nahoru

Zazpívat si v zemi krále Miroslava aneb Reflex se pokusil o riskantní kousek: překročit státní hranici

Iva Roze4. května 2020 • 10:00
Když půjdete směrem do Polska lesními cestami, možná si ani, jako my, nevšimnete hraničního kolíku. A až později zjistíte, že už jste vlastně tam. Lesní hranice střežené na většině míst nejsou.
Když půjdete směrem do Polska lesními cestami, možná si ani, jako my, nevšimnete hraničního kolíku. A až později zjistíte, že už jste vlastně tam. Lesní hranice střežené na většině míst nejsou.
• foto: 
Jarmila Štuková

Je sobotní dopoledne a my se s fotografkou blížíme k polským hranicím. Mám podobný pocit, který jsem měla naposledy, když jsem před třiceti lety poprvé vyjela s rodiči přes hranice do Rakouska. Mísí se ve mně nadšení, že se konečně dostaneme někam ven, se strachem, co bude následovat. Nevěřila bych, že ještě někdy v životě budu chtít vycestovat z Česka tak zoufale, že se budu těšit i do Polska.

Po cestě pryč z České republiky míjíme pohraniční vesnice s poetickými jmény jako Držkov, Vlastiboř a Sladká Díra, což ve mně chvilkově vzbuzuje vlnu nezvyklého patriotismu. Vydrží do té doby, než přijedeme k hranicím. Tady mi začíná být úzko. Dvanáct policistů společně s armádou hlídá hraniční přechod Harrachov, na kterém ještě před pár týdny žádná hranice nebyla, pouze o několik set metrů dál cedule, že už jste v Polsku.

„Vaše doklady, prosím,“ říká policista a já mu podávám občanku a řidičák.
„Proč jedete do Polska?“ ptá se.

„Co je vám do toho?“ chci odpovědět, ale protože mám strach, že vláda za tu dobu, než jsme dojely z Vlastiboře do Sladké Díry, přijala nějaký zákon, na jehož základě vás můžou poslat za nevhodnou otázku rovnou do uranových dolů, odpovím raději slušně a pokorně.

„Protože vláda otevřela hranice,“ říkám. „A my chceme jet do Polska, do kostela.“

Policista má smysl pro humor a nechává nás projet, nicméně upozorňuje, že stejně daleko nedojedeme. Česká republika nás sice velkoryse nechá vycestovat, ale Polsko nás nepustí dovnitř.

A taky že ne. O dvě stě metrů později nás zastavuje polská hlídka a ptá se nás: Gdzie jesz?

„Do Polski,“ odpovídám tak, jak mi doporučuje překladač na Googlu.

Polský policista je velký sympaťák, ale bohužel nerozumí ani česky, ani anglicky a už vůbec nerozumí tomu, že my nerozumíme polsky. Má ale očividně velkou radost, že tu vůbec někdo projede a nemusí hlídat prázdné hranice a sem tam pustit nějakého pendlera nebo kamioňáka, který jede do Česka s polskými kuřaty a zpátky se vrací s českým pivem. Už menší radost má z toho, že nemáme žádný „pádný důvod“ do Polska vjet. Nenechá se obměkčit ani tím, že chceme do polského kostela. Jedině prý, kdybychom se tam vdávaly a měly to písemně potvrzené. V opačném případě nás do Polska „jen tak“ pustit nemůže.

„Vy Poláky do Česka taky nepustíte,“ argumentuje.

V momentě, kdy jste si mysleli, že nic horšího než to, co se tu dělo před rokem 1989, už tu být nemůže, zjistíte, že může. Teď už vás nepustí ani do toho Polska.

 

A Schengen je pryč

Jen co vláda vydala rozhodnutí, že otevírá hranice, rozhodly jsme se s Jarmilou toho využít a vyjet to vyzkoušet. Oblékla jsem se stylově do vesty z plísňové džínoviny a kalhot s vysokým sedem, čímž jsem se katapultovala do roku 1989 o to víc. Mně bylo dvanáct, když přišla revoluce, Jarmile deset. Obě si zavřené hranice matně pamatujeme a obě jsme doufaly, že něco takového už nikdy nezažijeme. A obě jsme se mýlily.

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 1 Kč měsíčně




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější