Philippe Sands zastupoval Gruzii ve sporu s Ruskem. „Gruzie se na soud v Haagu obrátila kvůli tomu, že Rusko v Jižní Osetii podněcovalo pronásledování menšinových Gruzínců. Soud bohužel rozhodl, že není v jeho kompetenci spor projednávat. Podle mě to byla chyba.“

Philippe Sands zastupoval Gruzii ve sporu s Ruskem. „Gruzie se na soud v Haagu obrátila kvůli tomu, že Rusko v Jižní Osetii podněcovalo pronásledování menšinových Gruzínců. Soud bohužel rozhodl, že není v jeho kompetenci spor projednávat. Podle mě to byla chyba.“ Zdroj: Profimedia.cz

U tribunálu v Norimberku se díky Lauterpachtovi a Lemkinovi poprvé projednávaly zločiny proti lidskosti a genocida
Rafael Lemkin (24. 6. 1900–28. 8. 1959) je autorem termínu genocida
Hersch Lauterpacht (16. 8. 1897–8. 5. 1960)
Každý si klade otázky: kdo jsem, jaká je moje identita, kam patřím?
4
Fotogalerie

Zlo není nikdy banální, říká poradce ukrajinského ministra zahraničí Philippe Sands

Právník Philippe Sands (61) je spoluautorem preambule Mezinárodního trestního soudu, u jehož vzniku byl. Ve své praxi se zabýval případy z Rwandy, Konga či zemí bývalé Jugoslávie. Zastupoval Gruzii v soudním sporu s Ruskem, odhalil nezákonné pozadí britské invaze do Iráku v roce 2003. Nyní radí ukrajinskému ministru zahraničí. Také je prezident britského PEN klubu, přednáší na University College London, napsal řadu odborných publikací i bestsellery Krysí stezka a Návrat do Lvova.

Ve Lvově se narodil váš děda Leon Buchholz. Na lvovské univerzitě vystudovali Hersch Lauterpacht a Rafael Lemkin, jimž mezinárodní právo vděčí za termíny genocida a zločiny proti lidskosti. Proč jste se jejich příběhy začal zabývat?

V roce 2010 mě pozvali na univerzitu ve Lvově, abych přednášel o mezinárodním právu. Zmínil jsem, že na tamní právnické fakultě studovali Hersch Lauterpacht i Rafael Lemkin, díky nimž se u norimberského tribunálu projednávaly zločiny proti lidskosti a genocida. Posluchače zaujalo, že Lauterpacht i Lemkin žili ve Lvově, a začali se mě na oba muže vyptávat. Jestli se osobně znali, kde ve městě bydleli, jaký byl válečný osud jejich rodin, proč se Lauterpacht zaměřil na právní ochranu jednotlivců a Lemkin na ochranu skupin.

Znal jste odpověď?

Neznal. Dokázal jsem odpovědět pouze na otázku, jaký je rozdíl mezi genocidou a zločiny proti lidskosti. Ten spočívá v záměru pachatele. Pokud chcete někoho usvědčit z genocidy, je nezbytné prokázat, že jeho úmyslem bylo zlikvidovat celou skupinu. U zločinů proti lidskosti tento úmysl není nutné dokazovat. Nemusím dodávat, že dokazování záměru zničit celou skupinu je obtížné, jelikož pachatelé genocidy se svoje cíle snaží zamlžit.

Ve filmu Šoa jeden pamětník vzpomínal, že esesáci v Sobiboru vězňům přikázali, aby o mrtvých, jejichž ostatky pálili, mluvili jako o figurínách nebo hadrech… Adolf Eichmann se u soudu vymlouval, že netušil, co znamená výraz evakuovat, a opakoval, že je nevinný.

Eichmann moc dobře věděl, co dělá. A nejen on. Také Hans Frank, Otto Wächter, Walter Rauff a další a další. Mimo jiné toužili mít nad druhými moc. To je odvěká lidská slabost. Eichmann byl plně oddaný nacistické ideologii a svými činy se pyšnil. Nesouhlasím s názorem Hannah Arendtové, Eichmann nebyl žádný šedivý ouřada, který jenom plnil rozkazy. S jejím pojmem „banalita zla“ mám problém.

Ano, neteř Franze Kafky před lety na závěr jedné své úvahy podotkla, že zlo nikdy není banální.

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!