Petr Kolář (53), jeden z nejvýznamnějších a nejznámějších českých architektů, spoluzakladatel ateliéru ADR, tvrdí, že nemá vyloženě nějaký sen, podle něhož by chtěl něco postavit. „Ale mám to štěstí, že dělám věci, které jsou naplněním podobných snů.“ Jaké sny si plní právě teď?
Své projekty realizujete po celém světě. Zaujalo vás tam v posledních letech v architektuře něco, o čem jste si říkal: Tak to je skutečně výjimečné!
V zahraničí vzniká v poslední době, na rozdíl od České republiky, mnoho velmi zajímavých projektů, například galerie, koncertní haly, knihovny, přístavy a další velké věci. Objevují se tak pozoruhodné dominanty – aby si turisté zapamatovali určitá města nejenom díky jejich historii. Ostatně některá z nich zajímavou historii ani nemají, ale právě nějakou výjimečnou moderní stavbu ano. To se u nás prakticky neděje.
Můžete jmenovat něco konkrétního?
V Paříži vzniklo v roce 1977 Centre Georges Pompidou, které si zapamatuje každý, kdo francouzskou metropoli navštíví. Před sedmi lety bylo dokončeno ve francouzské metropoli i multifunkční kulturní centrum Fondation Louis Vuitton od Franka Gehryho, spoluautora pražského Tančícího domu. Na fasádě té budovy mimochodem spolupracovala i české firma, což mě velmi potěšilo. Z minulosti jmenujme Eiffelovu věž. V Londýně třeba vyrostla budova pojišťovny Lloyds od architekta Richarda Rogerse, kterou si denně vyfotilo i na 15 000 turistů. Jmenovat mohu Louvre v Abú Dhabi od Jeana Nouvela. To všechno jsou stavby, jež chcete vidět. Které vlastně skoro musíte vidět, když do daného města přijedete.
Narážíte tím na to, že v Česku nevzniká skoro nic?
Ano. V České republice je pro architekty a developery velmi obtížné, ne-li nemožné něco podobného postavit, protože byrokracie je zde složitá a ubíjející. Proto raději pracujeme v cizině. Český stavební zákon je složitý a znemožňuje něco začít stavět rychle, diskuse s úřady jsou neplodné. Podívejte se třeba na pražskou Pankrác. Architektka Eva Jiřičná to naprosto trefila, když říká, že to tam vypadá jako obrácený stůl, vyrostly tam nějaké čtyři nohy, které z dálkového pohledu vypadají jako tyčky. Vše skončilo v půli cesty. Co bude dál? Nic, zbytek je zastavěn novými nízkými administrativními budovami.
Co odbornou diskusi nejvíce brzdí?
Že se do ní zapojuje v Česku tolik subjektů, že vás to nakonec ubije a po mnoha letech ztratíte sílu konkrétní projekt prosazovat. Osobní zkušenost: U některých našich projektů stavební povolení trvalo mezi osmi až deseti lety. To je téměř k ničemu. Už to skoro nemá smysl stavět, klient začíná mít jiné potřeby, projekt morálně stárne a po celou tu dobu děláte tisíce kompromisů, abyste vyšli každému vstříc. Nakonec pak vznikne něco jiného, než byla původní představa.
Ve zbytku článku se dočtete:
- Jaké okolnosti znemožňují stavět v Česku jinak?
- Jak ovlivňují dobrou architekturu veřejné peníze?
- Kdo Petra Koláře nejvíc ovlivnil?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
