Koronakrize nás zasáhla, ale osudově napořád nás nepoznamená, tvrdí politolog Stanislav Balík | Reflex.cz
nahoru

Koronakrize nás zasáhla, ale osudově napořád nás nepoznamená, tvrdí politolog Stanislav Balík

Jana Bendová29. května 2020 • 18:30
Stanislav Balík
Stanislav Balík
• foto: 
Ondřej Szollos

Vláda drsně zametla s obcemi a městy, ministr školství by měl dostat na vysvědčení nedostatečnou. Ošetřovné se z dobrých důvodů zvýšilo na osmdesát procent, ale teď se divíme, že se řadě rodičů menších dětí nechce do práce, říká mimo jiné o vládních protikoronavirových opatřeních politolog a děkan FSS Masarykovy univerzity Stanislav Balík. Jako neekonom je zhrozen, když slyší o půjčce na rozhýbání evropské ekonomiky, která by se splácela až do roku 2058.

V půlce března jste zde k prvním protikoronavirovým opatřením říkal, že vláda a obecně struktury vládnutí procházejí zásadním testem své akceschopnosti. Jak ten test podle vás dopadl?

Tak nějak nerozhodně, jak už to často ve sportu i v životě bývá. Něco se podařilo, něco ne. Obecně se dařila spíš asi tak druhá čtvrtina – ne samotný začátek, ale období někde kolem třetiny března. Tristní celou dobu byla a pořád je, možná stále víc, situace například ve školství. Ministerstvo ukazuje, jak moc je odtržené od života běžných škol všech typů, že vůbec netuší, co v nich je a není možné, jak barevná je jejich realita. Jako učitel bych ministrovi školství a jeho aparátu rozhodně dal známku „nedostatečný“.

A co další oblasti?

Hodně podivně vypadá slibovaná pomoc podnikatelům – jak je možné, že se pro pomoc v krizové situaci připraví formulář, který čtvrtina žádajících nevyplní správně? Nesvědčí to o nich, ale o tvůrcích formuláře. Poměrně drsně vláda zametla s obcemi a městy, kterým – a vím to skutečně z terénu – v krizové situaci vůbec nepomohla, a teď jim ještě vezme nezanedbatelné peníze, namísto nichž slíbí nějaké dotace – jedině ale proto, aby posílila vlastní důležitost a vliv.

Dozvěděli jsme se o fungování státu ještě něco?

Ano, dozvěděli – jak nesmírně komplikovaný je. Že jeden dobře míněný zásah způsobí dva tři jiné, tentokrát negativní efekty, s nimiž málokdo předem počítá. A také, že cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly. Tak jsme z dobrých důvodů zvýšili ošetřovné na osmdesát procent – a teď se divíme, že se řadě rodičů menších dětí nechce do práce, protože jim je na těch osmdesáti procentech doma dobře.

Vlády, i ta česká, v době pandemické krize většinou co do důvěry veřejnosti posílily. Je za tím obyčejné semknutí společnosti v nedobrých časech?

To je přirozená lidská reakce – a dost možná ne jen lidská, ale reakce organizovaných skupin živočichů, jakási evoluční danost. Chleba se většinou láme po skončení krize, války apod. Nemůžu nepřipomenout poválečný osud jednoho z vítězů druhé světové války, Winstona Churchilla, který pár měsíců po válce v Evropě prohrál volby.

Společnost se rozdělila na ty, kdo přísná vládní omezení přijímali bez reptání, nebo dokonce s povděkem, a na ty, kteří je považovali a považují za přehnané, neadekvátně dusící svobodný život. Ke kterým patříte vy osobně?

Zpočátku jsem byl spíše opatrný, možná až polekaný, jako ostatně asi spousta z nás. Mírná důvěra ve správnost vládního konání se ve mně začala lámat ve chvílích, kdy začala vláda rozvolňovat některá opatření, a já vnímal, že za tím není žádná jasnější koncepce a už ani ona epidemiologická odůvodnění.

Okem politologa: je za tím něco hlubšího než jen dočasný strach o zdraví a život?

Ne, člověk často funguje hodně jednoduše.

Za pár měsíců máme krajské a senátní volby. Nahrává aktuální situace vládním stranám?

Krajské a senátní volby jsou u nás typickými druhořadými volbami, že se v nich řada voličů rozhoduje podle jiných kritérií než ve volbách sněmovních. Nejde z jejich výsledku ani předpovědět mnoho pro sněmovní volby příští rok. Pravděpodobně se v nich zúročí práce starostů, kteří hojně kandidují, uvidíme ale také, v jaké obecně náladě proběhnou – a do září může (ale nemusí) uplynout ještě celý politický věk.

Rovněž jste tehdy v březnu řekl, že se ukazuje, jak neskutečně křehká je naše společnost. A také, že stát absolutně nezvládá nejenom velké věci, ale ani běžné, normální administrování svého běžného chodu, odkazoval jste na nedostatek roušek, respirátorů a na tristní stav státních hmotných rezerv. Změnilo se na tom něco za těch několik týdnů?

Dnes jsem – jako neekonom – doslova zhrozen, když slyším o údajném obrovském propadu ekonomiky, o tom, že Evropská komise chce půjčku, kterou si bere na program, jež má rozhýbat evropskou ekonomiku, splácet až do roku 2058. Říkám si – skutečně pozastavení, ne úplné zastavení, části ekonomiky na několik málo týdnů může způsobit takovou katastrofu? Co se stane ve chvíli skutečné mnohoměsíční krize různého typu? Dále – stále trvám na tom, že krize ukázala, jak problematicky náš stát funguje. Jedním slovem dýchavičně.

Vyrojila se spousta předpovědí a vizí, jak může tato pandemie ovlivnit budoucnost západních společností, včetně té naší. Poměry se k „normalitě“ podle řady z nich už nikdy nevrátí. Myslíte si to také?

Nemyslím si to. Mám za to, že v nás zůstane nějaká paměťová stopa, ale pokud nedojde k nějakým druhým, třetím vlnám, jež by byly závažnější, že to společnost jako celek zas tak moc nezmění. Totéž se čekalo od 11. září 2001 – jasně, jsou přísnější kontroly na letištích, ještě dlouho jsme žili v podvědomém strachu, ale skutečně to změnilo naše osobní životy? Koronakrize samozřejmě zasáhla více do naší soukromé sféry, ale – aniž bych byl prognostikem – nemyslím si, že nás to osudově poznamená napořád.

Objevují se obavy ze silnější inklinace lidí k autoritářštějšímu vládnutí, k obětování svobod na oltář větší bezpečnosti a politici to rádi využijí, nebo dokonce zneužijí, protože vládnutí v různých „krizových“ či „nouzových“ časech je snadné. Sdílíte je?

Samozřejmě že toto nebezpečí je vždy – v demokraciích i nedemokraciích — přítomné. V demokraciích máme ale tu výhodu, že se takovému nebezpečí máme možnost bránit u svobodných voleb. Zdá se ale, že typ hrozby masívní infekce, které jsme čelili, skutečně vyděsila spoustu lidí, kteří si jednoznačně říkají, že péče o jejich zdraví stojí nad osobními svobodami, a jsou tak ochotnější než předtím podlehnout autoritářským tendencím.



Klíčová slova: koronavirus, krize, pomoc, škola



Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější