Prince Mamánka vidělo v českých kinech za tři týdny promítání 85 tisíc diváků. Jan Budař na filmu zastal devatero řemesel včetně ztvárnění hlavní role – rozmazleného prince Ludvíka, který se ani v devětatřiceti letech není ochoten postavit na vlastní nohy. Hraní Budaře baví stejně jako dřív, odmítá ale role v „růžovo-fialových českých komediích na jistotu“, které podle něj devalvují naši kinematografii.
Prince Mamánka jste napsal, režíroval, koprodukoval, složil k němu hudbu... Jak se ve vás tyhle jednotlivé role střídaly?
Abych se v tom dobře orientoval, musel jsem si nedávno udělat takový mítink s celým svým vnitřním týmem. Mohlo to vypadat komicky, protože jsem doma přesedal z židle na židli, aby se každý tvůrce mohl k projektu vyjádřit. Všechno jsem si pěkně zapsal, to zařídil producent. Ten je z filmu nadšený; je spokojený s návštěvností i s tím, jak projekt skvěle dopadl. Režisér je trochu citlivý, hlavně na kritiky, komentáře a recenze, scenárista moc nemluví, protože radši píše nebo vymýšlí příběhy, a navíc je to pro něj už dávno, co Mamánka napsal. Herec byl spokojený, že dostal takovou dobrou roli, ale trošku si stěžoval, že rytmus pěkná role jednou za pět let není nic moc. A skladatel si pochvaloval, že si po patnácti letech mohl zase složit filmovou hudbu. Mám v sobě skvělý tým a všichni si libovali, že na scénu přišel producent, který se ukázal jako pracovitý, učenlivý a poctivý!
V posledních letech u nás ale vzniklo několik pohádek, které nejsou jen sterilními kostýmními podívanými, nýbrž se snaží sdělit hlubší myšlenku – třeba Princezna zakletá v čase, Hodinářův učeň, Čertí brko... Vnímal jste tenhle kontext?
Vnímal, v Čertím brku jsem i hrál a zrovna tahle pohádka se mi moc líbila. V ostatních nových českých pohádkách mi ale většinou chybí katarze. Když ji s filmem nezažiju, je to pro mě zbytečně strávený čas. Myslím, že jednou z důležitých funkcí umění je právě to, aby přinášelo katarzi a dotýkalo se srdcí. To je pak potrava pro naše životy, která přetrvává staletí.
V rozhovoru pro Prostor X jste říkal, že vám „herectví přestalo dávat smysl“. Jak se to stalo?
To byla věta vytržená z kontextu, což mě štve, protože mnoho lidí čte jenom titulky. Kontext byl, že mi přestalo dávat smysl hrát v těch – jak jim říkám – růžovo-fialových českých komediích na jistotu, které se tu za posledních patnáct nebo kolik let vyrojily. Všechny jsou si zoufale podobné: musí to být hlavně neškodná komedie, i když s trochu vážnějšími tóny, musí cílit na ženy 30+, nejlíp ať tam jsou Vánoce a hlavně svatba a ať je to trochu o tom, že muži jsou kreténi, ale s tím nic nenaděláme, protože stejně nic lepšího nemáme, a plakát musí být růžovo-fialový, to mají ženy rády... Pořád dokola stejná kokotina! Strašně mě štve, jak tyhle filmy devalvují naši kinematografii a zároveň ukazují, v jakém je stavu! Ale bez ohledu na tenhle trend mě hraní v projektech, které dávají smysl, pořád naplňuje a baví.
Celý rozhovor s Janem Budařem si přečtete v tištěném Reflexu č. 47 nebo v PREMIUM+. Vychází 24. listopadu.
