Do kin se vracejí dva dokumentární snímky Jany Ševčíkové. V nové podobě na plátně ožijí Piemule a Starověrci
Do českých kin vstupují dva dokumentární snímky, které patří k tomu nejcennějšímu, co česká kinematografie v oblasti autorského dokumentu vytvořila. Piemule (1983) a Starověrci (2001) režisérky Jany Ševčíkové prošly náročným digitálním remasteringem a mají slavnostní premiéru 14. května ve vršovickém kině Pilotů. Distributorem filmů je Pilot Film.
Jana Ševčíková, solitérka českého dokumentu
Tvorba Jany Ševčíkové zaujímá v českém dokumentu svébytné místo. Dlouhodobě se pohybuje mimo hlavní proud, bez potřeby vysvětlovat nebo komentovat. Její filmy stojí na pozorování, rytmu, detailu a vizuálně silném obraze. Nevedou diváka za ruku, spíš ho zvou k tomu, aby si význam skládal sám a byl aktivním pozorovatelem. Ve svém díle propojuje antropologii, etnologii, poezii a spiritualitu v jedinečném filmovém jazyce. Výsledkem jsou filmy, které působí spíš jako báseň nebo meditace. Lucien Taylor, profesor filmových studií a antropologie na Harvardu, přirovnal její tvorbu k odkazům Flahertyho, Tarkovského a Pelešijana, s tím, že Ševčíková si vybudovala zcela vlastní, nezaměnitelný rukopis, který označil za „ojedinělé spojení umění a vědy“. Její filmy byly oceněny na festivalech v Berlíně, Karlových Varech, Krakově, Jihlavě či Telluride a uvedeny v institucích jako Museum of Modern Art v New Yorku, Smithsonian Institution nebo Harvard Film Archive.
Piemule a Starověrci – jeden autorský svět
Oba snímky spojuje jediný pohled a jediná otázka – co zůstane z člověka a jeho světa, když se kolem něj vše mění? Ševčíková hledá odpověď tam, kde ji hledá málokdo: v komunitách na okraji dějin i společnosti, v jejich jazyce, víře a především každodennosti. Každý film tvoří uzavřený celek, zároveň oba dohromady tvoří cestu hluboko do podstaty lidské identity a kulturní paměti. „Pravda je strašně subjektivní. Člověk se snaží pravdu nosit nějak v sobě a podle toho jakou pravdu v sobě nosíš, takovou ji dáváš. Nemám ráda velká slova. Daleko se mně lepší žije a točí s lidmi, kteří jsou svojský, protože v tom jsou pravdiví. Pro mě je film bytí a cesta, možnost rozhodovat sama za sebe a točit o světě zabydleným lidmi, o kterých jsem přesvědčena, že je třeba vyslat sdělení. Je to hledání, něco, čeho se můžeš třeba jenom dotknout a nic víc. A když se toho dotkneš, tak zaplať pánbůh za to,” říká Jana Ševčíková.
Snímek Piemule sleduje českou menšinu usazenou od roku 1822 v Rumunsku poblíž Timișoary. Enklávu, která si i za Ceaușescovy diktatury, v naprosté izolaci, uchovala jazyk, zvyky i kulturní paměť. Kamera během čtyř ročních období zachycuje každodenní život komunity jako obraz zarytého trvání uprostřed nepřátelského světa. Film je etnografickým esejí s mimořádnou výtvarnou hodnotou. Černobílé záběry kompozičně připomínají malířské obrazy. Starověrci přivádějí diváka do dunajské delty, kde po staletích stále žijí potomci ruských starověrců, vyhnanců v průběhu 17. století, kteří odmítli reformu pravoslavné církve a zaplatili za to exilem rozsetým po celém světě. Ševčíková je natáčela pět let a zachytila svět, v němž jsou víra, příroda a každodenní řád neoddělitelně propojeny. Statické záběry kamery Jaromíra Kačera působí jako ikony, film je dokumentem i kontemplací zároveň.
Oba snímky pracují bez vysvětlujícího komentáře. Přesnost detailu – gesta, modlitba, práce rukou, světlo a roční období – nahrazuje výklad. Diváka nevedou, ale zvou jej, aby vstoupil do rytmu cizího života a našel v něm něco ze sebe.
Oba filmy prošly pečlivým digitálním remasteringem obrazu a zvuku. Nejde o archivní restauraci, jde o návrat živých děl na plátno, která se otevírají pro nové publikum, aby rezonovaly i v současném světě. Snímky vstupují do českých kin v den své premiéry, tedy 14. května, v distribuci Pilot Film.
