Tradovala se před lety jemná anekdota o rozhodujícím sportovním měření sil mezi sovětskými a americkými sportovci v maratonském běhu. V závodě nakonec doběhl první do cíle s obrovským náskokem Američan a daleko za ním Rus.
New York Times po závodě napsaly: „Ve včerejším závodě zvítězil nakonec po strhujícím finiši Carl Dickens před Rusem Alexandrem Konikovem.“
Sovětská Pravda přinesla tentýž den o závodě následující informaci: „Výsledek včerejšího nejdůležitějšího závodu roku ukázal jasně absolutní převahu sovětských sportovců nad americkými profesionály, když sovětský reprezentant Saša Konikov doběhl na krásném druhém místě, zatímco Američan Carl Dickens skončil v závodě na předposledním místě.“
Zpětné zrcátko dává k lepšímu tuto anekdotu z dob minulých jen proto, že v duchu výše zmíněné informace sovětské Pravdy se nesly po oznámení volebních výsledků komentáře téměř všech stran, které se voleb zúčastnily. Má-li koalice Spolu nejvyšší získaný procentuální zisk volebních hlasů za dostatečný důvod k radosti z vítězství, zdálo by se, že na tom lze těžko něco zpochybnit. Minimální rozdíl onoho vítězství o „pouhých“ cca 35 000 hlasů, jak zdůrazňuje pohnutí ANO, nehraje žádnou roli. Jak známo historie se v případě statistik vítězů neptá JAK, ale KDO!
Vítězný poražený, pohnutí ANO, považuje za rozhodující element k tomu, aby se zkoušelo označit za vítěze voleb, počet mandátů, rozuměj onen jeden navíc, který mu přinesl nový systém různého přepočtu získaných hlasů podle velikosti krajů. Koalice Spolu tak potřebovala na zisk jednoho mandátu ve Středočeském kraji 20 309 hlasů a v Praze dokonce 22 826 hlasů, v kraji Moravskoslezském stačilo hnutí ANO na zisk jednoho mandátu pouhých 19 518 hlasů. Důkazem jsou prosté počty, zatímco koalice Spolu potřebovala ve Středočeském kraji k získání 10 mandátů 203 091 hlasů a v Praze na získání 11 mandátů dokonce 251 090 hlasů, pohnutí ANO stačilo v Moravskoslezském kraji k zisku 10 mandátů pouhých 195 176 hlasů. Výsledek samozřejmě platí, jen by ANO na tato čísla nemělo zapomínat, zvláště ve chvíli, kdy vážně – opravdu vážně? – vysílá jeden z jeho vyjednavačů na dálku signály koalici Spolu o nabídce místa premiéra, pokud vyzme hnutí ANO i s Babišem do vlády.
Naposledy s podobnou nabídkou letěl v roce 1941 do Skotska Rudolf Hess za Winstonem Churchillem. Předpokládejme, že i v aktuálním případě šlo o vtip či nečekané hnutí v hlavě jednoho z představitelů ANO. Naopak sportovní je prohlášení Andreje Babiše, že odvolává, co odvolal a slibuje, co slíbil – tedy, že nikdy neodstoupí. Bude jistě užitečné sledovat online, jak se vypořádá s tím, co po jeho vládě zůstalo. „Nikdy neříkej nikdy“ platí zvláště v případě úvah o jeho budoucích ambicích i pravděpodobnosti jejich úspěchu a Babišova návratu na výsluní. Je třeba přijmout, že svou současnou porážku i riziko ztráty imunity rozhodně odmítne přijmout a již dnes můžeme každý jeho krok považovat za součást kampaně k příštím volbám – byť pod heslem „ANO – bylo líp!“
Náladu v koalici PirStan lze přirovnat k situaci, kdy se po letech odloučení ptá jeden kamarád druhého: „Tak ženatej, říkáš! A jsi šťastně ženatej?“
„My to máme s manželkou rozdělený“, odpovídá druhý kamarád, kterému ve škole neřekli jinak než Pirát! „ Ona je šťastná a já jsem ženatej!“
Jeden z upřímných komentářů z dílny Pirátů zněl stručně: „Měli jsme se na to vysrat!“, ale pravda je kousek vedle. „Vysrat“ se měli někteří z korzárů na řeči, které v kruhu rodinném či po půlnoci jsou to pravé hrdinské. Ukázalo se, že dnes žádaný obětní beránek Bartoš, je naopak jedním z těch členů posádky škuneru, který dospěl na rozdíl od některých čekatelů na posty ministrů. Zpětné zrcátko má na mysli ty, kteří se chovající jako nedonošení frackové a mentální jednobuněčná dvojčata Jany Maláčové. Pokud si Piráti v budoucnosti připustí, ž politika není boj mezi generacemi a vzpoura proti rodičům, dopadnou líp.
SPD Vůdce Okamury sice obrousilo hrany své politiky „dlouhých nožů a rasového purismu“, ale svůj stín překročit nemůže. Mimo rasismu a sametově zjemnělého náckovství, skrytého za verbální eufemismy, nemá co nabídnout. Navíc po totálním propadáku svých plagiátorů očekává nástup nových branců z řad pitomců neboť tři mazaní v SPD zcela stačí. Vlastenecké trojhnutí, vedené odvážnou Šárkou, mohlo snad zkraje vypadat jako dobrý nápad, ale k vítězství v politice – najmě na dvorku „vlastenců“ – je třeba víc než přitažlivý zjev po změně ve vedení. Myšlenka se tomu říká! „Vlastencům“ to ostatně nikdy dlouho nevydrželo, i když jinak jim v této zemi latentního šovinismu a rasismu pšenka vcelku kvete. Ale každé nové mutaci se zdá ta předešlá příliš měkká, proto se množí a dorůstají jak články tasemnice. Pokud to budou existence, jako se sešly ve Volném bloku, pak je to v pořádku, jen doufejme, že mezi nimi nedojde k páření.
Přísahat na lov zločinců je fajn, ale jako program je to málo, zvláště po poměrně pěkných neúspěších v minulosti. Neexistuje-li plán, jak dál, pak i Columbo vypadá jak inspektor Clouseau.
To nejlepší na konec. Jana Maláčová má strach, co si počne prostý lid bez její podpory a ochrany a mezitím, než její kumpán Matěj Stropnický najde náruč nové strany, kam by vklouznul. Možná ve Volném bloku bude volno. Hamáček na sebe strhnul pozornost bloumáním v baloňáku v prostředí, které nám socani chtěli zařídit všem. Hledá prý řešení, které je nasnadě. Už to kdysi udělali jeho předchůdci. Co takhle sloučit se s komouši, tam prý vstanou noví bojovníci a objeví se rudá záře nad Kladnem. A řeknu vám, až tohle začne, koupím si celou první řadu.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
