nahoru

Spisovatel Pavel Kohout rekapituluje: O svých třech manželstvích, třech dětech a kapesní vilce na Sázavě

Vašek Vašák24. března 2021 • 12:00
Spisovatel Pavel Kohout rekapituluje: O svých třech manželstvích, třech dětech a kapesní vilce na Sázavě
foto: Nguyen Phuong Thao

Spisovatel a dramatik Pavel Kohout (92) je jedním z posledních tvořících umělců, kteří vstoupili na scénu po druhé světové válce. Jeho zatím poslední román se jmenuje Přítok románů a obsahuje úryvky z autorových předchozích textů. Je doplněn ukázkou z rozepsaného románu Dejbúk. Jak dnes žije a uvažuje člověk, který se hluboce zapsal do dějin české kultury?

Spisovatel Ludvík Vaculík o vás napsal: „Je dobrý přítel, protože má ambici být dobrým přítelem.“ Jaké je vaše know-how na dobré přátelství?

Nepřenosné. Jsem otrok intuice a fantazie, proto jsem jako mladík silně poznamenaný chudobou a válkou uvítal komunismus jako záruku míru a sociální spravedlnosti. Ale když proti němu povstaly můj rozum a má mysl, učinil jsem jej nepřítelem do konce života. I přátelství jsem nabíral spontánně, ale když jsem se v některém zmýlil, nezvrhlo se v nepřátelství, prostě uschlo.

Je těžké být vaším přítelem?

Není to nesnadné, protože kdo mě trochu zná, nemusí se bát zrady. Ale to už mluvíme o minulu. Většina mých přátel se proměnila v popel. Teď už se mi přítelem z mladších generací může stát jen ten, kdo je ochoten vstoupit do mého příběhu a vyznat se v něm…

Kteří spisovatelé vám byli blízcí? A projevovala se mezi vámi nějaká rivalita?

Bez váhání mohu jmenovat onu šestku, o které jsem napsal hříčku Sex, což není v daném případě vášeň, ale číslovka. Normalizace po roce 1969 byla pro lidský les jako vichřice a stromy, které zbyly, se nejdřív divily, jak málo k sobě patří. Už brzy bylo jasné, že staré důvody přátelství – třeba stejná víra – přestaly platit a nahradila je pevnost povahy. Tak se z komunistů Klímy, Kohouta, Kosíka a Vaculíka a z nekomunistů Havla a Klimenta stala šestice, která na počátku iniciovala petici za propuštění politických vězňů a během let dospěla až k Chartě 77; Klíma a Kosík ji nepodepsali po dohodě, že zůstanou míň hlídanou spojnicí se svobodným světem. Jsem si jist, že rivalita ustoupila společnému zájmu a začala normálně fungovat, až když jsme si to mohli dovolit. Ostatně i valnou většinu politiků, kteří se ocitli v disentu, dodnes drží ve vzájemných sporech na uzdě respekt.

Často jste se stýkali s herečkou Vlastou Chramostovou a jejím manželem a kameramanem Stani­slavem Milotou, v jejichž bytě jste v době pronásledování inscenovali bytové divadlo. Měli jste mezi herci hodně skutečných přátel?

Přátelství dramatika s herci jsou prchavá jako první lásky, často nepřežijí premiéru. Hlubší, i když mnohdy komplikovanější byl vztah k některým představitelům hlavních rolí v mých kusech, s nimiž mě proto pojil silnější kontakt, třeba s Janou Dítětovou, Jiřinou Jiráskovou, Valtrem Taubem, Jiřím Adamírou, Vlastimilem Brodským, Iljou Prachařem, Viktorem Preissem a v zahraničí s Maximilianem Schellem. Vlasta Chramostová patřila k souputníkům mého života. Ve své poslední knize se na mne rozhněvala a mě nepřestává bolet, že jsme si to nestihli vysvětlit. Patří mezi české světice jako Božena Němcová!

Jak se lišil váš vztah s Pavlem Landovským v Česku a ve Vídni?

Občas mi říkají doma i v Evropě „pražský Prus“. Jsem k zoufalství mnoha odporně přesný a nemám rád muže s ženskými dny. Pavel proto patřil k těm, o nichž se říká, že je člověk musí buď „trhnout mezi dveřmi“, anebo brát, jací jsou. Byl geniální herec z rodu velkých komediantů, kteří se s tím už narodí. Byla vždycky nevýhoda pro partnery, že všichni na jevišti uměli jeho text dřív než on, ale když se zvedla opona, od prvního okamžiku svítil. Estébáci ho vytlačili do Vídně v přesvědčení, že tam bídně skončí, protože uměl jen česky a rusky. Hvězdy chtěly, že jsem právě v Burgtheateru režíroval Revizora. V Činoherním klubu okouzloval v hlavní roli hejtmana, já mu mohl nabídnout jen roli německého učitele, na nějž Gogol po prvním dějství zapomněl. Protáhli jsme ji celým kusem tak, že v příhodných okamžicích promluvil latinsky. Hlavní výstup, v němž jedna postava po druhé nabízí falešnému revizoru úplatek, si vymyslel sám.

Jak?

Pantomimicky předvedl Chlestakovovi, jak zabránit opileckému zvracení: nacpal si do úst ručník. Tisíc diváků mu aplaudovalo na otevřené scéně a on byl okamžitě přijat do souboru té vlajkové lodi německy mluvících divadel, kde postupně hrál role ne velké, ale vždycky markantní. Napsal jsem pro něho hru Malá krevní msta, kde měl hrát sám šest bratrů z vymyšlené balkánské země Siperácie, ale bylo to na něj moc učení. Pak si to v Německu a Rakousku vždycky užili cizinci. V Praze ho čekal osud většiny exulantů, nezařadil se. Byl pořád smutnější.

Ve zbytku článku se dočtete:

  • Byl disent očistou za padesátá léta?
  • K jakému životnímu kroku potřeboval Pavel Kohout nejvíc odvahy?
  • Co je na stáří nejhorší?

 

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně




Diskuse ke článku