Pandemie COVID-19 dosud přinesla víc otázek než odpovědí. Pokud ale něco prokázala skutečně nezpochybnitelně, je to fakt, že ve společnosti prudce narůstá poptávka po socialistických řešeních.
Vidíme to na drobnostech. Například v tom, jak se posouvá slovník. Vláda začala mluvit o „nutnosti vstoupit do některých podniků“. Mnoho lidí tleská. Povrchně mají dojem, že „vstup vlády do podniku“ znamená záchranu podniku, která bude ku prospěchu všech, celé společnosti. Rozumím tomu dojmu; slova byla volena právě tak, aby tento dojem vyvolala. Ale pojďme na dřeň a přeložme si to: Vstup státu do podniku znamená zestátnění podniku. Zestátnění podniku znamená zabavení soukromého majetku státním sektorem.
Vyvlastnění
Dalším velmi oblíbeným tématem je odpuštění nájmů. Nebo ještě jinak řečeno: sociální výpomoc potřebným, kteří by na zaplacení nájmu nemuseli mít. Nabízím ale jiný pohled: Stát nezvládl penzijní reformu a nechal budoucí důchodce na holičkách. A tak ti přemýšlivější a zodpovědnější vzali svůj osud do vlastních rukou, zadlužili se, koupili si druhý byt a ten začali pronajímat, aby nemuseli čekat s nataženou rukou na důchod. A v tu chvíli přijde stát (ten, který nezvládl důchodovou reformu) a řekne: Svůj majetek nesmíte používat, musíte v něm strpět nájemníka, nesmíte mu dát výpověď a nesmíte od něj ani žádat nájem. Ne, to není „odpuštění nájmu“. To je v principu vyvlastnění soukromého majetku.
Jistě by někdo mohl argumentovat například tím, že i po odpuštění nájmů byt po právní stránce stále patří majiteli. Nicméně to je jen povrchní dojem a teorie. To je podobné jako říct částečné těhotenství. Zkrátka těhotenství buď je, nebo není. Jednička nebo nula. A majetek máte, tedy ho používáte, nebo nemáte. A když majetek nemůžete používat a spravovat a rozhodovat o něm, tak ho z logiky věci nemáte. Tedy stát vám majetek vyvlastnil. Je po tom však společenská poptávka. Není to ale pěkné, používat slovo „vyvlastnění“, a tak stát raději mluví o tom, že nájemníkům prominul nájem. Je to tak průzračně prostá věc – a přesto pod nánosem pěkných slov tak ukrytá, že si ji mnoho lidí přestává být schopno uvědomit. A právě to, že si neuvědomují, jak od počátku pandemie ignorujeme přirozená lidská práva, ušlapává cestu k plnokrevnému socialismu verze 2.0.
Záchrana jen na první pohled
Problém není jen v tom, že velmi ochotně opouštíme právní stát, jejž můžeme definovat jako takový stát, který dodržuje svá vlastní pravidla – a časté zasahování do soukromého vlastnictví jistě lze za takové porušování pravidel považovat. To by se dalo považovat za spíše ideologický problém. Ovšem problém minimálně stejně velký a současně velmi hmatatelný spočívá i v tom, že to, co se na první pohled jeví jako krátkodobá ekonomická záchrana, má ve skutečnosti extrémně negativní dlouhodobé ekonomické důsledky. Tato záchrana je záchranou jen na první pohled.
Vezměme například kurzarbeit. Opatření, jež by mělo zachránit pracovní místa, pomoci firmám stejně jako zaměstnancům, aby nemuseli být propuštěni. Úplně jiný nádech ale tato zpráva začne dostávat, jakmile zjistíme, že úřady už stornovaly 70 procent žádostí o kurzarbeit, protože firmy je vyplnily nesprávně. V podstatě jde o to, že místo hledání nových příležitostí pro podnikání firmy hledají díry ve veřejných financích. Místo toho, aby se podniky snažily vymyslet, jak změnit svou činnost, aby přešly na vyšší technologii a dokázaly uspokojit své klienty třeba on-line, zaměstnávají poradce pro vyplnění žádostí, jak čerpat dotace.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
