Ve věku 76 let dnes zemřela v Praze zpěvačka Yvonne Přenosilová. ČTK to potvrdila její sousedka Hana Vejvodová a někdejší kolega Přenosilové z Rádia Svobodná Evropa Radko Kubičko. Přenosilová byla jednou z hvězd české pop music 60. let minulého století. Nazpívala například hity Boty proti lásce, Roň slzy, Sklípek či Tak prázdná. Úspěšně nastartovanou kariéru jí ale přerušila emigrace po podpisu dokumentu Dva tisíce slov, který vyzýval k demokratizaci společnosti za období komunistické totality. V roce 2021 poskytla Reflexu rozhovor, který si dnes můžete opět přečíst.
Oč kratší měla Yvonne Přenosilová kariéru, o to byla úspěšnější – není mnoho tuzemských zpěváků, které pro štěstí nakopnul Mick Jagger z Rolling Stones, málokdo taky ve Velké Británii vydal singl a vystupoval v tamním slavném televizním pořadu Ready Steady Go! společně s The Kinks a Gerry and the Pacemakers; nebyla její chyba, že z toho nic nebylo – musela zpátky do Československa, kde ji čekala maturita. Ostatně sama říká, že jí byla pěvecká dráha vždycky šumafuk…
Váš tatínek byl Čech, maminka Rakušanka – proč potom první slova, která jste v životě slyšela, byla v angličtině?
It was british, right! Ten důvod byl prostý – narodila jsem se v roce 1947 a po válce nebylo radno mluvit v Československu německy. A tak na sebe naši častěji mluvili anglicky. A doma samozřejmě někdy i německy… Naštěstí dětský mozeček se s tím dokáže celkem dobře vyrovnat, takže i já jsem si ve své malinké hlavičce dovedla srovnat, kdo na mě v tu chvíli mluví jakým jazykem – a tím jsem mu i odpovídala, aniž bych o tom vlastně přemýšlela… Na gymplu jsem sice skončila ve španělské třídě, ale náš učitel byl bývalý latinář, který se přes letní prázdniny naučil o kapitolu víc, než jsme uměli my, tak jsme se naučili o dvě víc, abychom ho zničili, a on byl v háji. Nicméně dneska z tohohle jazyka neumím zhola nic. Ovládám jen němčinu a angličtinu – ovšem britskou, zatímco můj syn adoruje Američany, takže mluví tou příšernou americkou hatmatilkou, což já bytostně nesnáším. Samozřejmě ještě víc jsem nesnášela povinnou školní ruštinu, kterou jsem se ovšem odmítala učit, což jsem brala jako pasívní rezistenci, takže jsem maturovala uctivě za čtyři.
Takhle to zní jako velmi radostné dětství, ale zas tak veselé nebylo – kolik vám bylo let, když váš otec skončil ve vězení?
Mně bylo pět, takže jsem vůbec netušila, co se děje – vím jen z vyprávění, že k nám nakráčeli uprostřed noci a tátu odtáhli pryč. Bylo to v roce 1953, kdy probíhal takzvaný hon na zápaďáky, který se vztahoval i na otce, jenž sice bojoval proti fašistům, ale pod špatnou vlajkou. On byl původně strojní inženýr, ale za války sloužil jako voják v Palestině – a tam se taky potkal s mou matkou, která tam přijela se svým prvním manželem, což byl rakouský Žid. On to sice o sobě nevěděl, protože normálně slavili Vánoce, ale když Hitler vlítnul do Rakouska, tak dostal echo, že musí okamžitě zmizet. Popadnul mámu a nasedli na loď do Haify. Jenomže lodě tehdy nesměly do přístavu, tak skočil do vody, máma, která neuměla plavat, mu sedla na záda jak žabák na kámen a takhle se dostali na břeh; žili pak v Haifě, Jeruzalémě a Tel Avivu. Jenomže její manžel byl playboy, který závodil na motorkách a vyučoval tenis, zatímco matka se akorát nudila. Ale měla dobrou kamarádku, nějakou polskou Židovku, která jí jednou řekla: „V hotelu Krále Davida hraje při odpoledních čajích na klavír moc hezkej českej oficír – pojď se na něj podívat!“ No a ten hezký český oficír byl můj fotr. A protože jí slíbil ráj na zemi, tak s ním v roce 1946 odjela do Československa – nikdo z nich nemohl tušit, že o dva roky později přijde Vítězný únor a ten ráj na zemi tady zavedou komunisti. Tehdy taky máma vzala knížečku, z níž se snažila naučit česky, prohlásila, že je to blbost, jednou provždy ji zahodila a po zbytek života češtinu neuvěřitelně komolila. Ale páni muzikanti ji pro to strašně milovali.
Jací páni muzikanti?
Matka mě do osmnácti let hlídala, takže se mnou jezdila na všechny zájezdy. A páni muzikanti ji zbožňovali, protože s ní byla ohromná psina. Jednak mluvila neskutečně česky – těch našich sedm pádů jí rozhodně nestačilo, ona jich měla pro češtinu snad sedmadvacet. A za druhé si ze sebe vždycky uměla udělat legraci, takže většinou sedávala někde vepředu, nejčastěji s Mikim Volkem, zatímco já vzadu vykuřovala – tenkrát se ještě smělo v autobusech kouřit, tehdy ještě cigarety nebyly nezdravý, to až později… Takže matka hlídala, ale špatným směrem – mě totiž nezajímali pánové, ale cigarety! Mimochodem dodnes nevím, proč tenkrát ze všech nejvíc podezírala z nekalých úmyslů Pavla Bobka. Vždycky říkala: „Ten pacholek Bobek čeká na první příležitost!“ Přitom Pavka měl stejně starou ségru, jako jsem já, takže se ke mně choval jako k ní – obě nás akorát pečlivě hlídal. Taky když mi později přes svého bratra poslal do Mnichova svoji desku, tak na ni napsal: „Prošvihl jsem první i poslední příležitost.“
Takže vás uhlídala?
Tak já se hlídala v první řadě sama, protože kdybych chtěla, tak by mámě stačilo dát o skleničku víc a bylo by po hlídání. Navíc jednoho dne se zase dostavila k autobusu, ale pan Karel Mareš ji zastavil: „Paní Přenosilová – už ne!“ Máma se divila, tak jí vysvětlil: „Vaše dcera už je plnoletá.“ Nechápala: „Was ist plnoletý?“ Tak jí pan skladatel objasnil: „Už jí bylo osmnáct let, čímž je dospělá. To znamená, že vám nadále nebudeme platit vaše cesty s dcerou na zájezdy.“ Načež se v mé matce odehrál velmi dlouhý boj mezi její škudlivostí a mou poctivostí, ale protože škudlivost nakonec zvítězila, tak se otočila a šla domů. A od té doby jsem na zájezdy jezdila sama, což mně dělalo radost, ale muzikanty zarmoutilo, protože se mnou nebyla zdaleka taková sranda jako s matkou.
Jak to dopadlo s vaším otcem?
U nás doma se o tom nikdy nemluvilo – táta se o tom po návratu ani slovem nezmínil, takže já se všechno mnohem později dozvěděla až od matky. Tím pádem mám celé tohle období dost v mlze – přece jen jsem ještě byla poměrně malá. Akorát si pamatuju, že jsem kvůli tomu byla ve škole perzekvovaná, aniž bych vlastně věděla proč. Ono by úplně stačilo, že matka byla Rakušanka, ale ještě k tomu otec v kriminále – okamžitě mě zařadili do buržoazního kroužku, který si učitelé s oblibou podávali. Ale spolužáci se ke mně chovali úplně normálně, takže se to dalo vydržet.
Jak váš otec nesl, že jste se vydala na pěveckou dráhu?
Vyrůstala jsem sice v padesátých letech, ale i v téhle době si v některých rodinách potrpěli na to, aby jejich dceruška hrála tenis, na klavír a chodila na balet. A tak jsem taky docházela pod most Barikádníků na kurty, ale vůbec mi to nešlo! Nikdy jsem se nedokázala trefit do míčku a pokaždé jsem kvůli tomu řvala jako tur. Ale protože tam jedna parta hrávala písně tehdy populární skupiny Kučerovci, tak za mnou jednou někdo od nich přišel a povídá: „Hele, ty se do toho míče beztak v životě netrefíš, ale máš dobrej hlas – nechceš si místo toho tenisu s námi radši zazpívat?“ A tak jsem s nimi na nejrůznějších večírcích na kurtech začala zpívat – a to byl taky ten důvod, proč jsem ve filmu Miloše Formana s názvem Konkurs zpívala písničku Malagueña. A mimochodem na ten konkurs mě poslal otec – mně to bylo šumafuk. Stejně jako že mě matka vybavila pleteným svetrem, ve kterém jsem vypadala jako lední medvěd… My nevěděli, že to není žádný regulérní konkurs, ale že si jenom Forman natáčí film, jak se mu tři sta holek ztrapňuje před kamerou! Myslím, že to tušila jen Věra Křesadlová, která s ním tehdy chodila. Na druhou stranu za mnou po tomhle takzvaném konkursu přišel pan Karel Mareš a povídá: „Heleďte, my děláme konkurs do Semaforu, kde bude skupina Olympic hrát pásmo Ondráš podotýká, které píše Jirka Štaidl – nechtěla byste na něj přijít?“ A tak začala moje rock’n’rollová kariéra, kterou otec kupodivu bral. Koneckonců u nás se každou neděli hrálo – táta na piano, strýc na housle a někdy přišel na návštěvu i Karel Svoboda; to pak hrál na klavír on. U nás byl totiž pokaždý blázinec a on tu naši šílenou atmosféru miloval.
Co pro vás tehdy znamenalo zpívání?
Mě to bavilo, ale rozhodně jsem to nebrala jako nějaký poslání. Bylo mi patnáct, když jsem nazpívala Roň slzy – a to je věk, kdy člověk neřeší, co bude dál. A v mém případě to šlo nějak samospádem – když skončilo představení Ondráš podotýká, tak mě pan Jiří Suchý angažoval do představení Sekta, což bylo jeho milované dítko, ale jinak hrozný průšvih. Mně se to taky prudce nelíbilo, ale naštěstí krátce nato přišel Jirka Štaidl, že zakládají divadlo Apollo – a jestli nechci jít k nim. A tak jsem tam okamžitě přešupačila!
Vaše pěvecká kariéra se však neodehrávala jen v tehdejším Československu, ale v roce 1965 jste dokonce natočila pár písní v Londýně…
Nahrála jsem je ve studiu společnosti Pye Records, u které tehdy vydávali Petula Clarková, The Searchers, The Kinks či Status Quo – bohužel v roce 1989 zanikla, což ovšem nebylo kvůli mně. Každopádně mi tam dali k dispozici korepetitora, který mi přehrával různé písničky – a byl velmi polichocen, když jsem mu u skladby Come On Home řekla, že se mi moc líbí, protože to byla jeho věc. Byl to velmi sličný pán, který se jmenoval Tony Hatch – autor celosvětového hitu Downtown. A tak jsem u Pye Records sice vydala singl, ale protože jsem ten rok maturovala, tak místo abych v Anglii dělala promo, musela jsem se po čtrnácti dnech vrátit do Československa, takže se žádný světový úspěch nekonal. Ale jeden zážitek jsem měla – byla jsem pozvána do tehdy velmi populárního televizního pořadu Ready Steady Go!, kde jsem se potkala s kapelami Gerry and the Pacemakers, The Kinks a The Righteous Brothers, což byl jeden idol vedle druhého, takže jsem byla jak Alenka v říši divů. A v nahrávacím studiu jsem se pak srazila s Rolling Stones, když stejně jako já čekali na nahrávací frekvenci. Někdo jim řekl, že jsem z Československa, ale neměli ani tušení, kde to je. Na druhou stranu Mick Jagger mě tehdy nakopnul pro štěstí a řekl: „Good luck!“ Já teda na Stouny nikdy nebyla, vždycky rozhodně beatlesačka, ale od něj jsem to vzala.
Co se s tou nahrávkou stalo?
Vyšla, třeba Pavel Bobek ji měl celý život doma. Nicméně já se znovu do Anglie dostala až v roce 1968 a to už nic nefungovalo – Tony Hatch se vrátil za svou paní do Austrálie a můj manažer se z Londýna přestěhoval někam do okolí Birminghamu, což je stejné, jako kdyby zmizel z Prahy a usadil se v Nové Třebové. Tím pádem jsem neměla na co navazovat a v Anglii odzpívala jen jediné vystoupení, které pořádala Organizace spojených národů na podporu utlačovaných zemí. Mimochodem nikdy nezapomenu na tehdejšího průvodce celým večerem, kterým byl David Frost, později velmi slavný politický moderátor, který to z Velké Británie dotáhl až do USA, kde zpovídal sedm amerických prezidentů. Tenkrát byl ovšem tak strašně nervózní, že jsem v takovém stavu snad nikdy nikoho neviděla – a to já sama jsem absolutní hromada neštěstí, když mám jít krákorat!
Nikdy vás nemrzelo, že vaše pěvecká kariéra nebyla delší?
Mně bylo tehdy všechno dost ukradený – vlastně jsem si ani pořádně neuvědomovala, co prožívám. Vystoupení v televizní show Ready Steady Go! bylo fantastické, ale mě v Londýně víc zajímala proslulá módní ulice Carnaby Street, butik Mary Quant a minisukně – taky jsem si z Anglie přivezla šatičky a svoje první punčocháče s kytičkama; následně jsem v nich vystupovala v Lucerně. Jenomže pak jsme jednou letěli do Košic – čekali jsme na autobus, který nás měl odvézt na Ruzyň, když mi pan Ludvík Vaculík dal přečíst Dva tisíce slov. Bylo pražské jaro, mně celý text přišel dost nevinný, tak jsem to podškrábla. Ale protože jsem byla mezi prvními, tak se moje jméno objevilo v novinách a začal psychický teror – v jednom kuse mně domů volali anonymové, že mě zabijí. A to jednomu dokáže pocuchat nervy – zvlášť když po příchodu vojsk Varšavské smlouvy hlásili v rozhlase, aby signatáři Dvou tisíc slov nespali doma. A tak jsem od 21. srpna nebyla doma. Nakonec mě textař Rosťa Černý naložil do auta, všem jsme řekli, že jedeme do Vídně na sacher, a 27. srpna jsem emigrovala do Rakouska, kde žili mámini příbuzní. Chvíli jsem venku zkoušela hudební kariéru, ale nic z toho nebylo. A tak jsem šla pracovat na letiště a začalo nejkrásnější období mého života!
V jakém slova smyslu?
Potlesk je sice hezká věc, ale za tu krušnou trému, kterou jsem prožívala před každým vystoupením, to nestojí. Oproti tomu na letišti nás bylo dvacet holek z celého světa, často jsme na víkendy lítaly do Florencie nebo Říma, na školení zase do Londýna, ale vždycky to byla ohromná psina. A hlavně mě nikdo neznal. Kdykoliv se mi totiž dřív začal dvořit nějaký chlap, tak jsem si říkala: „Kvůli mý kráse to nebude – on se přese mě určitě chce dostat do společnosti slavných.“ Teď tyhle dřívější mindráky zmizely, protože když už mě nějaký chlap oslovil, tak jsem se mu musela líbit – znát mě nemohl. Jak říkám – těch několik let u British Airways bylo v mém životě zkrátka nejkrásnějších.
