Na jaře tohoto roku se konají volby v mnoha evropských zemích. Už se volilo v Nizozemsku, Bulharsku, Černé hoře, Finsku, Andoře a ještě nás čekají prezidentské volby v Turecku. Některé z těchto voleb jsou v evropském kontextu významnější než jiné, nicméně všechny si zaslouží pozornost, a to hlavně kvůli politickým trendům, které jsou často nadnárodní. Na to, kudy se evropská politika v nejbližších letech bude ubírat, jsme se podívali s politologem Petrem Sokolem.
Turecko čeká na změnu
Recep Erdogan vládne v Turecku v různých pozicích již přes dvacet let. A za tuto dobu se v zemi změnil jak politický systém, tak i obecně politický kurz. Nyní i pod tíhou ekonomického propadu i kritiky za nezvládnutí následků tragického zemětřesení se dosud silná Erdoganova pozice otřásá. Podle předvolebních průzkumů je dobře možné, že ve volbách neuspěje. Jenže v zemi, kde jsou demokratické principy spíše formální záležitost, se nedá s určitostí předpovědět nic.
Bulharská volební štafeta
V Bulharsku se za poslední dva roky do parlamentu volilo pětkrát, země se nachází v chronickém politickém patu a výsledek posledních voleb nenasvědčuje zásadní změnu situace. Dochází tak k paradoxnímu stavu, kdy dvě nejsilnější parlamentní strany sice kandidují s proevropským programem, ale kvůli paralyzovanému parlamentu má v zemi moc fakticky v rukou proruský prezident Rumen Radev, který skrze úřednické vlády ovlivňuje směřování země víc než parlament.
Konec mafie v Černé hoře?
Milo Djukanovic vládl v Černé hoře v různých pozicích posledních třicet let. Za tu dobu proslul řadou korupčních skandálů a tvrzení, že Černá hora je svého druhu mafiánský stát, není nijak zvlášť nadsazené. Nyní však nastává radikální změna, kdy postkomunistického prezidenta, který své politické hokynářství financoval mimo jiné pašováním cigaret, střídá mladý, na západě vzdělaný a proevropsky orientovaný Jakov Milatovič. Otázkou zůstává, jestli změna bude nejen personální, ale i skutečně politická.
Socialistický ráj je minulostí
Parlamentní volby ve Finsku naskočily na trend společný řadě dalších skandinávských zemí. Po letech sociálně demokratických a proimigračně naladěných vlád si voliči vybrali nové zástupce z řad konzervativních stran. A důvodem je především nespokojenost s dosavadní migrační politikou. Podobná společenská změna, která nyní potopila veskrze populární finskou expremiérku Sannu Marin, je patrná i ve Švédsku a v Dánsku. Znamená to tedy, že je pověstný skandinávský socialismus minulostí?
Nizozemsko proti zeleným
Podobně jako ve Skandinávii nastal odklon od progresivně levicové politiky i v Nizozemsku. Ovšem tady se nejedná o tématu migrace, které je pro tuto zemi již řadu let „vyřešené“. Ve volbách do horní komory parlamentu a do krajských zastupitelstev tam uspěla strana Farmářské občanské hnutí, která se vymezuje proti plánovanému omezování zemědělské produkce, jež prosazují hlavně městští liberálové v zájmu zelené politiky. To, že zelená politika ne vždy funguje pozitivně pro střední třídu a mimoměstské obyvatelstvo, které je páteří nizozemské ekonomiky, není žádné novum. Ovšem nyní se zájmy těchto lidí přelily ve skutečné politické tsunami, které lze brát jako předzvěst nového trendu v Evropě.
