Tenistka Hana Mandlíková: Musíme si uvědomit, že rusáci myslí úplně jinak

Koncem sedmdesátých let jste se přestěhovala z Prahy do Nizozemska. Proč?

Protože táta mi za trenérku vybral Betty Stöveovou, jedinou Holanďanku, která se kdy dostala do finále Wimbledonu. Z jeho strany šlo o neuvěřitelný tah. Dnes už je jiná doba, mladí jsou úplně jinde, ale my oba jsme tehdy věděli, že pokud chci být úspěšná, nesmím mít českého trenéra. Táta pro mě byl vždycky bůh a dodnes je, i když mu je 86 let a hodně zapomíná. Tím, že rozuměl mému růstu, nejen tenisovému, ale i životnímu, zkušenostnímu, se mnou zůstal napojený i v pozdějších letech. To se mnoha rodičům nepodaří. Možná to souviselo s tím, že jako sportovec hodně cestoval, měl rozhled, což tady tehdy nebylo úplně běžné. Mimochodem, ve stejné době si i Ivan Lendl (držitel osmi grandslamových titulů ve dvouhře, který také žije na Floridě; poznámka autora) uvědomil, že je na čase z komunistického Československa odejít. Proto táta navrhl, že musím mít trenéra ze Západu. Pár jsme jich obešli, nakonec nám z toho vyšla Betty, která už končila s aktivní kariérou. V Paříži na Roland Garros v roce 1979, kam jsem přijela jako historicky první mistryně světa juniorek, táta povídá: zavolej Betty, protože ta uměla německy a mohli se spolu domluvit. Dopadlo to a já si během pár měsíců ve stejném baráku, co bydlela ona, koupila apartment.

To tehdy nebyla běžná praxe. Jak probíhala taková dohoda s komunistickým režimem?

Vždycky se mě všichni ptali, jak je možné, že jsem jako první tenistka mohla jít oficiálně ven. A je pravda, že kdyby Martina Navrátilová neemigrovala o čtyři roky předtím, asi bych to měla těžší. I když mně bylo stejně jedno, jestli pustěj, nebo nepustěj. Kdyby nepustili, zůstala bych venku.

A brali si od vás až 70 procent z výher, jak bylo tehdy zvykem?

Právě že ne, Ivan i já jsme s nimi měli jinou dohodu.

Jak se taková dohoda dělala? Šli jste do budovy YMCA v ulici Na poříčí, kde tehdy sídlil Československý svaz tělesné výchovy?