nahoru

Vždycky jsem se navzdory okolnostem dokázal zabavit, říká herec a mistr improvizace Jaroslav Dušek

HONZA DĚDEK12. dubna 2021 • 10:00
Vždycky jsem se navzdory okolnostem dokázal zabavit, říká herec a mistr improvizace Jaroslav Dušek
foto: Nguyen Phuong Thao

Je skvělým hercem, požehnaným komikem a mistrem improvizace, v posledních letech zásluhou dnes již kultovního představení Čtyři dohody však i jakýmsi guruem – jeho pohled na svět, a zejména výchovu dětí sdílí bezpočet lidí. Není divu – on sám zažil krásné dětství, které ovlivnilo celý jeho život. „Nikdy jsem se neuměl nudit – už v kolébce jsem se dokázal zabavit,“ říká Jaroslav Dušek, který 30. dubna oslaví šedesáté narozeniny.

Jaké jste měl dětství?

Velmi krásný – rodiče mě vychovali úplně skvěle! Tatínek sice říkal, že už jako maličký jsem byl strašně tvrdohlavý, vůbec nebylo možné se se mnou dohadovat a vždycky jsem si prosadil svou, ale to si nepamatuji. Naopak si vybavuji, že jsme do mých šesti let bydleli u rodičů mé maminky, kteří obývali vilu na Barrandově. Tedy ne že by ji vlastnili – měli zde akorát služební byt, protože děda byl topič a zahradník a babička hospodyně. Ta krásná vila patřila Světové odborové federaci a sídlil v ní generální tajemník pan ­Louis André Saillant a jakýsi italský diplomat jménem Casadei. Pan tajemník měl v garáži zaparkovaný mercedes a Tatru 603, protože lepší auto tehdy v Československu nebylo, a odboráři, jak známo, se nikdy neošidí. Pan diplomat zase jezdil Simkou 1501, což bylo taky moc krásné auto, navíc vyvedené v nádherně modré metalíze. O všechny vozy se staral pan Oto, který mi dovoloval sednout si za volant a točit jím. A dokonce se na mě vůbec nezlobil, když jsem jednou šroubováčkem rozmontoval palubní desku mercedesu pana generálního tajemníka… To můj tatínek nikdy auto neměl, taky nebyl odborář, ale jenom osvětlovač v divadle Semafor, takže náš byl skútr Čezeta 175/501, řečený prase, který se ­krčil v rohu garáže, kde jsem na něm jako malý chlapeček sedával. A to jsem dělával často, protože jsem nechodil do školky – takže jsem buď seděl na praseti, nebo si hrával na obrovské zahradě, která vedla až na skálu, na níž je nápis Barrande. A taky tam stával altán, ze kterého jsem dokázal celé hodiny koukat dolů na Vltavu.

Měl jsem pocit, že jste dětství trávil na Sázavě, o níž tak často mluvíte…

Tam jsme jezdívali na prázdniny. Do mých šesti let pod stan do osady, kde nebyla ani elektřina – namísto záchodu jen kadibudka, kuchyň byly kovové pláty ve stráni, na nichž se vařilo, pro vodu se chodilo do studně k Rohlíkovům, kteří měli chatu nedaleko; postupem času začaly přibývat další a další chaty, jednu z nich jsme si postavili i my. Všichni se znali navzájem, pořádaly se táborové ohně, hrálo se na kytary, pro pivo si dospělí jezdili na lodi – zkrátka nádherný kmenový život! To bylo moje dětství! Na druhou stranu jsem už tehdy dokázal být sám a trávit spoustu času pozorováním okolí a mudrováním, dnes by se dalo říct meditováním. Rodiče vždycky říkali, že už jako maličký jsem se budil velmi brzy, někdy kolem čtvrté páté hodiny ranní; narodil jsem se ve 4.15, tak možná proto. Ale nikoho jsem neobtěžoval – sám jsem si prý klidně dvě hodiny hrál tiše v postýlce, kde jsem si něco kvrdlal a nikoho si nevšímal. Vždycky jsem se zkrátka navzdory všem okolnostem dokázal zabavit – tam někde nejspíš leží základy mé pozdější improvizace.

Jací byli vaši rodiče?

To bych musel začít u babičky s dědou, kteří nás se sestrou milovali; a možná i to je velmi slabé slovo. Tehdy jsem ovšem nevěděl, že profituju z toho, že jim zemřel syn, brácha mé mámy. Jmenoval se stejně jako já – Jarda. Bylo mu dvanáct, když jel na kole a někde na Hřebenkách mu spadl řetěz. V tu chvíli nemohl brzdit a narazil hlavou do zdi. Babička později vyprávěla, že s ním ještě mluvila – byl při smyslech a odpovídal jí, zemřel až v nemocnici na krvácení do mozku. Tohle jsem vyprávěl producentovi Jaromíru Kalistovi, když jsme s Janem Švankmajerem točili film Šílení. Hned chtěl vědět, jak se ten kluk jmenoval. A když jsem řekl, že Jaroslav Rytina, tak povídá: „Toho jsem znal – to byl velmi zvláštní a vznešený kluk!“ Přesně, jak to o něm říkala babička. Mimochodem jeho smrt byla velmi paradoxní – děda mu zakázal jezdit na kole, které navíc pro jistotu zamkl do kůlny, ale Jaroušek byl šikovný, udělal si šperhák, otevřel si kůlnu, vzal kolo a vyrazil. Tehdy děda pochopil, že se dětem nevyplatí cokoliv zakazovat, protože tím jim v ničem nezabráníte, takže nám se sestrou nikdy nic nezakazoval. A s rodiči to bylo podobné – máma byla milující žena, ohromně hodná, která s námi byla do mých deseti let doma. A co se týká táty, tak si pamatuji, jak mě asi v deseti naložil na skútr, abych neprochladl, dal mi pod oblečení noviny, a vyrazili jsme na chatu, kde mi při svíčce před spaním řekl: „Jardo, tvůj život je tvůj život, ty si ho řídíš a nikdo jiný ti do něj nemá právo kecat. Pokud ode mě někdy budeš chtít slyšet nějakou radu nebo názor, rád ti to řeknu, ale řídit se tím v žádném případě nemusíš.“

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře