nahoru

Ján Praško: Stmeluje nás, když můžeme někomu v ohrožení pomáhat. Do půl roku se ale národ zase rozdělí

Tereza Koudelová 22. dubna 2022 • 06:00
Psychiatr Ján Praško
Psychiatr Ján Praško
• foto: 
Profimedia

Nejdřív covid, potom válka. V poslední době jsme téměř neustále vystaveni krizovým situacím, které se negativně podepisují na našem psychickém stavu. O tom, jak duševní traumata řešit, jak se odráží na stavu naší společnosti a sociálním smíru, pro Reflex hovořil profesor Ján Praško, psychiatr a psychoterapeut, přednosta Kliniky psychiatrie FN v Olomouci a vedoucí Katedry psychiatrie Lékařské fakulty Univerzity Palackého.

Ještě jsme si neoddechli od covidu a začala válka na Ukrajině. Jaký dopad to má na naši psychiku?

Řada lidí se začala bát, že bude válka i u nás. Největší vlna tohoto strachu už pominula díky tomu, že se Ukrajinci statečně brání. Narostla i odvaha, kterou svým činem podpořil i náš premiér. Stále jsou tu ale obavy z krize, z toho, že se zhorší ekonomická situace, a toho, že nás zatíží příliv imigrantů. Bojí se hlavně ti, kteří mají nízké příjmy. U nich je silný i strach z neurčita a z nejistoty. Na covid se už populace adaptovala. Omicron nebyl tak silný a lidé už „otupěli“ a „otužili se“. Ale aktuální válečná situace přinesla novou vlnu úzkostí.

Takže jsou zranitelní zejména lidé, kteří už se s nějakou formou úzkosti potýkali?

Ano. Většinově jsme se totiž na strach adaptovali. Válka ale navodila nový strach – ze ztráty bezpečí. Lidé, kteří neměli dost bezpečí od dětství, bývají úzkostní. Ty to ohrožuje nejvíce.

Jak nás v tomto směru ovlivnil covid?

Depresivní stavy a úzkosti narostly po celém světě přibližně z dvaceti na třicet procent populace.

Je možné, že by nás aktuální situace zasáhla víc, kdybychom nebyli covidem „vytrénovaní“?

Myslím si, že nové ohrožení přináší nový strach. Řada pacientů, které léčím, ještě více zúzkostněla. Pravdou ale také je, že za čtyři týdny, kdy válku sledujeme, se spousta lidí adaptovala. První týden byl velký náraz. To se teď lepší a řada lidí věří, že se Ukrajinci udrží.

Co lidé, kteří sem z Ukrajiny prchají?

Přijíždí spousta žen a dětí, jež jsou traumatizovaní. Ženy se musí v první řadě zabývat ekonomickými záležitostmi, aby měly kde bydlet a co jíst, a doléhá na ně stres. Řada z nich bude trpět posttraumatickou poruchou. Také mají neustálý strach o své muže, kteří zůstali  bojovat. To přináší další stres. Většinou budou lidé úzkostní a budou trpět adaptačními poruchami. Zažili velký stres jak na Ukrajině, tak po cestě do neznáma, tak roztržením rodiny. Také je bude sužovat řada posttraumatických příznaků, a to i děti. Viděli totiž bombardování a hrůzy války, museli utíkat i během cesty mohli zažít strach, nyní si musí zvykat na jiné prostředí. Děti se sice nakonec adaptují lépe než dospělí, ale bohužel často přechodně a mohou si nést dlouhodobé následky do dospělosti.

Jaké?

Zejména úzkostné poruchy, deprese a chronické známky posttraumatické poruchy, protože v důležitém vývojovém období zažily nadměrně těžký stres. Nyní se s tím potýkat nemusejí, problémy se ale mohou projevit později v dospělém věku.

Co matky?

Pro ně je to nepochybně enormní stres. Myslím, že většina z nich bude úzkostných. Ukrajinci jsou ale oproti nám houževnatější. My jsme žili v nadbytku a to nám přineslo snížení prahu odolnosti.

Co přijde potom, až se například vrátí muži z války – máte zkušenosti s léčením lidí, kteří si válečným konfliktem prošli?

Léčil jsem řadu vojáků, kteří mají problémy ještě dvacet let po válce v Jugoslávii nebo jsou dodnes posttraumatičtí po válce v Iráku.

Co přesně to znamená?

Posttraumatická porucha, která vzniká nejčastější při válečných konfliktech, způsobí, že se člověku mozek nastaví na to, aby stále čekal nějaké nebezpečí – tedy to, že na něj někdo zaútočí, že dopadne bomba nebo že někdo začne střílet. I když se pak člověk nachází v bezpečí, pořád jakoby číhá. Lidé se tak například bojí jít po ulici, neustále kontrolují okna, jestli v nich není střelec a podobně. Říká se tomu vysoké nabuzení – stále jsou připravení na boj nebo útěk. Je pro ně pak těžké zaměřit se na normální věci, jako třeba na práci, nedokážou se těšit a radovat ze života. Také trpívají flashbacky nebo nočními můrami. Častá je i disociace, kdy zapomenou část vzpomínek z boje a ty se pomalu uvolňují a mohou se vynořit po malém podnětu. Obvyklý je také rozvoj deprese a panických záchvatů, u dětí poruchy chování.

Kolika procent lidí z válkou zasažené země se takové problémy mohou týkat?

Musíme čekat vysokou prevalenci u žen a dětí a určitě obrovskou u těch, kteří bojovali. Podle celosvětových statistik určitě u více jak 50 % lidí. Bude potřeba psychoterapie, zejména systematická terapie zaměřená na léčbu traumatu. Mnohdy bude potřebovat pomoc celá rodina. Nelehká je pro ně také změna prostředí, adaptace na novou kulturu a nové lidi.

Můžeme jim nějak pomoct?

My pomáháme moc hezky. Národ se ukázal jako vyzrálý. Viděl jsem hodně scén, které mě dojaly, a řekl jsem si, že v takovýchto chvílích jsme vlastně fajn národ.

Jak se díváte na aktuální vlnu solidarity?

Většinově nás stmeluje, když můžeme někomu v ohrožení pomáhat, ale entuziazmus bude postupně klesat. Vždy, když vidíme, že je někomu slabšímu ubližováno, má to tendenci probudit v nás to nejlepší a chceme pomáhat. Pak ale zaplujeme zpět do normálního života a začne nám vadit, že se musíme dělit a podobně. Lidé se začnou ozývat i proti. Oni už se sice ozývají, ale zatím jsou v menšině. Budeme vystaveni většímu nepohodlí, to je celkem jasné. Zvykli jsme si žít celkem dobře. Budeme si žít sice relativně dobře i nadále, ale bude tu rozdíl a s tím musíme počítat. 

Jak dlouho solidarita může vydržet?

Dokud bude válka, tak bude i solidarita. Až válka skončí, ať už to bude jakýmkoliv způsobem, vstřícnost může rychle klesat.

Vrátíme se znovu do nějaké polarizované polohy, když se v dlouhodobém měřítku budeme mít „o něco méně dobře“?

Myslím si, že to bude podobné, jako když vznikly tábory pro roušky a proti, pro očkování a proti očkování. Část populace bude více ekonomicky ohrožená a bude se muset dost uskromnit. Lidé, kteří žili na hranici, padnou do zóny, kde zažijí nedostatek. A z lidí „bez lidského“ přesahu – závistivých, sobeckých nebo nadměrně ustrašených – se zrekrutuje pochopitelně skupina, která bude antisolidární. Už se takové hlasy objevují. Myslím si, že zhruba do půl roku se národ zase rozdělí.

Historicky jsme zde měli ukrajinskou komunitu, ale nyní se zvětšuje a nemalá část bude chtít zůstat. Na co se máme připravit?

Hlavně bude třeba zvýšit toleranci k odlišnosti. My ji na rozdíl od společností, kde jsou různé kultury běžně, nemáme úplně velkou a v posledních několika generacích jsme zde měli jen málo cizinců. I vůči Ukrajincům měla část populace stigmatizující postoje. Dá se čekat, že po vlně solidarity je mnozí začnou brát jako občany, kteří jsou tu navíc. Na druhou stranu jsou nám blízcí a máme zkušenosti, že jsou pracovití. Bohužel, mohou být v tomto pohledu konkurenční a „ohrožovat“ profese, které budou obsazovat. Ale myslím, že například ve zdravotnictví, pokud se nebudeme jejich vstupu bránit, by jejich příchod mohl dost pomoct.

Mohli by doplnit chybějící personál ve zdravotnictví?

Ano, přijdou k nám i lékaři a zdravotní sestry. Těch máme málo. Naši medici častokrát odcházeli do zahraničí… I když nás přísun lidí v první vlně nejspíše zatíží, myslím si, že dlouhodobě to naší ekonomice a zdravotnictví pomůže.

Je náš systém psychiatrické pomoci připraven na takovýto příliv pacientů?

Připravený na to nemohl být nikdo. Určitě se budeme snažit to zvládnout, ale v celé psychiatrii i psychoterapii je podstav. Čísla by potřebovala zvýšit o třetinu až o polovinu. Na to upozorňujeme už delší dobu a pandemie podstav ještě zesílila. Potřebovali bychom víc psychiatrů i psychoterapeutů. Procesy se budou muset zrychlit a tím pádem bude trpět kvalita. Nyní celé skupiny psychoterapeutů nabízejí psychoterapii lidem z Ukrajiny zadarmo, to může v krátkodobém horizontu velmi pomoci. Nejtěžší věci se zvládnou, ale úzkosti a problémy s adaptací se budou zvládat hůře a na to dostatek lidí zatím nemáme.

Proč?

V západních zemích jde na psychiatrii ze zdravotnických peněz v průměru okolo osmi procent, u nás jsou to pouhá čtyři. V tom jsme na chvostu Evropy. Podle toho pak vypadá i dostupnost péče. Jsme navíc země, která psychické poruchy hodně stigmatizuje. Dlouhodobě budou nutné systémové změny. 

Jak stigmatizujeme?

Když má člověk problém, tak se mnohdy bojí vyhledat odborníka, protože nechce být „blázen“. Koukáme se na něj nesprávně třeba tak, že je slaboch. Dáváme lidem velmi snadno nálepky. Touto optikou se na člověka někdy dívá dokonce i vlastní rodina. Mít psychické problémy však není žádná slabost ani méněcennost, je to spíše běžné, zejména v době krizí nebo nadměrné zátěže. Stigmatizujeme ale i na úrovni strukturální, tedy stigmatizuje stát. Finance, které se vydávají na zdravotnictví a které se vydávají na psychické poruchy, nejsou dostatečné. Kvůli tomu je nedostatek studentů, mediků, kteří by o psychiatrii měli zájem. Je to ale pochopitelné, když psychiatr nebo klinický psycholog vydělává relativně míň než řada jiných oborů. Proto si studenti častěji vybírají somatické obory, aby měli lepší příjmy.

Máte vést léčebnou část a medicínské programy v nově budovaném psychiatrickém zařízení v Berouně.

Budova už stojí, upravují se vnitřní dispozice a vylaďují se jednotlivé technologie – bezpečnost, software na podporu duševního zdraví pacientů, terapie, stacionáře a další. Já se aktuálně zaměřuji na tvorbu léčebných programů pro různé diagnózy a na to, aby byli zaměstnanci vyškoleni tak, aby dělali práci smysluplným a efektivním způsobem. Základní součástí bude systematická psychoterapie a socioterapie v rámci léčby i následné rehabilitace. Je nutné, aby pacienti nebyli stigmatizováni a péče byla komplexní. V psychiatrii existuje řada přístupů. Mně dlouhodobě zajímají psychoterapeutické a sociální přístupy, které v nemocnicích často chybějí. Postupy by neměly být jen takové, že pacient dostane léky a pak si „popovídá“. Měl by mít k dispozici celou škálu služeb včetně hospitalizace – se systematickou psychoterapií, spánkovou laboratoří, virtuální realitou nebo například psychosociální rehabilitací – návazné ambulantní péče, denního stacionáře, ale i dálkových doprovodných e-programů a následné péče.

Inspirujete se přístupy například ze Švédska. Co dělají jinak?

Například využívají cirkadiánní světlo. To funguje tak, že světlo přirozeně kopíruje slunečný den a klienti díky tomu nejsou vystaveni velkým změnám počasí. Díky tomu se synchronizují, což pomáhá například s poruchami spánku, nálad, impulzivity a podobně. Také chceme začít pracovat se zmíněnou virtuální realitou. Řada fobických problémů – z hadů, z výšek, z pavouků – se dá poměrně snadno řešit. Podobné inovace řada zařízení z historických a finančních důvodů ale nemá. Chceme vybudovat i spánkovou laboratoř. I když u nás podobné možnosti existují, nejsou v jednom komplexu s psychoterapeutickou péčí a dalšími programy. Takže se na ně velmi dlouho čeká. Cílem by tak měla být soustavná péče a to, aby člověk nebyl najednou propuštěný a neměl kam jít. 

Je v české psychiatrické péči ještě něco, co hodně chybí?

Velmi nám chybí dostatečně kapacitní dětská psychiatrie nebo péče pro pacienty s poruchami osobnosti. Pacienti s obsedantně kompulzivní poruchou nemají speciální oddělení vůbec. Také je nedostatek oddělení pro adolescenty.

Tereza Koudelová




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.