nahoru

Fotograf Antonín Kratochvíl: Mám tři syny, po Americe se mi nestejská a koronavirus je pěkný svinstvo

Veronika Bednářová 24. května 2020 • 07:00
Fotograf Antonín Kratochvíl: Mám tři syny, po Americe se mi nestejská a koronavirus je pěkný svinstvo
foto: k filmu Můj otec Antonín Kratochvíl

Fotograf Michael Kratochvíl se se svým tátou poprvé viděl v devatenácti letech. Právě dramatický oblouk jejich vztahu, který skončil šťastně, líčí dokument režisérky Andrey Sedláčkové Můj otec Antonín Kratochvíl; po koronavirové pauze vstupuje 4. června konečně do kin. Událost je to i pro hlavního hrdinu filmu, držitele čtyř prestižních cen World Press Photo, fotografa Antonína Kratochvíla.       

V roce 1967 jste odešel z Československa a nechal tady těhotnou ženu. Jaké by to bylo, kdybyste zůstal?

Občas jsem si to představoval. Vím to přesně. Šel bych tady na vojnu a Michaelova matka by mi pořád básnila o nějakém frajerovi, kterého si ostatně potom vzala. Asi bychom se rozvedli a já bych syna stejně jenom navštěvoval.

A pracovně?

No a pracovně bych byl už úplnej blbec. Mě chtěli na horníka, tak jsem se místo toho stal aspoň dělníkem v pozemních stavbách, kde brali každýho. U pozemních staveb bych už asi zůstal. Neměl jsem žádný vyhlídky, prostě tady bylo všechno tak nějak posraný a nešlo z toho ven. Politika nám nepřála, rozumíš. Michael mohl být rád, že jsem odešel, jeho otčím si ho přejmenoval, což bylo dobře, protože jméno Kratochvíl bylo zkrátka špína. I když ani pak to pro ně nebylo jednoduchý. Když jsi emigrant, tak jsi zrádce národa, blá blá blá. Ještě když byl Michael na vojně, tak ho za trest sesadili, jako že jsem jeho krev.

Kdo chce něco dokázat, musí pro to taky něco obětovat, říkáte?

Přesně tak. Já tady fakt neměl žádnou budoucnost. A můj syn měl, myslím si, dobré dětství, moji rodiče dost pomáhali. Dokonce i syn odmítá, že by to pro něj bylo v nějakým smyslu strašný. Teď už se můžeme normálně vídat, osud nám dal třicet společných let a my sobě navzájem taky. A to já považuju za happy end. Navíc se taky živí fotografováním, jde svojí cestou a má úspěch, jsem na něj velice pyšnej. Je pro mě skvělý mít tři kluky ve stáří mezi třinácti a dvaapadesáti lety, mám krásnou ženu, všechno je, jak má být. Ale samozřejmě, musel jsem občas něco spolknout a oni taky. Ovšem stojí to za tu práci.

Jste zvyklý mluvit svojí prací, ale tenhle film je o emocích.

No bylo to trochu nepříjemný, dívat se na něj. Je to spíš záležitost citová než pracovní. Ale co člověk nadělá. Režisérka Andrea Sedláčková nechtěla dokument postavit na mých fotografiích, což si myslím, že je smůla, a dala tam místo toho příběh syna a mě. Dal jsem jim svoje fotky, ať si vyberou a zbytek nevím. Ale myslím, že je to nakonec OK. 

 

Pro mě byla ve filmu asi nejzajímavější vaše návštěva Černobylu, kam jste vzal i Michaela.   

Černobyl je pro mě naprosto zásadní místo, pracovně i lidsky. Vidět na tom místě totálního zmaru ty dobrý snahy o úplně normální život… Já jsem tam jezdil opakovaně, už jsem tam byl od roku 1996, kdy tam pustili novináře, nejmíň desetkrát. Je to pro mě symbol piety, hodně místních lidí, které jsem dobře znal, už zemřelo. Teď už je to víc komerční, turismus to zničil, takže jsem z té návštěvy byl paradoxně trošku smutnej. Ale byl jsem rád, že jsme tam mohli jet a že se to do toho dokumentu dostalo.

Jak jste strávil uplynulých deset týdnů?

Doma, vybagrovali jsme zahradu, zasadili zeleninu a udělali si se ženou venkovní terásku, kde budeme sedět a pít čaj. Dostat sem dělníka, aby nám to tady udělal, to byla řeknu vám výzva. Mám víc času, nějaká akce mi schází, ale nemůžu riskovat, jsem holt rizikový pacient. Samozřejmě, je to zajímavé, že lidi mají roušky, je to super z hlediska surrealismu, dá se to určitě dobře nafotit, jenže padesát let ve fotografii už stačí. Připravujeme pokračování knihy AK47, teď budu mít od 12. června velkou retrospektivní výstavu v Galerii Hlavního města Prahy v Domě U kamenného zvonu na Staromáku, 360-stránkový katalog a asi 400 fotek, které mi nádherně nazvětšovali ve Vídni. Tak se těším, že se tam budu moct jít podívat.

Kam byste teď jel, kdybyste mohl?

Do Mexika, měl jsem k němu blízko, protože jsem žil dlouho v Kalifornii a jezdil tam často. A taky jsem v Mexiku prožil krásné chvíle s mojí nynější ženou, takže bych to tam rád znovu viděl. Ale zrovna tuhle jsem přemýšlel, že se mi vůbec nestejská po Americe. Hlavně to, co se tam teď děje, ty jejich tlaky. Ale ona vždycky taková byla. Teď jsem rád tady, i když jsou tady taky určitý problémy, ale jsem šťastný, když můj malej kluk dá gól a já mu za to můžu udělat hamburger. Hraje hokej a snaží se, aby dal gól, protože pak mu udělám hamburgera od základu, pořádnýho, americkýho, lepšího než ve fastfoodu.  

Pracoval jste na několika epidemiích, fotil choleru v Ekvádoru, samozřejmě AIDS v Africe, taky tyfus v Zairu. Jak vidíte pandemii koronaviru globálně? 

Je to pěkný svinstvo. Ještě musíme počkat, jak to dopadne. Možná, že je ještě moc brzo, aby se všichni radovali, že tenhle čínský virus, jak tomu říká Trump, brzo poleví. Teď lidi pijí čistidlo na akvárium. To nevymyslíte, to není žádná sranda. Já jsem kdysi onemocněl tyfem na Slovensku a strávil čtyři měsíce na Bulovce na infekčním, návštěvy byly jedině přes okno, dole žily ženy nakažené leprou, takže vím, co je být internován na samotce, v izolaci, když vás vyplachujou chlorem. Jak jsem teď vídal v televizi záběry na Nemocnici Na Bulovce, tak jsem si na to vzpomněl.  

Veronika Bednářová




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.