nahoru

Podle rodičů jsem byl trenérem od mala. Všechno jsem řídil, říká kouč Slavie Jindřich Trpišovský

Milan Tesař 5. srpna 2020 • 17:20
Jindřich Trpišovský mluví o závislosti na fotbale
• video: 
Martin Bartkovský

Jako kluk byl schopen na chatě v Klánovicích trefovat šest hodin v kuse míčem stromy. Před dvaceti lety dělal po nocích provozního i barmana, aby přes den mohl trénovat dorostence. Šest let zpátky na Viktorce Žižkov nedostal víc než rok plat, přesto zůstal. Věděl, že šance vést druholigový tým se nemusí opakovat. Nyní pracuje ve Slavii s miliardovým rozpočtem a dlužno říct, že velmi efektivně. Odměny za účast v evropských pohárech plní klubovou kasu, cena hráčů pod jeho vedením stoupá do neskutečných výšek, a hlavně: znovu naučil fanoušky být pyšný na svůj klub. Letos s ním získal historický, dvacátý ligový titul. Jeho vzor, německý trenér Jürgen Klopp, kdysi řekl: „Necítím tlak. Vidím pouze příležitost.“ Jindřich Trpišovský (44) ji využil dokonale.

Být trenérem je zjevně vaším snem odmalička. Otázka je, co vás na tom přitahovalo. Vždyť je to hrozné povolání. Trenér je předčasně vyhazován z práce, a když se náhodou vyhraje, slávu schramstne útočník, který doklepne míč do prázdné branky.

Já jsem hlavně šťastný, že ve světě fotbalu můžu být. Fotbal pro mě byl odjakživa úplně všechno. Podle rodičů jsem trenérem odmala. Když jsem si hrál s dětmi, velel jsem, kdo kde bude stát. V každém povolání jsou věci, bez nichž byste se obešel. Máte pravdu, tlak na nás, trenéry, je obrovský: od vedení, od fanoušků. Záleží na osobnosti, jak to zvládne. Já se na každý zápas pořád těším jako malé dítě. Kdyby mě to ničilo, dělat to nebudu.

Jaký jste byl jako kluk?

Hodně tichý. Nikdo o mně moc nevěděl. Tělem ve škole, myslí u kopané. Seděl jsem v poslední lavici a tajně si prohlížel sportovní rubriky deníků, které jsem si ráno koupil. Spolužačky si ze mě dělaly legraci, že si chodím pro svačinu do trafiky. Já znal všechny hráče od první ligy až do divize, na požádání jsem byl schopen vyjmenovat sestavu Dolního Benešova, protože v pondělí vyšly v novinách sestavy a já do nich pod lavicí pět hodin koukal. Hledal jsem, kde se odpoledne hraje, a vyrážel na zápas. Nebyl internet. Když jste chtěl vidět fotbal, musel jste na něj jít.

To vypadá jako závislost.

Možná ano. Na chatě v Klánovicích jsem byl schopen zůstat šest hodin sám na zahradě a trefovat míčem stromy. V zimě jsem jako kluk jezdil do Nymburka nebo do Hořan, což byla vesnice poblíž, kde hrála přípravné zápasy ligová mužstva.

Pokud se nemýlím, vy sám jste jako hráč nikdy nevynikal.

Já začínal s fotbalem dost pozdě, v deseti letech jako brankář. Pak jsem měl zdravotní pauzu kvůli problémům s koleny. Sice mě to zachránilo od vojny, dostal jsem modrou knížku, minus bylo, že jsem čtyři roky, od dvanácti do šestnácti, nemohl sportovat. Nechodil jsem ani na tělocvik. Na hřiště jsem se vrátil v sedmnácti letech, a to už bylo na vrcholový fotbal pozdě.

Kdy jste začal vnímat hru jako trenér?

Tehdy jsem hrál za Čechii Karlín, kde hrál za dorost brácha holky, s níž jsem chodil. Jednou jim ve čtvrtek skončil trenér a v sobotu měli hrát proti Hájům. Poprosili mě, jestli bych tam s nimi nejel. Bylo mi dvacet let, tou dobou jsem dělal číšníka v hotelu Esplanade. Takže jsem si vzal v sobotu volno, vyhráli jsme 2:0 a já u toho dorostu dva roky zůstal. Od té doby trénuju nepřetržitě až doteď.

Celý rozhovor s Jindřichem Trpišovským najdete v Reflexu č. 32, který vychází ve čtvrtek 6. srpna a je k dostání v trafikách a na webu ikiosek.cz >>>

Obálka Reflexu č. 32/2020Obálka Reflexu č. 32/2020Foto Časopis Reflex