Zpětné zrcátko: Historie podle komunisty aneb Bude-li každý z nás z kamene, bude celý národ ze Skálů | Reflex.cz
nahoru

Zpětné zrcátko: Historie podle komunisty aneb Bude-li každý z nás z kamene, bude celý národ ze Skálů

Vladimír Mertlík5. května 2020 • 16:30
Vedení KSČM na tiskové konferenci, Josef Skála druhý zleva - ilustrační snímek
Vedení KSČM na tiskové konferenci, Josef Skála druhý zleva - ilustrační snímek
• foto: 
ČTK

Napíše-li o sobě někdo, že je komunistický historik, pak jde o slovní spojení – které je s ohledem na historické zkušenosti s komunisty samo o sobě protimluv, byť by doklad o ukončeném vzdělání nebyl falzem. Historik Josef Skála, permanentní kandidát na funkci předsedy strany komoušů, poskytl 19. dubna 2020 Parlamentním listům rozhovor, který ani po třech týdnech neztrácí nic na své aktuálnosti. Hlavním tématem bylo přemístění pomníku maršála Koněva a jak jinak – jaký že bude podle soudruha Skály svět po krizi covid-19. Byla by škoda s jeho obsahem neseznámit širší veřejnost, než je ta, která vyhledává zmíněný list, a otevřít jí pohled do historie z pohledu socialistického – čti komunistického – realismu, jak by řekl výtvarný kritik.

Každá odpověď Josefa Skály jej představuje jako buď velmi nepozorného studenta, ale spíš je jádro pudla, na které alma mater historik studoval a hlavně co studoval!

Pokud tvrdí, že: „Z toho, co s pomníkem Ivana Koněva vyvedla ‚hvězdná pěchota rusofobie‘, by mi bylo nevolno kdykoli,“ má na to svaté právo – ať soudruh odpustí. Lze přijmout i jeho tvrzení, že: „…tak, jako Rudá armáda, nám nepomohl nikdo a po celé naše dějiny…“ To bezpochyby, jednak již v roce 1945 a nejvíc pak v srpnu 1968, kdy je ona pomoc velmi podobná té, kterou nám poskytl wehrmacht v říjnu 1938 a poté v březnu 1939.

Nic proti tvrzení soudruha Skály, že se maršál Koněv „…podílel na formování ozbrojených sil schopných zlomit vaz wehrmachtu, SS i všem jejich satelitům.“(cit.) Josef Skála má zřejmě na mysli dobu až po roce 1941, kdy k satelitům Třetí říše již nepatřil Sovětský svaz a kdy výcvik i vyzbrojování říšských sil již nebylo prováděno jako spojenecky úspěšná spolupráce. A že výsledky měla, to ano! Díky ní wehrmacht a Rudá armáda spolu se Skálou výše jmenovanými složkami zvítězili nad provokujícím Polskem.

Jistě měl Josef Skála na mysli dobu až poté, co Rudá armáda zahnala 25 000 příslušníků nejvyšší polské inteligence do lesů u Katyně a tam jednoho po druhém odpravila jak prašivé psy ranou do zátylku. Nebo snad byla Katyně formou pomoci Rudé armády Polsku, kdy vyvražděním polské buržoazní inteligence osvobodila už předem polské lidové hnutí? Neměl by v lesích u Katyně stát pomník odpovědného maršála Rudé armády za tuto pomoc? Později zmíněná bratrská pomoc a spojenecká smlouva s Třetí říší o přátelství a neútočení přispěla i k tomu, že mohl wehrmacht provést Blitzkrieg na západní frontě a umožnit generálům wehrmachtu pohledy přes Kanál na bílé útesy doverské.

Nikdo nikdy nezpochybnil úspěchy sovětských ofenzív, ať již vedených Koněvem či kýmkoliv jiným. Jistě jen omylem Josef Skála opomněl, že prakticky celý vozový park Rudé armády byly americké vozy Dodge a Jeep. Že sovětské tanky byly vyráběny z americké oceli a za nesmírných obětí převáženy britskými plavidly.

Pravda, máme jiný pohled na vedení těchto ofenzív s pomocí kulometné střelby do zad vlastním jednotkám či časté vysílání neozbrojených vojáků na zteč s tím, ať si nějakou zbraň najdou, až jiný vedle nich padne.

Hned z několika důvodů se ale mýlí Josef Skála, pokud tvrdí, že Praze hrozil osud Varšavy. Nehrozil. Varšavské povstání vypuklo, když Třetí říše byla ještě v plné síle, a dokonce uvažovala o možném budoucím obratu ve válce. Vypuklo ve chvíli, kdy mezi městem a drtivě postupující Rudou armádou ležela jen řeka Visla. Povstalci proto spoléhali přinejmenším na leteckou či dělostřeleckou podporu. Věc ale měla háček! Povstání neřídili komunisté, ale prozápadně orientovaná Armija Krajowa. Zcela záměrně nechala Rudá armáda povstalce vyhladit, město srovnat se zemí, aby po svém vstupu do něj mohla do vedení země instalovat komunistickou pátou kolonu, dosud v klidu žijící v Moskvě.

Koněv do Prahy vyrazil – prý bleskově – až poté, co skončily závody sovětských maršálů o Berlín, které dlouho předtím Spojenci s ohledem na životy svých vojáků vzdali. Vyrazil na Prahu až ve chvíli, kdy se kolem ní a v ní už čtyři dny tu a tam producírovaly US hlídky a oddíly, válčila na straně povstalců ROA (tzv. Vlasovci) a zmenšovala se i šance na lov posledních válečných zajatců pro lágry na Sibiři. Klid do té doby zajišťovali ve vedení povstání členové KSČ. Ano, soudruhu Skálo, Praha vítala Rudou armádu, stejně jako Plzeň vítala US Army. To tak města na konci války dělají. Rudá armáda ale měla ještě jeden, možná nejdůležitější úkol. Od prvních hodin vstupu lovit, zatýkat a unášet čs. občany bez ohledu na původ, ale nikoliv bez ohledu na jejich předválečné postoje. To tak armády na konci války obvykle nedělají.

Historiky trapná je věčná píseň o absenci 2. fronty. V tomto případě si vykastrovali paměť – abychom použili termín Josefa Skály – historici jeho typu. Jinak by jim nemohlo uniknout, že tzv. druhá fronta sice začala „až“ v červnu 1944, ale už roku 1940 válčili spojenci v Africe v době, kdy spojenci byli i wehrmacht a Rudá armáda. Vykastrovaní historici zapomněli, že už 8. listopadu 1942 provedli Spojenci výsadek na africké pobřeží zpět a že od 3. září 1943 byla otevřena další fronta v Itálii. A jako marginálii mají zřejmě tito odborníci válku v Tichomoří, otevřenou od 7. prosince 1941 a končící 2. září 1945, kdy se Rudá armáda již týdny zabývala jen obsazováním Kurilských ostrovů poté, co věrolomně porušila do té doby také spojeneckou smlouvu s Japonskem.

Ptá-li se Josef Skála v závěru této pasáže rozhovoru, zda by si snad u nás někdo přál radši Emanuela Moravce, K. H. Franka či gestapo, pak není třeba ironie v otázce vložené. Rozhodně ne! Nikdo tyto zločince u nás nikdy nechtěl a nechce! Stačili nám totiž Klement Gottwald, Rudolf Slánský, Václav Kopecký, Bedřich Reicin, Karel Vaš, Josef Urválek, StB a hodně dalších.

Každé zamyšlení má vyústit v poučení. Poučení, které plyne z rozhovoru s Josefem Skálou v Parlamentních listech lze shrnout do čínského přísloví: Letnímu vánku o bouři, studniční žábě o moři a polovzdělanci o tom, co nikdy ve škole neslyšel, nevyprávěj.

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější