Dagmar Pecková: Vrátili jsme se do doby před revolucí. Pocit, že nic nesmíme, je strašný
Osobnosti odpovídají na „koronavirový“ dotazník Reflexu. Co čtou, čeho se bojí, jaký je jejich život v současné epidemii. Tentokrát operní diva Dagmar Pecková.
Co vám chybí?
Odjela jsem ve svých pár dnech volna za rodinou do Německa. A pak ten frmol začal. Zavření hranic, kdy nemohu do jednoho domova do Čech a i kdybych se tam rozjela, tak musím do karantény, tak že bych tam byla k ničemu a už by mě nepustili do mého druhého domova za rodinou... připadám si jako vyhnanec. Jako emigrant... na víc jsem odjela na pár dní, s malým kufříkem a jen s věcmi, co jsem měla na sobě. Tady je mezitím plus patnáct a já lítám v kožichu. A hned tak se do Prahy pro další věci nedostanu...
Co naopak nechybí?
Stejně tady na vsi u lesa potřebuji jen sportovní oblečení a dobrý běhací boty na můj denní sport... ale možná ani to už za pár dní nebude...
Z čeho máte strach?
Z nezodpovědnosti lidí... i když tady na vsi u lesa s 500 obyvateli to asi tak hrozné nebude. Ale každý si musí uvědomit, že záleží jen na každém z nás, jak tohle dopadne.
Je něco pozitivního na domácí karanténě?
Využívám nucené volno k přípravě na nové projekty, o kterých teď nevím, kdy se přesně uskuteční. Mám před sebou hlavní roli v divadelní hře Terrence McNellyho Mistrovská lekce. Učím se ca 44 stran mluveného textu. Je to záhul na paměť. Je to o fenomenální pěvkyni Marii Callas. Čili zní mi neustále v uších její hlas a koukám na všechny dostupné filmy ať už na německé, nebo české televizi. Vše se teď točí kolem ní. Mám cíl a s ním se daleko lépe vše snáší.
Změnil jste stravovací návyky?
Co se týká jídla, tak jsem asi zásadně nic nezměnila. Jedu svůj osvědčený režim přerušovaného půstu 20:4. Zatím se tu nijak omezovat nemusíme. Zatím.
Na co z posledních dnů nikdy nezapomenete?
Sleduji vývoj v Čechách. Nikde to není růžové, ani snadné... ale politici by neměli lhát. Důvěra je v těchto dnech základ. A myslete si o tom, co chcete. Tahle situace nás vrátila do doby před revolucí. Ten pocit bezmoci, že nic nesmíme, je tady zas a je strašný.
