Zpětné zrcátko: Koněv jako památník normalizace. Kdyby šlo o oslavu konce války, stál by už v roce 1945 | Reflex.cz
nahoru

Zpětné zrcátko: Koněv jako památník normalizace. Kdyby šlo o oslavu konce války, stál by už v roce 1945

Vladimír Mertlík19. května 2020 • 16:30
Zpětné zrcátko: Koněv jako památník normalizace. Kdyby šlo o oslavu konce války, stál by už v roce 1945
foto: archiv

Včera se Zpětné zrcátko definitivně rozloučilo s koronavirem, jedním ze tří K – Koronavirus, Koněv a komunismus. Pro dnešní ohlédnutí si dalo za cíl po komplexním stručném souhrnu skončit i s kauzou Koněv, kde již také bylo řečeno vše, co řečeno být mělo.

V konfliktu kolem Koněvovy sochy jde primárně o výklad konce 2. světové války a jeho následků a duchovní existence Ruska stojí na vítězství Sovětského svazu nad nacismem. Proto i dnešní Rusko vnímá a prezentuje každý krok Rudé armády v té době – kdekoliv na světě – výhradně jako své vítězství. Cílem je propagandistická prezentace významnosti zásluh Rudé armády na porážce nacismu v porovnání s minoritní významností boje Spojenců na ostatních čtyřech frontách.

Jako důkaz této ruské optiky bývá tradičně uváděn násobně vyšší počet padlých ruských vojáků bez toho, aby byly vzaty v úvahu i neuváděné důvody tak vysokých počtů padlých. Jde o historiky bezpečně prokázané statisíce zbytečných obětí během chaotického útěku bez strategického velení v prvních měsících útoku wehrmachtu, střelbu do zad vlastních vojáků při ofenzívě či povely k útoku, kdy ozbrojen byl každý druhý voják a přeživší si během útoku měli brát zbraně od padlých. Zcela pak sovětská i ruská propaganda pomíjí spojeneckou pomoc ekonomickou, hospodářskou a materiální, bez níž by Sovětský svaz nacismus jen těžko porazil. To vše je však otázkou strategie vedení války a nám zůstávají v myslích jen otazníky, na které není odpověď. Mimo pokory před náhrobky obětí.

Památník normalizace

Musí nás ale zajímat pravda týkající se našich dějin, neboť souboj o ni je jádrem sporu, zda Prahu osvobodil Koněv a Rudá armáda, Buňačenko a ROA či Kutlvašr a povstalci. Necháme-li stranou nezvratné důkazy, že Američané mohli být v Praze nejpozději 7. května, že tentýž den rozhodujícím způsobem zasáhla do bojů o Prahu ROA a že již 8. května si velení povstání vynutilo německou kapitulaci, je pravda následující: maršál Koněv přijel do Prahy ze všech poslední, což nijak nezmenšuje jeho zásluhy na porážce nacismu. Tank číslo 23, kdysi stávající na náměstí Tankistů – nyní opět (!) Kinských – nikdy v Praze nebyl a dojel sem vlakem po válce z opraven tanků kdesi v Sovětském svazu. Ten, který byl v Praze zničen a jehož posádka zde zemřela, dojel jen na Klárov, jak dokládá pietně ošetřovaná pamětní deska. Na náměstí Kinských by měl stát jeden z tanků ROA, která Smíchov dva dny držela proti vojskům SS, než byla po jejich ústupu vykázána z Prahy štábem povstání.

Kdyby byl pomník Koněva zamýšlen jako pomník osvobození, stál by v Praze od roku 1945, nikoliv od roku 1980 jako potvrzení tzv. normalizace země.

Právě od lži, že Prahu osvobodila Rudá armáda, odvozovali čeští komouši právo na vládu i zavírání a věšení spoluobčanů ještě desítky let poté. Pravdou je, že Praha i celá země přešla v květnu 1945 jen z jedné okupace do druhé – na devětkrát delší dobu. Hlavní problém sporu a nebezpečí dneška leží v analfabetické nevzdělanosti veřejnosti ve věci vlastní historie i její lenosti se cokoliv doučit. Přitom právě synergie strachu a hlouposti byla, je a vždy bude úrodnou půdou pro hnědé i rudé hajzly.

Já vás všechny osvobodím, až se z toho poserete!

Obroda společnosti a konec šmejdů prodávajících nejen hrnce a deky s chlupem, ale i svobodu této země, by měly začít celostátním shromážděním učitelů (nejen) dějepisu, kteří byli ve výkonu povolání do prosince 1989. V závěrečném komuniké by se měli účastníci omluvit čtyřem generacím, že jim nestydatě lhali, protože byli zbabělí. Tím by jim mohlo být odpuštěno. Setkání by se netýkalo Grebeníčka, Skály, Semelové a jiných existencí, neboť u nich nešlo o zbabělost, ale o charakterový kaz a kolaboraci s nepřátelskou mocností.

Paralelně by bylo svoláno celostátní plénum protistátní organizace KSČM, na němž by museli všichni členové strany před odjezdem do Ruska vlastnoručně dvěstěkrát napsat: „Budu v Sovětském svazu na věčné časy a nikdy jinak!“ Rusku bude zaslána nóta s výzvou, aby se způsobem odpovídajícím naší ochraně hrobů padlých sovětských vojáků postaralo o hroby českých legionářů po trase sibiřské magistrály i na místech, kde bojovali.

Spor o naše osvobození na konci 2. světové války lze ukončit následujícím shrnutím: „Protože nás osvobodila Rudá armáda, byli jsme následně pětačtyřicet let okupováni. Protože většinu Německa okupovala US Army, stala se tato část Německa jednou provždy svobodnou!“ Je to koneckonců v souladu s tradiční sovětskou i ruskou vojenskou doktrínou: „Já vás všechny osvobodím, až se z toho poserete!“ Tím má Zpětné zrcátko polemiku kolem druhého ze tří K – Koněv za uzavřenou.

Rozšířil se nám tady, děvčátka, takový nešvar, řekl by klasik. Politici, neschopni předložit publiku jakýkoliv program a paralyzováni Andrejem Babišem, našli novou parketu politické diskuze. Ta dosud patřila v úrovni jedové chýše či žižkovské pavlače Michaele Jílkové a Kotli, ale nyní do hry vstoupil nový fenomén. Jaromíru Soukupovi nelze upřít čich na příležitost na sebe upozornit. Poté, co byl vyvržen z útrob nejvyšších jak zkažená tlačenka, našel nový recept, jak nezmizet z povědomí. Recept je prostý – stačí vzít do studia čtyři politiky, nejlépe dva šílence a dva jakžtakž normální, ochotné obětovat se za padesát minut pochybné slávy. Dojem, že v diskuzi jde o prezentaci názorů, je hluboce mylný.

Máte-li v diskusním pořadu Pavla Novotného, pak zaujmete jen tehdy, stáhnete-li si slipy dřív než on. Vezmete-li si Jaroslava Foldynu, pak je třeba ji někomu natáhnout co nejdřív! Tyto dva typy tak vytvářejí vhodnou výbušnou směs a stačí už jen vmíchat jednoho narcise. Bohužel, u odrůdy Klaus padlo jablko dost daleko od stromu a pláně Junior nemá kouzla starší odrůdy jak oponenty urazit bez zvyšování hlasu a vulgarit. Pokud chcete pobavit, pozvěte Nachera, který jak Škrhola dokáže oponenta pohanět a vzápětí za totéž pochválit, čímž se cítí být dostatečně konsekventní. Nemá cenu zvát odrůdu Alenka ani přes její trvalý lesk i roztomilé špulení pod snítkou asparágusu. Nejde o její aktuálně propíranou čeklengvič – ostuda to je, ale stačilo vyslat dubléra.

Měli jsme premiéra, který v Bruselu trávil čas na hajzlu, aby nemusel nic říkat, i když to myslel upřímně. Nic z toho není chybou potrefených, ale špatné personální politiky a v té má premiér velké mezery. Vzpomeňme jen Ing. Malé, expertky na králičí bobky, a řady dalších. Jde o to, že hloubka, kam nominovaní dokážou proniknout hlavou, aniž by poškodili adorovaný svěrač, by neměla být jedinou kvalifikací. Příště se Zpětné zrcátko podívá na blížící se volby a ukončí diskuzi o třetím K – komunismu v nás.

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější