Slovo může zabíjet stejně jako strach, kulka či virus. Svoboda slova není samozřejmost a je třeba ji chránit | Reflex.cz
nahoru

Slovo může zabíjet stejně jako strach, kulka či virus. Svoboda slova není samozřejmost a je třeba ji chránit

Adéla Knapová5. května 2020 • 10:00
Andrej Babiš
Andrej Babiš
• foto: 
Fotomontáž Jan Ignác Říha

Otevřeme ráno ústa a vypadne z nich slovo; ještě dřív, než ho stihneme říct, než vůbec cokoliv chceme vyslovit a nahlas pronést, víří slova naší hlavou. Bez vyzvání, jsou tam. Právě skrze slova a jazyk uchopujeme a chápeme svět; sebe, tebe, nás, život, smrt, pocity, tuhle pandemickou dobu obzvlášť, neboť právě v ní se naplno projevila síla a moc slov.

Kolikrát dnes zaznělo, ať už v našich hlavách, duších, střevech, vyteklo z rádií či televize, vypadlo z monitorů či stránek novin, třeba slovo smrt? Nebo smrtící? Úmrtnost? Zemřelí? Nakažení? Mrtvá těla? Rakve? Méně častěji než minulý týden a rozhodně ještě méněkrát než před měsícem. A nám se díky tomu dýchá lépe, protože prostor, jež uvolnila tato toxická slova, mohla obsadit jiná, nadějeplná.

Zatímco v zemích, kde kadence negativních slov stále připomíná nepolevující palbu nepřítele, a vyplňují tak téměř beze zbytku veřejný prostor, mozky, úvahy i svaly tamních obyvatel, je i přes slunečnou oblohu zataženo a lidé nemají nejen sílu myslet jinak, proti všeobecnému tragickému naladění, ale dokonce až agresivně reagují na každého, kdo by chmury a apokalyptické vize chtěl jakkoliv zlehčit.

Tak tomu bylo ještě před pár týdny i tady. Kdo si dovolil mít jiný názor než oficiální a vyděšenou většinou národa sdílený, byl vyvrhel a téměř třídní nepřítel, byla mu přána krutá smrt, zlámané ruce a nohy, veřejné zostuzení, hromadné znásilnění ve vězení, kam patří, či vhození do hrobu s oběťmi covid-19. Když se máme bát, tak všichni a hezky bez zpochybňování, ptaní se, kverulantství… Se snížením frekvence hrůzu šířících slov se uvolnila i tato mentální křeč – stále je záhodno držet se hlavní, oficiální linie uvažování vzhledem ke koronaviru, ale kdo to nedělá a dovolí si vyjádřit jiný pohled, zpochybnit ten oficiální nebo upozornit na nepravosti, jež se ve jménu vyššího dobra děly a dějí, už není kamenován, jsou po něm jen metána rajčata (a i to brzy skončí, protože nejen cena zeleniny kvůli koronavirové pandemii začíná raketově stoupat).

Vyšlo slunce a hřeje den ode dne víc, Karlův most je znovu okopáván stovkami nohou, na stráních Petřína vtlačují své otisky do trávy desítky zadků. Roušky se pohupují na krku a ruka drží kelímek s točeným pivem či oplatku se zmrzlinou. Ústa se otevírají častěji, dýchá se lépe a to se taky lépe hovoří; už se tak nehuhlá a zase si rozumíme; vracejí se slova, která jsme téměř dva měsíce nepoužívali. Plíce se roztahují stejně jako žíly, aby jimi mohla rychleji proudit krev a nést život. Vztah myšlenek/slov (zkuste si něco myslet a nepoužít u toho byť v duchu slova) a stavu těla je již dávno vědecky i lékařsky zdokumentovaný, stejně jako fakt, že jedním z nejsilnějších faktorů ovlivňujících zdraví je stres. A ten je nesen myšlenkami, tedy slovy plnými obav, úzkosti, strachu, nejistoty… Toho, že slova nejen mohou, ale už i zabíjela a zabíjejí, jsou plné učebnice dějepisu i lékařská skripta. Pro pár slov padaly říše, státy, vlády, lidé hořeli na hranicích, byli vyhlazováni, mučeni, obětováni… Jen pár slov, řekne se.

Nejúspěšnější jedinci ve svých oborech aktivně využívají sílu pozitivních slov (a tedy myšlenek). Totalitní či tyranské režimy zase využívají slov nesoucích strach a výhružku, smrt a bolest k ovládnutí mas a jejich poslušnosti. Slova se možná zdají být jen vlažným vzduchem, ale i když už jsou pryč/rozptýlená/zapomenutá, byla jednou vyslovena/napsána/vyryta/myšlena/konána. Co bylo, jen tak bez následků nezmizí; co bude, vychází z toho, co je. Jsme. Co jsme? Kdo jsme uprostřed koronavirové pandemie?

Slova nás tvoří, stejně jako voda, krev, buňky, kůže, kosti. Slova mohou být tvrdá jako kamení, nesmlouvavá jako proud dravé řeky, smrtící jako nůž, kulka či virus. Lidé a myšlený/mluvený/psaný/sdílený jazyk patří k sobě. Člověk je základní jednotkou lidstva, slovo je stavebním kamenem jazyka a tedy našeho světa. Slova jsou tak samozřejmá, jako je chůze – obojí se přesto musíme po narození učit a obojí nás provází po zbytek života automaticky; když přijdeme o schopnost tvořit a reprodukovat slova a tím i své myšlenky, ztrácíme sami sebe.

„Kolik našich milovaných zemře v této pandemii, závisí ve velké míře i na tom, čemu lidé uvěří, že je pravda,“ napsal před pár dny v britském deníku The Guardian jeho bývalý šéfredaktor Alan Rusbridger. Protože slova jsou mocná. Dokážou z nás udělat vyděšené poseroutky, kteří čekají v hrůze na děsivou smrt způsobenou neviditelným virem tak urputně, až jejich tělo poslechne a začne se podle toho chovat. Mohou v nás ale také probudit ohleduplné a zároveň silné jedince, kteří neberou život jen jako trpnou zkušenost, již je třeba nějak – ideálně co nejpohodlněji a bez jakékoliv aktivity (mentální nebo tělesné) – přežít, ale jako unikátní výzvu, jedinečnou a vzácnou hru, v níž jsme my sami těmi, kdo určují, jak ji budou hrát, jak naplno budou žít. 

A k tomu, aby bylo možno žít skutečně naplno, je třeba cítit se a být svobodný. Naše společnost patří k těm několika málo v historii lidstva, jež nebývalou a téměř neomezenou svobodu zažila a stále ještě ve větší míře zažívá. Svoboda není samozřejmost. Svobodně myslet a moct své myšlenky a názory nahlas a veřejně sdělit, aby bylo možno diskutovat/přemýšlet/vymýšlet/přehodnocovat/tříbit si názory a postoje/objevovat/uvažovat/posunovat se dál a výš… pak už vůbec ne.

V neděli třetího května byl mezinárodní Den svobody tisku. Právě v posledních měsících se ukazuje, jak obrovskou moc média mají. I u nás se mnozí novináři a jejich domovská média stali ve jménu takzvaného vyššího zájmu (našich životů – a co je víc než život?!) hlásnými troubami vlády a oficiálních myšlenkových proudů. Jen se tak potvrdilo, jak je svoboda slova a tisku křehká. A jak je zásadní, aby byla zachována. Svoboda slova a tedy pluralita názorů. Neberme to jako zbytečnost, jako něco, bez čeho se (na rozdíl od zábavných, instantních a prázdných obsahů, jež nám umožňují vypnout mozek a jen se „bavit“) obejdeme. Bez možnosti otevřeně a svobodně ve veřejném prostoru sdělovat, diskutovat a myslet se začnou ztrácet mnohá slova a s nimi myšlenky.

Se ztrátou (byť třeba provokativních a někdy téměř nepřijatelných a pobuřujících) myšlenek a slov přichází ztráta pružnosti mysli a některých mentálních dovedností. Je to jednoduchá rovnice: méně slov znamená méně myšlenek, méně myšlenek omezuje naše vnímání světa; svět se zbagatelizuje a zmenší do sady primitivních hesel, do šablonovité romantické komedie/akčního filmu/rodinného seriálu… pytlíku se solenými arašídy. A my se staneme stejně tak bagatelními, zmenšíme se s ním.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější