nahoru

Tvrdili nám, že se za dva dny vrátíme. Lidická žena Jaroslava Skleničková vzpomíná na červen 1942

HANA BENEŠOVÁ 10. června 2022 • 11:00
Tvrdili nám, že se za dva dny vrátíme. Lidická žena Jaroslava Skleničková vzpomíná na červen 1942
foto: Nguyen Phuong Thao

Jaroslav Suchánek se zastavil u vrátek a svou mladší dceru objal kolem ramen. „Jaří, nikdy nezapomeň na Boha. A dá-li Bůh, snad se ještě sejdeme,“ řekl jí. Jaroslava Skleničková tehdy se svým otcem mluvila naposledy. Bylo nad ránem 10. června 1942. Ve všech domech v Lidicích se už svítilo.

Jak vaše rodina žila před válkou?

Doma byla pohoda. Maminka pocházela z Lidic a tatínek z Rosnic u Hradce Králové. Byl samý šprým. Maminka vzpomínala, že když ho v Národním domě na Smíchově uviděla poprvé, říkala si, že s takovým mužským by nevydržela ani pět minut. Tatínek zrovna vykládal nějaký fór a děvčata, která se u něj učila vařit, se řehtala. Jednou jsem se ptala tatínka, proč si vybral právě maminku. Odpověděl, že byla hezká a ze všech nejšikovnější. Svatbu měli v dubnu 1921 v kostele svatého Václava na Smíchově. V lednu se jim narodil syn Jaroslav. Kvůli zpackanému porodu žil jenom tři týdny. Maminka celý život vzpomínala, že měl mandlové oči po tatínkovi. Na konci roku 1922 se narodila Miloslava a v březnu 1926 jsem přišla na svět já. Do školy jsem začala chodit v Luhačovicích. Tatínek byl šéfkuchařem v luhačovické zotavovně ARCO. Hned první den mě pan učitel Jahoda pochválil za zpěv, ale rodiče můj repertoár pohoršil.

Co jste zpívala?

Pan učitel říkal, že si můžeme zvolit jakoukoliv písničku, tak jsem spustila: Růžové psaníčko znamená randíčko… To byl tenkrát šlágr, ženské v kuchyni si to prozpěvovaly u mytí nádobí. Řekla jsem po pravdě rodičům, že stejnou písničku zpívala i Alenka Kovářovic. Ta byla z nóbl rodiny, její tatínek byl ředitel spořitelny. Od října do dubna jsem vždy navštěvovala lidickou školu. Dobu mimo lázeňskou sezónu jsme trávili v Lidicích.

Jak to v Lidicích vypadalo?

Byly tam dvě návsi. Horní na kopci, u kostela svatého Martina, byla tam taky fara, škola a tři statky. Na horní návsi bývaly o posvícení řetízkové kolotoče. Když jste se od kostela vydali kolem farní zahrady, došli jste k hospodě, která patřila mému dědečkovi. A za ní byl náš dům. Vedle nás měli koloniál Maštalířovi. Na dolní návsi stál pomník padlým v první světové válce. Na rybníku se bruslilo, kluci tam hráli hokej. Koupat jsme se v létě chodili do rybníka v Makotřasech. V Lidicích jsem měla tři kamarádky: Máňu Mulákovou, Marušku Šroubkovou a Věnku Puchmeltrovou. Na silnici, která vedla od Puchmeltrů, se pěkně sáňkovalo. Obecní strážník Vandrdle nás huboval. Hrozil, že koho chytí, tomu dá pět korun pokuty, tak jsem kopec dvakrát sjela a šla raději domů. Tatínek se divil, že mě sáňkování nebaví. Když jsem mu vysvětlila důvod, dal mi desetikorunu, ať si jízdy předplatím. To byl můj táta. Pamatuju si, jak jsem od něj k pátým narozeninám dostala krásnou, vytouženou koloběžku. Hýčkal mě, co jsem si přála, to jsem měla. Ve dvou letech se totiž zjistilo, že mám luxaci kyčelních kloubů, špatně jsem chodila a měla bolesti. Půl roku jsem nosila speciální postroj. V lágru se mi problémy vrátily, už mi i vystavili „poukaz do plynu“, po válce jsem musela na operaci.

Chodila jste na náboženství k faráři Štemberkovi?

Pořád nás vybízel: „Pomodleme se“ a pak jmenoval někoho, koho jsem neznala, a nebylo mi jasné, proč se mám za něj modlit. Do lidické školy jsem chodila jen do třetí třídy, v pětatřicátém Všeobecný penzijní ústav poslal tatínka jako šéfkuchaře do léčebny v Novém Smokovci ve Vysokých Tatrách. Tady na stěně mám tatínkův jídelní lístek. Každý den se vařila čtyři jídla. Po obecné škole jsem nechtěla jít na slovenské gymnázium, šla jsem na měšťanku do Hradce Králové. Sestra Miloslava už studovala v Praze. V Hradci jsem bydlela u tatínkovy sestřenice a naučila se být samostatná. Do Tater za rodiči jsem jezdila na prázdniny, v zimě jsem vždycky týden lyžovala. Po vzniku Slovenského státu museli Češi Slovensko opustit. Rodiče odjeli v červnu 1939.

Premium

Přečtěte si článek s předplatným Premium Plus

Získejte neomezený přístup na devět různých služeb včetně Reflex.cz


Klíčová slova: rozhovor, historie, nacismus, Lidice, fašismus



Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.