Na konci loňského léta byl nejlepší tuzemský basketbalista Tomáš Satoranský (28) strůjcem českého basketbalového zázraku – celý národ sledoval vzestup podceňovaného mužstva až k šestému místu na mistrovství světa v Číně. Tomáš začínal v USK Praha, kde už od patnácti nastupoval za ligový tým dospělých, sedm let strávil ve Španělsku (v Seville a Barceloně), teď je čtvrtým rokem jedním z přibližně čtyř stovek šťastlivců, kteří si užívají exkluzívního statusu hráčů NBA.
V letech 2016–2019 hrál Tomáš Satoranský ve Washinton Wizards, poslední sezónu pak v Chicagu. Přesto se pokoronavirového comebacku nejlepší basketbalové ligy světa neúčastní, jeho Bulls se nedostali mezi 22 týmů, které v uzavřeném komplexu Disney World na Floridě od konce července soutěž dohrávají. Do Prahy se ženou Annou a s dcerou Sofií přiletěli koncem dubna. Kdy se k basketu vrátí, přesně netuší. Kvalifikace na OH v Tokiu byla odložena na neurčito, o zahájení příštího ročníku NBA nemluvě. Dokonce se spekuluje, že hrát se může začít až v únoru příštího roku.
Basketbal byl v Česku tradičně vnímán jako americký vysokoškolský sport. Platí to dodnes?
Myslím, že už moc ne. Stipendium hráči dostávají na základě své výkonnosti, na studiích sice musí plnit nějaké úrovně testů, ale řekl bych, že jim spíš ostatní pomáhají. Basket jim zabere tolik času, že i kdyby hodně chtěli, obojí se naplno zvládnout nedá. Stejně spousta z těch nejlepších hráčů na amerických univerzitách zůstává jen jeden rok, než odejdou do NBA.
V basketu to u nás není až tak běžné, ale v případě ledního hokeje není výjimečné, že čeští rodiče – kteří na to mají prostředky – posílají své děti za moře už na střední školu. Je to dobře?
Těžko říct, mně se do Ameriky moc nechtělo, asi proto, že jsem cítil, že španělská cesta, kterou jsem se v průběhu kariéry vydal, bude pro mě tou správnou. Neexistuje žádná šablona, podle které by se měla orientovat talentovaná mládež. Nutno ale dodat, že jsem se setkal s několika českými hráči, kteří, i když třeba tušili, že basket dál profesionálně hrát nebudou, využili šanci jít díky sportu studovat do Ameriky a v takhle mladém věku získali spoustu kontaktů – to mi smysl dává. V basketu ale v téhle věkové kategorii opravdu není běžné, že jako Evropan vystřelíte nahoru, i když už i to se poslední dobou pomalu mění. Navíc, já byl vždycky ten, kdo si užíval týmové souhry. V Americe se dívají především na osobní statistiky. A na to bych, myslím, neměl náturu.
V roce 2012 vás tým NBA Washinton Wizards draftoval už ve druhém kole. Proč jste zůstal ve Španělsku?
To bylo rozhodnutí Wizards, i když já měl za to, že do Ameriky půjdu okamžitě. Chtěli mě ještě nechat v Evropě, ať pobírám další zkušenosti, což jsem v tom věku vůbec nechápal! Ale opět se to ukázalo jako správné rozhodnutí. A já sám si pobyt pak navíc ještě prodloužil, když jsem po pěti letech v Seville šel do Barcelony. Byl jsem tam víc pod tlakem, posunulo mě to dál. Myslím, že i díky tomu jsem byl lépe připravený na NBA, i když první sezónu ve Wizards jsem moc nehrál. V Americe je totiž téměř pravidlem, že Evropané, i když jsou draftováni na prvních místech, si většinou úvodní sezónu moc nezahrají.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
