nahoru

Situace kolem zákazu potratů nám paradoxně může pomoci, říká polská prozaička a novinářka Martyna Bunda

Kateřina Kadlecová 6. září 2021 • 11:50
Situace kolem zákazu potratů nám paradoxně může pomoci, říká polská prozaička a novinářka Martyna Bunda
foto: Bartosz Maciejewski

Zatímco v české literatuře posledních pár let objevují čtenářům periferní, historií převálcované regiony z pohledu žen Veronika Bendová (Sudety ve Vytěženým kraji) nebo Karin Lednická (Slezsko v Šikmém kostele), Polákům připomíná minulost a magii jejich Kašubska spiso­vatelka a redaktorka týdeníku Polityka Martyna Bunda (46). Česky jí vyšly romány Bezcitnost a nedávno Modrá kočka, jejíž atmosféra připomene jak prózy nositelky Nobelovy ceny Olgy Tokar­czukové, tak Jméno růže Umberta Eca.

Narodila jste se na severozápadě Polska, v Kašubsku, a zasadila do něj děj obou svých románů. Jste tamní patriotka, čím jsou kašubské etnikum a jazyk v rámci země tak zvláštní?

Nevím, zda je pro mě důležitější ten krásný kraj lesů a jezer jakožto lokalita, nebo onen výjimečný dům se zahradou, v němž jsem vyrostla. Já si Kašubsko pamatuji především z devadesátých let, kdy se tu po pádu režimu tvořila nová regionální identita stejně jako v celé postkomunistické střední a východní Evropě. Kašubové, to byl v Polské lidové republice především komunisty vybudovaný skanzen, folklór: etnikum hovořící zvláštním jazykem a tančící v krojích. Teprve v demokracii jsme zjistili, že žijeme naprosto jinou skutečnost než lidé z Varšavy nebo Krakova. Na to jsem se zaměřila v Bezcitnosti. Je mi ovšem šestačtyřicet, a čím jsem starší, tím mi lidské příběhy připadají podobnější, vidím jejich univerzálnost, k čemuž směřuje můj druhý román, Modrá kočka. Šlo mi v něm o duchovno, o experimenty, které lidstvo provázejí na jeho cestě dějinami, o hledání vlastní duchovní podstaty – a v tomhle ohledu jsou odtažité, chladné Kašuby nesmírně bohaté, jejich genius loci a atmosféra jsou magické a silné.

Váš románový debut Bezcitnost vyšel česky před dvěma lety; hlavními hrdinkami této rodinné ságy jsou ženy z drsného a chudého poválečného venkova – Rozela a její tři dcery. Rozela po ohavných životních zkušenostech nenávidí muže. Vnímáte jako matka dvou dcer život ženy jako potenciálně náchylnější k utrpení než ten mužův?

To není tak jednoduché. My lidé sneseme poměrně dost, a jestli ženy trpí víc než muži, to nevím – když zvážíme mrtvoly vojáků ze všech válek světa… Ale co je typicky ženské a co jsem se pokusila ztvárnit v Bezcitnosti, je způsob, jak ženy po prodělaném utrpení dokážou znovu poskládat svůj život a jít dál, pro dobro ostatních. Román se jmenuje Bezcitnost, ale zároveň je o citlivosti, cituplnosti zamrzlé pod vrstvami traumat, o citu mateřském a sesterském, díky němuž ženy dokázaly leccos přežít a na němž typicky stavějí své vztahy. Jsem však toho názoru, že jsme všichni lidé a pohlaví určuje náš charakter a životaběh jen do jisté míry.

Jednou z nejsilnějších scén Bezcitnosti je znásilnění a zmlácení Rozely vojáky Rudé armády v březnu 1945. „Když tamtoho březnového dne přišli Rusáci, těch šest nebo sedm vojáků, a možná že šest miliard, železo na kamnech se žhavilo pomalu. Nejprve Rozelu popořadě znásilnili a nakonec jí na břicho přiložili rozpálenou žehličku…“ Byly v Kašubsku válečné zločiny tohoto typu častější, protože patřilo pod přímou německou správu?

Situace byla otřesná v celém Polsku, ale když Rudá armáda vstoupila na polské území, vojáci nevěděli, kde jsou. V Kašubsku slyšeli jakýsi cizí jazyk, který nebyl polština, a nejspíš si mysleli, že se ocitli v Německu. Tudíž se chovali tak jako v Říši – měli přímý rozkaz zlomit pýchu německých žen. Znásilnění jako zbraň se ovšem objevuje po celém světě odnepaměti, utrpení je to všude nezměrné. Nejtěžší to měli ke konci války na Mazurech v severovýchodním Polsku, v nárazníkové zóně, kam vtrhli vojáci při ofenzívě nejdřív. Veškerá jejich frustrace se vylila na místní ženy.

Premium

Přečtěte si článek s předplatným Premium Plus

Získejte neomezený přístup na devět různých služeb včetně Reflex.cz




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.