nebyli zavření za ploty, tedy většina z nich ne. Nebyly tam v podstatě žádné ploty, nebylo je jak oddělit od zbytku ostrova. Protože - jak jsem měla brzy zjistit - to oni byli zbytek ostrova. Většinou živí, ale každý den nacházely hlídky i místní na březích nebo na skalách také mrtvé.
Nový obzor
Tehdy tvořili drtivou většinu uprchlíků muži ve věku od dvaceti do padesáti let, žen a dětí bylo minimum a karabiniéři je okamžitě separovali od mužů, umístili je na některý z mnoha vojenských křižníků na moři a odváželi je na pevninu.
Město bylo plné lamentujících místních, kteří věděli, že žádný turista už nepřijede a oni se nebudou mít jak uživit, že budou muset začít existovat jinak, možná se budou muset odstěhovat, aby měli z čeho žít - rozhazovali bezmocně rukama, když mi to říkali. Přesto se snažili uprchlíkům pomáhat.
Ostrov byl plný sluncem spalovaného testosteronu. A vysílení, frustrace, zoufalství, nedostatku. Kromě živých těl, o která nikdo nestál, bylo všeho málo. Jídla, vody, místa, naděje, léků…
Projížděla jsem ostrůvek každý den křížem krážem, než jsem se vrátila do města, abych se brodila záplavou těch osudů na cestě za lepším životem, jak mnozí otevřeně přiznávali. Zaplatili vše, co měli, aby se v Evropě měli líp. Tak, jak se mají turisté, kteří k nim jezdí. Sem tam někdo utrousil, že utekl před válkou, aby nemusel bojovat, aby se nemusel nechat zabít.
Projížděla jsem Lampedusu malým fiátkem každý den hned po rozednění a bylo to krásné. Nádherné pláže, moře plné života, blankytné probouzející se nebe… Ale pak taky nově na obzoru křižníky s děly, siluety vojenských lodí a mezi tím jako vzdálené třísky loďky plné lidí.
Hned druhý den jsem si chtěla jít zaplavat na nádhernou pláž, sešla jsem po kamenitém břehu dolů a… běžela jsem k autu a vyrazila do přístavu. Vojenské auto jsem ale potkala dřív, už o tom díky hlídkujícímu letadlu věděli - mnohé z loděk se rozbily o kameny, někteří uprchlíci dosáhli břehů už mrtví. I tihle, které jsem našla.
Vyrvali mě ven
Na Lampeduse jsem nikdy neplavala. Tamní pláže jsou pohádkové, čarokrásné. Ale i v pohádkách jsou mrtví.
Nebo zoufalí a hladoví. Zničehonic se vyloupnou za vašimi zády, když si večer poté, co strávíte celý den mezi tisícovkami nešťastných běženců, kteří vám všichni touží vypovědět svůj příběh, zajedete na druhý konec ostrova, abyste si bagetu s mandlovým krémem a kafe snědli o samotě s pohledem vpitým do moře.
Věděla jsem, že bych se neměla bát, ale pravdou je, že jsem měla strach. Necítila jsem se bezpečně takhle sama s jídlem propalovaná pohledy mladých mužů bez identity, kteří přišli o všechno a nemají co ztratit, kteří jsou na ostrově už týdny a nikdo jim nedokáže říct, kdy se z něj dostanou a zda někdy dosáhnou svého cíle. Nechala jsem tam jídlo a utekla k autu. Pak jsem se za sebe styděla.
Tři dny nato mě z masy uprchlíků, kteří už toho bezcílného živoření pod lampeduským sluncem měli dost, museli karabiniéři zachránit. Zařízli se do hučícího davu, který vykřikoval cosi o blondýnce a čím dál víc houstnul, vyrvali mě ven a práskli se mnou na lavičku před hotelem, který se - jako většina - proměnil na ubytovnu bezpečnostních složek. Nemuseli nic říkat. Věděli to oni i já. Kšiltovka a plandavé kalhoty jako maskování nefungovaly. Zato emoce a zoufalost a touha ano.
Zvykejme si
Ten pocit, že jste v tlakovém hrnci, který vám vlastně nechce nic špatného udělat, ale nakonec se to holt stane, protože fyzika a biologie a běh světa nemají slitování, je nezapomenutelný. Stejně jako pocit beznaděje. Uprchlíků i místních.
Od té doby uplynulo víc než dvanáct let a zdá se, že se na Lampeduse mnoho nezměnilo. Rozhodně ne k lepšímu. Pro nikoho. Spíš naopak. Dál tam létají hlavně vojáci, policisté, lékaři, humanitární pracovníci a sem tam novinář. Prázdninové domy pustnou, zátoky se plní desítkami vraků rozbitých loděk, kusy oblečení, bot…
Byla to zvrácená krása těch nových obzorů plných siluet hlídkových křižníků a záchranných člunů, která možná člověka zasáhla nakonec víc, než konkrétní osudy - protože jich bylo až příliš mnoho a i když každý jiný, všechny byly stejné.
Tenkrát jsem na Lampeduse viděla siluetu budoucnosti nejen Středomoří. Tehdy to nebylo jisté, dnes už je. Co tenkrát vypadalo jako mimořádná krizová událost, se stalo každodenní realitou.
