nahoru

Toni Servillo v Praze na festivalu italského filmu: Premiér Berlusconi nebyl politik, ale čistokrevný herec

Veronika Bednářová 7. prosince 2022 • 11:10
Toni Servillo v Praze na festivalu italského filmu: Premiér Berlusconi nebyl politik, ale čistokrevný herec
foto: Nguyen Phuong Thao

Nepřeslechnete ho. Jeho italština, průzračnější než voda v Lago di Garda, vás upoutá hlubokými tóny. Zní už od vchodu v lobby hotelu v centru Prahy, kde vzniká náš rozhovor. Prahu prý zná dokonale už od mládí, léta snil o procházkách Starým Městem. Ač tu nikdy předtím nebyl. Charismatická hvězda, nositel čtyř hereckých cen Donatellova Davida a dvou Evropských filmových cen, velký přítel, kongeniální oponent a spolupracovník režiséra Paola Sorrentina, hlavní hrdina jeho oscarové Velké nádhery i představitel bývalých italských premiérů Giulia Andreottiho (Božský) a Silvia Berlusconiho (Oni a Silvio), je u nás známý hlavně ze skvělé mafiánské kriminálky Gomora. Toni Servillo (63), hlavní hvězda právě probíhajícího festivalu italského filmu, který se koná do 8. prosince v pražské Lucerně.

„Magická Praha, kterou napsal italský básník, vědec a vášnivý bohemista Angelo Maria Ripellino, mou generaci kdysi ovlivnila na celý život. Praha se díky jeho knize zapsala do našich srdcí. Znám díky tomu Haška i Kafku, mám moc rád hudbu Janáčkovu i Bohuslava Martinů. Znám loutkové divadlo, černé divadlo i dílo scénografa Josefa Svobody. Mám rád citát Miloše Formana o tom, kdo je vlastně režisér: „Člověk, který se umí obklopit lidmi, kteří jsou talentovanější než on sám.“ Vypráví a pokračuje, jak hned po příjezdu na pražský festival italského filmu MittelCinemaFest, který zahajoval, šel na procházku nočním městem. Viděl osvětlenou metropoli a pochopil konečně, že Ripellino nelhal. Praha je prý opravdu jedním z nejkrásnějších evropských měst…

Oni a Silvio, film, v němž hrajete bývalého italského premiéra Silvia Berlusconiho, dalece přesáhl rámec vaší národní kinematografie. Čím to?

Protože premiér Berlusconi nebyl politik, ale čistokrevný herec. Byl jednoznačně postavou až histriónskou. S Paolem Sorrentinem jsme se ve filmu snažili ukázat, jak do politiky výrazně vnesl tělo, tělesnost, sexualitu, určitou, až zbožštělou víru v sama sebe. Měl v sobě i zásadní podnikatelský rozměr, člověka, který kupuje a prodává, prodává a kupuje. A činí tak se vším, co kolem sebe vidí: včetně svých voličů. Byl to pro mě obrovský, zajímavý úkol. 

V novém snímku Tady se směju já režiséra Maria Martoneho, který jste uvedl v Praze, hrajete slavného neapolského divadelníka z přelomu 19. a 20. století, Eduarda Scarpettu. Trochu mi Berlusconiho připomínal…

Vím, na co narážíte. Ale to byl jiný případ: musíte se dívat na Scarpettu a jeho ženský harém pohledem jeho života a jeho doby. Tehdejší divadelní svět měl úplně jiná morální pravidla. Tím nechci Scarpettu ospravedlňovat. Jasně, dnes by jeho chování bylo jednoznačně amorální, ale jeho slavná divadelní společnost zkrátka na podobné pospolitosti muže, několika žen a mnoha jeho dětí držela. Jinak je ten snímek pro mě především poctou divadlu, divadelnímu řemeslu, kterému se věnuji už víc než čtyřicet let. Nikdy jsem kvůli filmu nevynechal jedinou divadelní sezónu. Eduardo Scarpetta byl pro mě jako pro herce výjimečný v tom, že nedokázal oddělit divadlo a život: na jevišti žil normální život a v životě musel pořád hrát. Byl dvojznačný, zajímavý. Zkrátka postava, která si rozhodně zaslouží, aby se o ní vyprávělo.

V Sorrentinových filmech jste kromě Berlusconiho hrál i stárnoucího spisovatele Jepa Gambardellu (ve Velké nádheře), účetního Titta, který pere mafiánské peníze (Následky lásky), dalšího bývalého premiéra Giulia Andreottiho (Božský), v nejnovějším filmu Boží ruka pak hrajete Sorrentinova otce. Jak jste se s vaším dvorním režisérem potkali?

To si pamatuji velmi dobře. V našem neapolském divadle jsme na přelomu tisíciletí pracovali na nové inscenaci, zkoušeli hodně intenzívně, a kolem nás se tehdy vytvořila skupina mladých umělců, kteří měli o naši práci velký zájem. Byl mezi nimi i Paolo Sorrentino. Tehdy mi přinesl scénář svého prvního snímku, který plánoval točit. Já měl v té době hodně práce a taky takový ten trošku snobský přístup, moc se mi nechtělo, takže jsem četbu odkládal a odkládal… A když jsem si to nakonec přečetl, okamžitě jsem se se Sorrentinem vydal na společnou cestu. Přebytečného člověka jsme natočili v roce 2001 a myslím, že jsme jeden druhému v našich kariérách prospěli. S Následky lásky jsme byli na festivalu v Cannes, další film, Božský, v Cannes vyhrál. Velká nádhera vyhrála Oscara. Naše společná cesta je zkrátka dlážděna oceněními. Líbí se mi na něm, že jeho postavy se snaží být opravdové, vnitřně svobodné. Ale často jim to nejde.

Rozumíte tajemství vaší úspěšné spolupráce?

Paolo o mně často v rozhovorech říká, že jsem jeho starší bratr. Prý jsem tomu, co chtěl svými filmy vyjádřit, propůjčil ideální tvář, hlas a tělo. Musím říct, že je dodnes věrným a vytrvalým návštěvníkem všech mých divadelních inscenací. Nepochopím zázrak naší spolupráce, snad jen, že se nevídáme příliš často, abychom si nezevšedněli. Chceme, aby naše setkání byla vždycky živá, překvapivá, přinesla něco nového.

Jste nejen filmový, ale i divadelní herec. Už jako osmnáctiletý jste v italské Casertě založil první amatérské divadlo. Co vás na jevišti jako teenagera fascinovalo?

Často vyprávím, že divadlo mi první ránu zasadilo už v dětství. Měli jsme doma takový zvyk: s celou širší rodinou, sourozenci, matkou, otcem, babičkou, tetami, strýci, bratranci a sestřenicemi, jsme v tehdejší italské televizi sledovali komedie. Vystupovaly tam různé typizované postavy: nezodpovědní otcové, matky, které byly oběťmi machistických postojů, hloupí, naivní mladíci, ženy, které byly frustrované z toho, že nemohly naplnit svoje ambice. A když jsem se pak pootočil, viděl jsem celou rodinu, kterak sedí za mými zády, a užasl. To jsou stejní lidé, jaké vidím v televizi! Spatřil jsem divadlo ve skutečném životě a říkal si, že bych tu svou rodinku taky dokázal ztvárnit na jevišti.

A to děláte dodnes?

Dodnes. Když vidím mladíka s kytarou nebo chlapce, který se snaží namalovat obraz, vím, že já jsem svou odpověď na krizi dospívání našel v divadle. V hraní jsem nalezl odpovědi na pubertální otázky: Proč jsem na světě? Co si o mně myslí jiní? Co budu dělat, až budu dospělý? Tento rituál, kdy jsem doma u televize konfrontoval hraný a skutečný život, mě přivedl k umění.

Máte ještě velký herecký sen?

Bohužel už na to nemám věk. Ale hrozně rád bych hrál mladého zamilovaného.


Italský herec Toni Servillo vystoupil na začátku prosince v Praze v rámci oslav stého výročí založení italského kulturního institutu v Praze s představením věnovaným Božské komedii, Danteho hlasy (1. prosince v Divadle ABC). Servillův film Qui rido io (Tady se směju já) režiséra Maria Martoneho z divadelního prostředí přelomu 19. a 20. století navíc zahájil italský filmový festival MittelCinemaFest 2022 v Praze (2. – 8. prosince 2022).

Veronika Bednářová




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.