Své projekty realizujete po celém světě. Zaujalo vás tam v posledních letech v architektuře něco, o čem jste si říkal: Tak to je skutečně výjimečné!

V zahraničí vzniká v poslední době, na rozdíl od České republiky, mnoho velmi zajímavých projektů, například galerie, koncertní haly, knihovny, přístavy a další velké věci. Objevují se tak pozoruhodné dominanty – aby si turisté zapamatovali určitá města nejenom díky jejich historii. Ostatně některá z nich zajímavou historii ani nemají, ale právě nějakou výjimečnou moderní stavbu ano. To se u nás prakticky neděje.

Můžete jmenovat něco konkrétního?

V Paříži vzniklo v roce 1977 Centre Georges Pompidou, které si zapamatuje každý, kdo francouzskou metropoli navštíví. Před sedmi lety bylo dokončeno ve francouzské metropoli i multifunkční kulturní centrum Fondation Louis Vuitton od Franka Gehryho, spoluautora pražského Tančícího domu. Na fasádě té budovy mimochodem spolupracovala i české firma, což mě velmi potěšilo. Z minulosti jmenujme Eiffelovu věž. V Londýně třeba vyrostla budova pojišťovny Lloyds od architekta Richarda Rogerse, kterou si denně vyfotilo i na 15 000 turistů. Jmenovat mohu Louvre v Abú Dhabi od Jeana Nouvela. To všechno jsou stavby, jež chcete vidět. Které vlastně skoro musíte vidět, když do daného města přijedete.

Narážíte tím na to, že v Česku nevzniká skoro nic?

Ano. V České republice je pro ­architekty a developery velmi obtížné, ne-li nemožné něco podobného postavit, protože byrokracie je zde složitá a ubíjející. Proto raději pracujeme v cizině. Český stavební zákon je složitý a znemožňuje něco začít stavět rychle, diskuse s úřady jsou neplodné. Podívejte se třeba na pražskou Pankrác. Archi­tektka Eva Jiřičná to naprosto trefila, když říká, že to tam vypadá jako obrácený stůl, vyrostly tam nějaké čtyři nohy, které z dálkového pohledu vypadají jako tyčky. Vše skončilo v půli cesty. Co bude dál? Nic, zbytek je zastavěn novými nízkými administrativními budovami.

Co odbornou diskusi nejvíce ­brzdí?

Že se do ní zapojuje v Česku tolik subjektů, že vás to nakonec ubije a po mnoha letech ztratíte sílu konkrétní projekt prosazovat. Osobní zkušenost: U některých našich projektů stavební povolení trvalo mezi osmi až deseti lety. To je téměř k ničemu. Už to skoro nemá smysl stavět, klient začíná mít jiné potřeby, projekt morálně stárne a po celou tu dobu děláte tisíce kompromisů, abyste vyšli každému vstříc. Nakonec pak vznikne něco jiného, než byla původní představa.

Ve zbytku článku se dočtete:

• Jaké okolnosti znemožňují stavět v Česku jinak?
• Jak ovlivňují dobrou architekturu veřejné peníze?
• Kdo Petra Koláře nejvíc ovlivnil?