Cenu Arnošta Lustiga, kterou uděluje Česko-izraelská smíšená obchodní komora, obdržel za rok 2020 chirurg Pavel Pafko. V minulosti ocenění získali například pražský biskup Václav Malý, legendární česká hlasatelka Kamila Moučková a další osobnosti.
Co pro vás znamená tato cena?
Je to velká pocta. Pro mě to znamená asi to, jako kdyby amatér nakreslil obraz a ten se najednou dostal do Louvru mezi ty známé, slavné intelektuální osobnosti. Já se nepočítám mezi intelektuála, já jsem jenom „manuál“, chirurgie vychází ze slov cheir (ruka) a ergein (pracovat), to doslova znamená ruční práce.
Cena Arnošta Lustiga se každoročně uděluje jednomu Čechovi, který se příkladně zasloužil o udržení a rozvoj celospolečenských hodnot, jakými jsou odvaha, statečnost, spravedlnost a lidskost. Jak vnímáte tyto zásadní hodnoty?
Já tu cenu vnímám jako ocenění českých lékařů, jejichž jsem součástí. Sám jsem nic nedokázal.
Odvaha je vždycky spojena s nějakým rizikem, na první pohled považujeme za odvážného člověka, který vlítne do hořícího domu a vynese ven nějakého seniora, čímž riskuje svoje zdraví a svůj život. A jsou odvážní lékaři? Vezměte si, když byl covid, tak na ARU v Motole jistou dobu zemřelo 48 % lidí. Chodit každý den do práce, když vím, že každý druhý z těch pacientů zemřel? Je to odvaha. A těch medicínských odvah je mnohem víc. Já rozhoduju o tom, komu dát transplantovaný orgán. Těch orgánů je málo a já stojím před rozhodnutím, zda jej dát seniorovi, který dokázal pro společnost už mnohé, nebo mladé ženě, která má doma dvouleté dítě. Komu dám přednost?
Co to je statečnost? Statečnost je určitá rezistence vůči psychickému nebo fyzickému dlouhodobému útlaku. Jsou čeští lékaři stateční? Dělal jsem statistiku českých chirurgů, kolik udělají přesčasové práce. V průměru mají 812 přesčasových hodin ročně. Zákoník práce dovoluje 416. Víc vás nesmí ani zaměstnavatel nutit udělat, na to je zákon, ti lidé dělají prakticky dvojnásobek. Jsou stateční? Jsou.
Spravedlnost… Je český zdravotní systém spravedlivý? Není. Jak v něm chceme hledat spravedlnost, když je nespravedlivý. A poslední je humanita. Všechny tyto kvality by měl mít každý slušný člověk. Někdo je má větší, někdo je má menší, ale všichni by je měli mít. Nicméně lékaři je mají v popisu práce – být odvážný, statečný, spravedlivý a humánní. Já tuto cenu beru jako ocenění českých lékařů, protože si sám neuvědomuju, že bych extra vynikal v některém z těch čtyř atributů…
Jaké máte životní vzory?
Každý z nás má nějaké vzory, ale je podle mě chyba mluvit o jednom člověku jako o jediném vzoru. Protože každý z nás má pozitivní a negativní stránku. Člověk má vždycky více vzorů, ze kterých skládá svůj budoucí život. V našem oboru je to manuální práce a musíte se to od někoho naučit – truhlář si může přečíst 10 knížek o práci se dřevem, ale dokud neuvidí toho starého mistra, jak bere to prkno do ruky, tak z těch knížek se to nenaučí. A u nás u chirurgů musíte mít učitele, kteří vám ukážou, jak se to má dělat. Třeba jsou to manuálně velmi zruční lidé, ale morálně bych si od nich vzor nebral. Všichni máme mít plejádu učitelů a vzorů a jejich syntézou budujeme vlastní cestu. A my nebudeme taky jediným vzorem pro mladší, ale třeba budeme tím jedním sklíčkem v mozaice.
Když jste zmínil morální hodnoty, tak kdo pro Vás byl vzorem na tomto poli?
Já jsem měl několik starších učitelů včetně přednosty kliniky, který byl morální, nebyl člen KSČ. Nešel s proudem, byl svůj. A myslím si, že máme být svoji. Bez ohledu na to, co se kolem děje, do jisté míry se musíme přizpůsobit vývoji, ale nekopírovat. A takových lidí si ostatní váží. Mou první přednostkyní byla paní docentka Vaněčková, ona spolu s Františkem Kriegelem (jako jediný člen československé delegace v roce 1968 odmítl podepsat Moskevský protokol, pozn. red.) ve Španělsku bojovala proti generálu Francovi. Pamatuji si začátek 70. let, kdy měl Kriegel zvětšenou prostatu a potřeboval operaci. Všichni jej odmítali přijmout, jediná Vaněčková řekla, že Kriegel je její spolubojovník z mládí a že ho odoperuje. A toho jsem si vážil více než všeho ostatního.
Není podle vás v Česku nedostatek vzorů pro společnost?
Nemyslím si, že by byl český národ nějaký dekapitovaný. Ale trošku jsem smutný z naší politické scény, kdy jedni metají špínu na druhé a ti druzí jim to vracejí. A já bych byl osobně za to, a už ten trend sleduju i v Evropě, ve Skandinávii, aby se do politiky dostávalo více žen. Z žen nekape testosteron.
O vás je všeobecně dobře známé, že jste nadšený sportovec – kajak, plavání, běhání, kolo… Jak se udržujete v současné době? Co pro vás sport vůbec znamená a jaký má podle vás vliv na společnost?
Já dělám sport na amatérské úrovni a považuji ho za součást svého života. A teď, jak jsem byl dlouho upoután na lůžku, tak ten den bez sportu byl jakoby prázdný. Nemyslete si, že celý den běhám nebo jezdím na kole, ale třeba dneska ráno jsem ještě za tmy v půl sedmé jel pět kilometrů podél Vltavy cyklostezkou do Vraného. Sport není smyslem mého života, ale je jeho součástí. A všem lidem radím, v tomhle je určitý základní kámen zdravého života.
Kromě své dlouholeté tuzemské kariéry chirurga jste absolvoval i řadu zahraničních pracovních stáží v New Yorku, Torontu, Moskvě, Lipsku či Uppsale – co Vám daly?
Víte, chirurgie je manuální řemeslo. A vy musíte vidět jako ten učeň v truhlárně víc truhlářů, abyste si syntézou složil optimální postup, jak s tím prknem zacházet. A samozřejmě je-li ta možnost se podívat na truhláře v Německu nebo v Kanadě nebo někde jinde, tak proč se nepodívat?
V roce 1997 jste u nás provedl první transplantaci plic, o rok dříve jste operoval prezidenta Havla, nesvazovala vám ta obrovská zodpovědnost ruce?
Tak u pana prezidenta Havla se jednalo o standardní operaci, kterých jsme se nadělali s kolegy ne desítky, ale možná pár stovek. Nervózní na ní bylo to, že se jednalo o pana prezidenta. Člověk k tomu ale nesmí přistupovat tak emocionálně, protože každá emoce ovlivňuje racionální rozhodování. Někdy pozitivně, ale bohužel většinou negativně. Pokud jde o transplantace plic, tak opravdu ta první je jakýsi mimořádný zážitek. Tomu předcházela skoro tříletá příprava, kdy jsme jezdili do Vídně, protože to bylo tenkrát nejbližší pracoviště, které tu transplantaci dělalo. Navíc jsme měli domluvené, že profesor Klepetko z Vídně na tu naši transplantaci přiletí malým letadýlkem. Ale nepřiletěl, ono to bylo v prosinci, zastihla ho sněhová bouře, přistál v Brně a z Brna jel sanitkou do Prahy. My už mezitím tu operaci skončili. V současné době transplantace plic provádí profesor Lischke se svým týmem a provádějí jich daleko více a v lepší kvalitě, než v době, když jsme začínali.
