Jako malá holčička s tatínkem, který vypadal jako Oldřich Nový, ale ona mu přezdívala Šedý vlk; mluví tak o něm někdy dodnes| Zdroj: Archív Yvonne Přenosilové Psal se rok 1965 a Yvonne Přenosilová zpívala se skupinou Olympic (zleva na saxofon Miloslav Růžek, na baskytaru Pavel Chrastina, na kytary Ladislav Klein a Petr Janda)| Zdroj: ČTK / DEZORT Jovan Ve škole jsem byla perzekvovaná, aniž bych vlastně věděla proč. Stačilo, že matka byla Rakušanka, otec v kriminále, a okamžitě mě zařadili do buržoazního kroužku, který si učitelé s oblibou podávali.| Zdroj: Archív Yvonne Přenosilové Yvonne Přenosilová 23. ledna 1968 na 2. mezinárodním festivalu gramofonových desek v Cannes – (zleva) Josef Laufer, Marta Kubišová, Waldemar Matuška, Helena Blehárová, Karel Gott, Helena Vondráčková a Václav Neckář| Zdroj: ČTK Poprvé doma opět zpívala už 6. prosince 1989 – na koncert pro Občanské fórum ji pozvala Eva Pilarová| Zdroj: ČTK / Krumphanzl Michal Yvonne Přenosilová| Zdroj: Profimedia.cz Ludvík Vaculík mi dal přečíst Dva tisíce slov. Bylo pražské jaro, mně text přišel nevinný, tak jsem to podškrábla. Moje jméno se pak objevilo v novinách a začal teror – v jednom kuse mně domů volali anonymové, že mě zabijí. A to dokáže pocuchat nervy – zvlášť když po příchodu vojsk Varšavské smlouvy hlásili v rozhlase, aby signatáři nespali doma.| Zdroj: Profimedia.cz
