nahoru

Jsem tu rád. Máte v sobě zvláštní humanitu a taky humor, říká o Češích americký spisovatel Tuvia Tenenbom

Veronika Bednářová 27. listopadu 2022 • 12:00
Nejdřív chtěl být Tuvia Tenenbom akademikem – vystudoval matematiku, informatiku, tvůrčí psaní i literaturu. Pak založil jediné anglicky mluvící židovské divadlo v New Yorku. V posledních pár letech vydává politicky nekorektní, cestopisné knihy, populární hlavně v Německu, Izraeli a anglicky mluvících zemích.
Nejdřív chtěl být Tuvia Tenenbom akademikem – vystudoval matematiku, informatiku, tvůrčí psaní i literaturu. Pak založil jediné anglicky mluvící židovské divadlo v New Yorku. V posledních pár letech vydává politicky nekorektní, cestopisné knihy, populární hlavně v Německu, Izraeli a anglicky mluvících zemích.
• foto: 
Nguyen Phuong Thao

Jako syn východoevropských Židů se měl stát rabínem v Izraeli, ale rozhodl se pro jiný život. Vedl divadlo v New Yorku, pracoval jako novinář, stal se spisovatelem bestsellerů. Prý vtipný jako Borat, chytrý jako Woody Allen a neodbytný jako Michael Moore; první rozhovor pro Reflex vznikl před pěti lety a pěti jeho knihami. Od té doby TUVIA TENENBOM (65) v Česku zdomácněl, vyšlo mu tu celkem šest úspěšných titulů z jeho cest po USA, Německu, Izraeli i Velké Británii. Jeho zatím poslední, PO ČEM RABÍNI TOUŽÍ, vychází v nakladatelství Zeď právě teď; při této příležitosti přijel do Prahy.

Jeho vítězná cesta českými knihkupectvími začala tmavě modrou obálkou Všechny jejich lži (2017), vtipné a alarmující knize, ve které procestoval předtrumpovské Spojené státy. Následovala tmavě zelená publikace Čau uprchlíci! (2018), která zkoumá dopady uprchlické knize v Německu. Ve stejném roce vyšlo se světle modrým přebalem Chyťte Žida! (2018) z cest po Izraeli a následně červené Krysy jejího veličenstva (2019) o hovorech s obyčejnými lidmi v pobrexitovské Velké Británii. Žlutý obal má pak kniha z cest po Německu Spím v Hitlerově pokoji (2020). Podobiznu autora na obálce má i jeho zatím poslední, tmavě modrá, 467stráková kniha Po čem rabíni touží, která vznikla z jeho ročního pobytu v ultraortodoxní jeruzalémské čtvrti Mea Šearim. Vychází v češtině jako první, ve světové premiéře.

Často říkáte, že v západním liberálním světě není žádná legrace. Proč si to myslíte?  

Třeba Němci. Němci nemají žádnou legraci v životě! Často jezdím vlakem, letos na podzim jsem jel třeba vlakem z Moravy do Německa. Sedím si ve vlaku z Brna, všechno je v pohodě… A najednou – roušky! Přijedeme z České republiky na německé hranice, vymění se průvodčí a ten německý začne vykřikovat: „Masken! Masken!“ A já na něj: „Co tady ječíte? Dyť my už jsme v tom vlaku hodiny! Sedíme tady spolu, k čemu nám teď budou roušky? Jestli to tady někdo má, už to máme taky! A jestli mám covid já, taky už jsem všechny nakazil!“ Ale ne. Museli jsme si nasadit roušky. To je Německo. Žádná legrace, nařízení je nařízení. Co je zakázáno je zakázáno až do té doby, než přijde nařízení, že už to zakázáno není.

Kdybyste zůstal v Izraeli a stal se rabínem, jak byste teď žil?

Nepsal bych pro německý deník Die Ziet. Nenapsal bych těchhle šest knih. Nedělali bychom teď spolu rozhovor. Asi bych chodil do velké synagogy v Jeruzalémě, ještě větší, než bylo naše divadlo, co jsem vyprodával v New Yorku. Asi bych psal jiné texty. Ale stále věřím víc v otazníky než ve vykřičníky: to by v mém psaní, kdybych byl rabínem, zůstalo. 

Necítíte se trochu jako rabín i tak, díky psaní vašich kontroverzních, politicky nekorektních bestsellerů?

Jsem hlavně šťastný, že se ty knihy prodávají v tolika zemích světa a v tolika různých jazycích. Mimochodem: cítím se tu skvěle, jsem tu rád. Byl jsem už v Praze, pak v Ostravě na festivalu Colours, letos v září v Brně na milém festivalu ŠTETL, což byl zážitek, o kterém dokonce napsal do jedněch izraelských novin… Všude v Čechách si ode mě lidi nechávají podepisovat knížky. Možná je to díky vaší historii, máte Golema, Kafku, literaturu… Když po válce vznikl stát Izrael, prodali jste nám jako první zbraně a taková věc se cení, na to se nezapomíná. Máte v sobě zvláštní humanitu a humor – a to nás společně spojuje se židovským světem, který u vás v Československu kdysi existoval. Je tady jednoduše nějaká jemňounká linka, kterou neumím přesně pojmenovat, ale kterou cítím. Mně s Čechy spojuje svět, který jsme kdysi měli. Už ho nemáme, a teď se nám po něm stýská.

Celý rozhovor s Tuviou Tenenbomem si přečtete v PREMIUM+ nebo v tištěném Reflexu č. 48, který vychází 1. prosince.

Veronika Bednářová


Klíčová slova: židé, Tuvia Tenenbom



Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.