nahoru

Na tátu jsem měl štěstí, říká herec Josef Trojan

Veronika Bednářová22. srpna 2020 • 07:00
Na tátu jsem měl štěstí, říká herec Josef Trojan
foto: Nguyen Phuong Thao

Jeho cesta je už teď poměrně nezvyklá: z progresívního pražského gymnázia odešel před maturitou, aby si sám našel cestu ke vzdělání. Teď by se chtěl nějakou dobu potulovat „po běžných pracích“, prý aby něco zažil a něco se naučil. JOSEF TROJAN (19), který by měl – nejen díky fyzické podobě – jednou určitě hrát Franze Kafku, si své budoucí povolání vybral před čtyřmi lety, když začal obvolávat castingové agentury. Nabídka na roli ve filmu Šarlatán, jenž je koncipován tak, že postavu léčitele Jana Mikoláška hrají dva herci (mladšího Josef, staršího pak jeho otec Ivan Trojan), přišla po týdnu. Teď je snímek režisérky Agnieszky Hollandové konečně v kinech.

V čem vidíte největší „šarlatánství“ postavy Jana Mikoláška, kterého hrajete jako mladíčka?

Geniální léčitel, pomohl T. G. Masarykovi i Antonínu Zápotockému. Ale jeho pacient byl taky Martin Bormann, vedoucí kanceláře Adolfa Hitlera… Myslím, že Mikolášek se cítí celý život hrozně zmateně, protože na jedné straně chce všem lidem pomáhat, ale na straně druhé v sobě dusí obrovskou nenávist, ani nevím, jestli tuší k čemu. V jedné scéně získá sympatie diváků a o tři věty dál je zase ztratí. Herecky se po mně, myslím, chtělo, abych se kontroloval méně než pak táta jako Mikolášek ve středním a vyšším věku. Abych byl pudovější.

Je vám to blízké?

Vůbec ne. Ale ona ta dotyčná postava se pak vždycky nějaký čas táhne životem herce – zůstane i poté, co natáčení skončí. Mikolášek byl nesmírně pracovitý, hodně temperamentní člověk, jenž uměl něco výjimečného, ale kterého často ovládalo nekontrolovatelné zlo. Takže když jsem odjížděl z natáčení, byl jsem dost rozklepanej, neustálenej, nestabilní. Časem to přešlo, ale trvalo to docela dlouho, asi dva měsíce. Celý zbytek léta jsem pak prožil v oparu přemýšlení a decentní depky.

Vidíte tudíž i negativní stránky herecké profese?

Když jsem byl mladší, byl jsem naopak opařen krásou té profese. Ono to nejde moc okecávat, proč člověk rád hraje. To je stejné jako poezie, kterou miluju – a taky neumím vysvětlit proč. Mám štěstí, že táta je vyrovnaný člověk a že hraní emočně zvládá. Má toho samozřejmě pracovně strašně moc a mnohdy je to na něm vidět, ale není magor. Je úplně normální chlapík. Svou profesí netrpí. Je ale hrozně fajn dělat práci takhle naplno. To, že je člověk pak unavený, je v pořádku. Na tátovi to vidím opakovaně a teď jsem si to už i zažil – emoční únava je vlastně docela nesnesitelná, ale s herectvím souvisí. Je to jako barva a štětec.

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně




Diskuse ke článku