nahoru

Nemám špatné svědomí. Postřižiny bych za Antichartu nevyměnil, řekl v minulosti Reflexu Jiří Menzel

Veronika Bednářová 7. září 2020 • 10:00
Nemám špatné svědomí. Postřižiny bych za Antichartu nevyměnil, řekl v minulosti Reflexu Jiří Menzel
foto: D. Malík, ČTK

Ve věku 82 let zemřel v sobotu večer Jiří Menzel. Jako režisér má na svém kontě zhruba dvě desítky filmů a v řadě snímků se objevil i jako herec. V roce 1967 získal za film Ostře sledované vlaky, natočený podle románu Bohumila Hrabala, americkou cenu Oscar pro cizojazyčný film. Připomeňme si rozhovor, který s Jiřím Menzelem vyšel v Reflexu v roce 2009. Rozpovídal se v něm nejen o svých filmech, ale také Antichartě, jejíž podpis mu byl častokrát vyčitán.

V kavárně s fotkami Voskovce a Wericha jsme si lepší kulisu nemohli přát. Ctitel laskavé komiky Jiří Menzel totiž na Pražském hradě právě zkouší Veselé paničky windsorské, Shakespearovu komedii o lásce několika mužů k jedné ženě. Statečně komentoval frašku, kterou z jeho osobního života dělá bulvár. Na řadu přišla i tragikomedie, Anticharta. Článek o jejích signatářích, který před lety vyšel v Reflexu, totiž zavinil, že Jiří Menzel od té doby našemu časopisu nikdy rozhovor neposkytl.

Proč režírujete hlavně komedie?

Režíruju jenom komedie. Klidně tomu můžete říkat bulvár. Tento termín má možná pro některé lidi pejorativní význam, pro mě však ne. Můžete nad legrací ohrnovat nos, ale lidi ji potřebují. Vážné věci mi často připadají povrchní, někdy i pokrytecké. Dokonce mě i nudí. Jsem rád a pyšný na to, že se moje komedie často hrají při vyprodaných sálech i víc než deset let - a to nejen v Praze.

Jestli vás to potěší, Bez roucha v Činoherním klubu jsem viděla šestnáctkrát, takže jsem díky vám prosmála třicet dvě hodiny života.

Děkuju, mám zásluhu na vašem zdraví i dobré mysli. Vančura říká, že smích znamená lépe vědět. V tom mám vzor ve V&W, Cimrmanech nebo v židovských anekdotách. Ve správné komedii je vždycky i trošku smutku, neměla by odvádět pozornost od bolesti tohoto světa, spíš má posílit v tom bolavém světě žít. Stejně tak i v tragédiích se musí najít místo pro úsměv.

Řídil jste se tím posledního půl roku, kdy se vaše jméno propíralo v novinách?

Ti, co vyrábějí tyhle tiskoviny, jsou chudáci. Vaří z vody. Štve mě jenom, že ti blbečkové ubližují mé ženě.

Se svou ženou ani jejím dítětem teď nežijete. Jste v pohodě?

Jsem. Mám obličej tak pomačkaný, že si lidi pořád myslí, že mám starosti, ale já je nemám. Nemám důvod být v depresi, naopak. Navzdory všem kotrmelcům, co mě kdy potkaly, jsem měl v životě vždycky víc štěstí než rozumu. Ke všem svým více méně úspěšným kariérám jsem přišel jako slepý k houslím. Filmařem, divadelním režisérem i hercem jsem se stal vždycky spíš šťastnou náhodou.

Kdo vám nabídl první roli?

Hercem jsem se stal díky tomu, že si mě do svého filmu vybral režisér Ján Kadár, sám bych k herectví nikdy neměl odvahu. Paradoxně mi k tomu pomohla moje plachost. Byl jsem hodně stydlivý a Kadár potřeboval někoho podobného do filmu Obžalovaný. Film se povedl a všichni si začali myslet, že jsem herec. Tak mne objevil režisér Jiří Krejčík a dal mi roli v Pensionu pro svobodné pány. Nejdřív v televizi a potom dokonce i v divadle. Později jsem v tom kousku hrál skoro šestnáct let a patří to k nejhezčím chvílím mého života.

A kdyby vás, úplného laika, nepozval Jaroslav Vostrý do Činoherního klubu k režii Mandragory, asi byste se k divadlu, vaší skutečné životní lásce, dostával mnohem obtížněji.

Dopadlo to tak, že se Mandragora hrála devět sezón. A hrála by se i déle, kdyby nevyhodili z divadla Jirku Hrzána, a nahradit ho jiným hercem jsem odmítl. Brzo po premiéře přijel do Prahy intendant basilejského divadla Werner Dügellin, spolupracovník Friedricha Dürrenmatta. Hledal pro svou scénu evropské režiséry. V Praze viděl inscenace všech, co měli v Praze zvučné jméno - Krejči, Pleskota, Kačera, Hudečka, Smočka - a vybral si mě. Tak jsem vlastně hned na počátku začal pracovat v evropských divadlech. Legrační bylo naše první setkání. Čekal na mě před divadlem, já prošel kolem něj a on mě přehlédl. Nechtěl věřit, že to představení, které ho nadchlo, udělal takový smrkáč, jako jsem byl tehdy já.

Filmovou kariéru jste dělat chtěl.

Nechtěl. Já chtěl dělat divadlo. Jako režisér. Ale nevzali mě na DAMU. Pro nedostatek talentu, jak mi řekli. Mimochodem, Miloše Formana taky nevzali. Měli jsme štěstí, protože FAMU měla tehdy mnohem vyšší úroveň. Dostal jsem se do ročníku profesora Otakara Vávry, což bylo největší terno. Naučil mne dělat filmy tak dobře, že když jsem pak přijel s Vlaky do Ameriky, nechtěli věřit, že to je můj první film.

Není ale vaše vášeň k divadlu náplast na to, že netočíte filmy?

Divadlo pro mne není náplast, dělám ho rád už přes čtyřicet let a v mnoha evropských městech. A dělám ho pro diváka, který nepotřebuje vidět režijní exhibice, chce vidět hru a herce. Pro mne by nebylo těžké udělat Strýčka Váňu na kolečkových bruslích nebo Hamleta, jak blinká Ofélii do výstřihu. Bylo by to zajímavé, kritika by jásala, ale zdravý rozum mého souseda z baráku by to označil za blbost. Pan profesor Vávra nás učil, že umělecké dílo je souboj fantazie a řádu. A že ten řád tam být musí. Až postmoderní doba zrušila řád, umělec je svobodný, takže je všechno dovoleno. A když je všechno dovoleno, nic nemá hodnotu, ničeho si nevážíte.

Co má hodnotu pro vás?

Že mě osloví cizí člověk a řekne: "Pane Menzele, udělejte zas něco hezkýho." Co může být víc? Když se mi to navíc děje třeba i v Záhřebu nebo v Curychu.

Režírujete divadlo ve Francii, Německu, Maďarsku, Chorvatsku, Bulharsku, Norsku, obrovský úspěch měla vaše inscenace Veselých paniček windsorských v Srbsku. Nevadí vám tenhle kočovný život?

Naopak, vždycky na dva měsíce vypadnu z Čech a jsem tam hejčkanej. Tady je to trošku horší. Těžko snáším tu nevraživost. Četla jste české kritiky na Anglického krále? Špatně obsloužený Hrabal a podobně?

Vy si pamatujete názvy kritik?

Nejsem moc rád, když se o sobě dočtu, že jsem blbec. Chápu, že málokdo odolá pokušení naznačit, že by Hrabalovu knížku sám zfilmoval líp než ten trouba, co mu jí svěřili. Jenom mne matou reakce odjinud. Nezapomenu na dlouhé obličeje českých recenzentek a recenzentů, když po tom, co film v Česku ztrhali, byli přítomni dlouhému potlesku a ovacím po novinářské projekci na berlínském festivalu. Kdyby mě venku nechválili, tak bych si řekl, že jsem asi opravdu blbec, ale v zahraničí mám kritiky z velké části skvělé. I od těch, kteří srovnávají film s předlohou. Až budu mít čas, tak je nechám přeložit a dám to na Internet do konfrontace s těmi českými. Teď zrovna jedu na festival do Barcelony, Anglický král tam dostane cenu za nejlepší zahraniční film. Těch cen dostal mimochodem ze všech stran hodně.

A Král vám taky vydělal spoustu peněz, berte to takhle.

Pochopte, že pokud chci dělat filmy a divadlo pro diváky, není to ze ziskuchtivosti, ale proto, že mám rád plné hlediště. Z prodaných lístků jsem nikdy nic neměl, až za Anglického krále jsem poprvé dostal odměnu z prodaných vstupenek. Za barrandovské filmy nám režisérům nikdy nic nedali. Tantiémy dostávali jen autoři scénáře a autoři hudby. Ti byli chráněni mezinárodními organizacemi. Za Vlaky, které měly velkou návštěvnost a prodaly se do celého světa, jsem dostal honorář dvacet sedm tisíc, akorát na trabanta.

A koupil jste si ho?

Světle zeleného, barvu jsem si nemohl vybírat. Podle předpisů mi nemohli dát víc peněz, tak mi místo toho jako odměnu za úspěch Vlaků dali poukaz na trabanta. To byl velký dar, protože tehdy se na auto, pokud jste na ně měla, muselo čekat v pořadníku několik let.

Proč jste po roce 1989 natočil jen tři filmy? Ten první, Žebrandu, jsem zpackal a to mne zbavilo odvahy pustit se do dalšího filmu.

Do Čonkina mě dlouho přemlouvali, nakonec mne k němu dotlačil Zdeněk Svěrák. Film byl ale nevlídně přijat, tak jsem se do dalšího nehrnul. Bylo to o to těžší, že už jsem nebyl zaměstnancem studia, které mi dávalo práci. Musel bych si o ni někde říkat. A na to jsem byl trochu líný, trochu zbabělý, a hlavně nafoukaný. Říkal jsem si, že když neudělám film, to není moje škoda.

A teď už tu není nikdo, kdo by vás ukecával.

Mrzí mě to, protože filmy dělat umím. Když mi nabídli Krále, věděl jsem, co s ním, a jsem moc rád, že jsem ho mohl udělat. Snad to nezní jako vytahování, ale dělám je tak, že na ně chodí lidi, některé z nich se prodaly do mnoha zemí. Anglický král se promítá skoro po celém světě. A nic. Nikdo mi nenabízí práci. Kdo tady chce dělat film, musí obíhat producenty a přesvědčovat je, aby mu na to dali peníze. To já neumím, na to jsem moc hrdej.

Nebo nejistej?

Jistej si může být jenom pitomec. Je mi jenom trapný si říkat o práci!

Myslíte, že by vám producenti měli volat a ptát se, jestli byste nechtěl točit?

Mělo by tomu tak být. Jde o jejich peníze. Nemám v sobě tu pýchu, abych někomu řekl: Dejte mi prachy na film, který si chci udělat. Na to měl snad právo Bergman nebo Fellini. Vždycky jsem pracoval na zakázku, jsem námezdný režisér.

Vy ale taky nemáte žádného svého scenáristu, to je problém. Hrabal vám zemřel ...

Hrabal mi umřel, Zdeněk Svěrák dal svého syna bohužel k filmu. To se nemělo stát. Už jsem někde řekl, že měl dát syna radši k poště. Naštěstí Honza dělá dobrý filmy, takže mě to nemusí mrzet.

Proč jste nikdy neuvažoval o emigraci?

Když na podzim osmašedesátého nechal bolševik mazaně otevřené hranice, aby se zbavil co největšího počtu odpůrců, hlavně z řad inteligence, hodně lidí tenkrát vzalo roha. Jiří Šlitr mi tehdy řekl moc pěkně: "Je nás tady patnáct miliónů, milión lidí uteče, co se stane s těmi čtrnácti?" Ne že bych si to taky nemyslel, ale tahle jeho věta to přesně vystihla. A taky vím, že vše, co jsem věděl a uměl, bylo díky Nerudovi, Čapkovi, panu profesoru Vávrovi a vůbec díky všemu, co jsem načerpal tady. A že bych to tady měl vracet.

Co vám tedy tu mezinárodní kariéru, která se nekonala, tady nahradilo?

Řekl bych, při vší úctě ke všem, kdo tenhle režim odskákali, že se tu člověk nenudil. V každém smyslu toho slova. Možná že bych venku nepotkal tolik krásných holek, jako jsem poznal tady. A nepoznal bych ty blažené chvíle v Činoheráku a při stovkách repríz Pensionu pro svobodné pány. A asi bych se tak snadno a často nepotkával s diváky, kteří mi dávají najevo, že přijímají rádi, co dělám. Když jsme dotočili Postřižiny, tak se budova opuštěného dalešického pivovaru pomalu rozpadala. Podle jeho komína poznala skupinka nadšenců, že je to pivovar, kde se točily Postřižiny. Koupili tu ruinu v dražbě, opravili ji a zařídili v ní skutečný, funkční pivovar i se sládkem. Dnes se tam vyrábí dobré pivo, je tam i muzeum, malý hotel a pravidelně se tam v červnu koná filmový a hudební festival. Díky panu Hrabalovi, díky Postřižinám.

Jednou jste řekl, že kdybyste nepodepsal Antichartu, nenatočil byste Postřižiny. Vyměnil byste dnes Postřižiny za Antichartu?

Rozhodně ne. Nemám špatné svědomí, že jsem ji podepsal. Nevím, proč bych se měl omlouvat, když se neomluvili ti, kteří mne k tomu donutili. Na začátku normalizace jsem byl na nějaký rok odstaven od práce. Po Chartě hrozilo, že se to zopakuje. Jednoduše jsem nechtěl, aby tu filmy dělali jen Balíci a Sequensové. Pikantní je, že mě za ten jeden jediný podpis několikrát pranýřovali ve vašem Reflexu, v časopise, jehož někteří redaktoři byli do osmdesátého devátého buď ve straně, nebo alespoň kandidáti. A já od nich dostal "never more". Několikrát. Můžete se usmívat, ale já z toho špatně spal. Nemám hroší kůži.

Později jste vysvětloval, že Antichartu jste podepsal proto, abyste mohl znovu začít normálně pracovat. Proč jste ale po roce 1968 musel přestat točit?

Nešlo jen o mě. Jireš, Chytilová, Schorm, celá moje generace a taky Vláčil, Krejčík jsme byli odstaveni od práce. Kdo odmítl souhlasit se vstupem vojsk, tak byl vyřazen. Ale naopak řada lidí velmi ochotně a ráda souhlasila, protože to byl pro ně nástup k jejich kariéře. Jejich zájmem bylo, abychom se do práce nevrátili. Když jsme postupně mohli začít pracovat, Anticharta byla příležitost, jak nás znovu odstavit.

Čím to bylo, že vám tehdy, v šedesátých letech, všechno šlo?

Měl jsem dobré učitele, měl jsem tatínkovu knihovnu. Rozmarné léto se dá udělat všelijak, ale já jsem díky tomu, co všechno jsem z knížek vstřebal, měl cit pro to, jakou poetiku smím použít. Ve správné chvíli se ve mně spojilo všechno, co jsem do té doby přečetl, naučil se, viděl a zažil. Takže mi, stejně jako s Hrabalem, šla práce sama od ruky, žádné velké trápení jsem s ní neměl. Měl jsem po Ostře sledovaných vlacích našlápnuto ke strmé kariéře, ze všech stran mi nabízeli práci, a když pak přišli Rusové, tak mi sklaplo. Zachránila mě možná moje lenost a nedostatek ctižádosti, že mne ten pád netrápil.

Netrápil?

Nikdo přece není pořád nahoře. Viděl jsem najednou kolem sebe tolik zkažených lidských osudů, že ve srovnání s tím se mi zas tak moc nedělo. Vyrostl jsem v době plné naděje a humoru, časech pozitivní víry, že se člověk vyvíjí k lepšímu. Za normalizace jsem si žil jak na penzi. Pozdě jsem vstával, maminka mi dělala snídani do postele ...

Vy jste bydlel ještě u rodičů?

Bydlel jsem u maminky pořád, dokud neodešla. Tenkrát nebylo snadné získat byt.

Při vašem renomé by se garsonka našla, ne?

Naši byli už hodně staří. Nemohl jsem je nechat samotné.

A kdy maminka umřela?

V roce 1985.

Takže vy jste až do sedmačtyřiceti let bydlel s maminkou?

No ano. Nemohl jsem ji opustit.

Ale vždyť jste měl dvě sestry.

Ty se vdaly jinam.

Do zahraničí?

Jedna bydlela v Ústí nad Labem, druhá kousek od nás.

A co na to ty krásný holky, o nichž jste před chvílí mluvil, co ty na to říkaly?

To byl trošku problém. Ale zase jsem mohl tvrdě odolávat ženitbě.

Tak proto jste se tak pozdě oženil?

To nebyl ten důvod. Pro mě bylo staromládenectví pohodlnější. Hlavně jsem věděl, že bych s žádnou ženskou nevydržel.

Ale jednu jste si přece jen vzal.

A to bylo dobře! Stálo to za to a není čeho litovat.

Veronika Bednářová




Diskuse ke článku